Magie

Magie je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii střetává hermetický (okultní) a etnologický (vědecký) výklad a oba základní výklady si vzájemně odporují a popírají se. Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím, je také chápána jako určitý druh náboženství, který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy. Další teorie pak považují magii za vědění, nebo schopnosti které člověk ztratil. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany, s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly.

Lze říci, že magie je nejvyšší hermetickou vědou a zároveň potvrzením hermetismu jako myšlenkového proudu. Jako taková si klade za cíl naučit se ovládat přírodní zákony a lidi, přičemž k tomuto cíli používá prostředků, které jsou z vědeckého hlediska často nepotvrditelné anebo přímo mu odporující.

Etymologie

Původ slova magie je nejasný podle starších hypotéz toto slovo pochází ze staroperského slova maguš, které znamenalo kněz, ale i moc anebo velikost a byli tak oslovováni zoroastričtí hvězdopravci v Médách. Moderní výzkumy odvozují toto slova maha, které v sanskrtu znamená moc. Taktéž v latině slovo magnus znamená velký, v řečtině pak megas znamená mocný z čehož patrně vznikl výraz mageia - kouzelnictví.

Historie

Hlavní článek: Dějiny magie

V průběhu historie se pojetí toho co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí to do šamanismu. Mágie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy. V tomto smyslu pak za nejznámějšího mága tohoto období lze považovat Mojžíše.

Již v tomto období (jak lze usoudit z nejstarších Řeckých, Egyptských a mezopotamských literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.

V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev přepisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatonismu, který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatonismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou. Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy v období baroka objevila věda nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii.

K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii bylo a v současnosti stále je velmi málo, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe.

Rozdělení magie

V zásadě lze říci, že existuje několik způsobů jak ji lze dělit, přičemž ani jeden z těchto způsobů není plně uspokojivý ani pro kulturní antropologii ani pro mágy. Každé z těchto dělení totiž naráží na některé nedostatky. Z hlediska hermetiků je pro rozdělení důležité, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatímco z hlediska kulturních antropologů je velmi důležitý i postoj společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení o němž panuje shoda je rozdělení geografické na magii východní a západní a pak samozřejmě v dělení na praktickou a teoretickou.

Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií, magia innaturalis byla pak prací v astrálu.Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit tzv. zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů.

Nejznámější dělení rozděluje magii, podle magické praxe, na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden, což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků jedná o zařazení spíše nešťastné. Přestože toto dělení je velmi problematické stalo se nejpoužívanějším, poměrně časté je, že fantasy literatura toto dělení používá špatně a např. milostná kouzla považuje za bílou magii, ačkoli mají eticky problematický cíl a jsou pro objekt nepřirozená. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická

Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší tzv. teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem.

Další dělení, se kterým se lze setkat, má význam z hlediska kulturních antropologů či etnografů, okultisté se s ním nijak neztotožňují a ve svých dílech ho nijak nekomentují. Podle tohoto dělení existuje náboženská magie, což znamená, že magie je náboženstvím sama o sobě, anebo je jí náboženství přizpůsobeno. Druhým odvětvím je pak tzv. progresivní magie, kdy magie není náboženstvím, ale je filosofií a rituální magie.

Posledním způsobem jak bývá dělena magie je dělení podle toho, co mág vykonává. Toto dělení však poměrně dost narušuje samotný princip magie, neboť není hodnoceno z hlediska cílů ani z hlediska schopností, ale pouze z hlediska činu, jsou v něm slučovány principy bílé i černé magie, nezáleží ani na tom, jak k magii přistupovalo její okolí. Toto rozdělení bývá považováno za laické. Lze v něm najít poměrně širokou škálu kouzel, z nichž některé spíše spadají do kategorie čarodějnictví či pověr. Nejčastěji sem bývá řazeno magické uzdravování a svolávání nemocí,

magické zaříkávání a jeho rušení, magické prokletí a pronásledování, přičarování lásky či nenávisti, přičarování obrany a smrti, vyskytuje se však i řada dalších kategorií.

V počítačových hrách se lze setkat s dělením, které je závislé na tom s čím postava mága bude umět pracovat, nejčastěji to je buď ledová či ohnivá magie, některé hry nabízí ještě jedovou magii. Takové rozdělení nepatří do reálného dělení magie a týká se pouze počítačových her.

Základní principy

Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe, který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše co existuje a je jakýmsi astrálním světlem.

Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy.

Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.

Získání znalostí

Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení, neboli iniciace. Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům a to podle stupně jeji zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení. Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, který vede k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení, ale i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli.

Magická praxe

Ke každé magické operaci je, podle literatury třeba splnit několik podmínek. Nejprve se jedná o podmínku, že k ní provádějící musí být způsobený, již tato podmínka znemožňuje vědecké ověření těchto magických experimentů. Poté jsou kladeny nároky na čas, každá magická operace musí proběhnout v nějaké dané vesmírné hodině, která je určena v závislosti na pohybu vesmírných těles, nejčastěji podle fází Měsíce. Mág tyto operace nemůže provádět kdekoliv, ale pouze ve své pracovně, která má poměrně velké nároky na vybavení, mimo tuto oratoř lze jednotlivé akce provádět, za splnění jistých podmínek, i v přírodě. Dále jsou kladeny nároky na oblečení mága, které musí mít určitou barvu, musí být dokonale čisté a použito pouze k tomuto účelu.

Mimo tyto požadavky je úkon prováděn rituálním způsobem, v literatuře je kladen důraz na přesnost rituálu. V nižší magii by pak měl mág být tím kdo ovládá situaci, nutí astrální bytosti k nějakým úkonům. Při neuposlechnutí jim může i vyhrožovat, anebo je bičovat či jinak trestat. Trestání probíhá skrz jejich magické symboly, nikoli přímo

Magické předměty

V magii jsou často využívány tzv. magické předměty což jsou předměty u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla.

Další věcí o níž se praktičtí mágové domnívají, že může mít při provozování magie význam jsou magické rostliny a magické drogy. Většinově se jedná o halucinogeny, což je vede k časté kritice, která se opírá o fakt, že pod vlivem těchto látek může člověk vidět cokoli.

Související články

• alchymie
• hermetismus
• astrologie
• neokybernetika
• kabala

Externí odkazy

• Kořeny esoterických umění
• Noetika.cz