Listy na podporu humanity

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Johann Gottfried Herder (1744-1803)

Listy na podporu humanity (něm. Briefe zu Beförderung der Humanität) je stěžejní filosofické dílo německého preromantického humanisty Johanna Gotffrieda Herdera (1744-1803). Spadá do kategorie etiky a jeho ústřední téma je humanita (die Humanität), kterou autor vyzdvihuje jako určující hodnotu lidského bytí a života.

Vznik a vydání[editovat | editovat zdroj]

„Listy na podporu humanity“ napsal Herder v rozmezí let 1793 a 1797[1], dokončil je tedy sedm let před svou smrtí. Posthumně byl vytištěn ještě Dodatek obsahující kapitoly neuveřejněné v předchozím vydání. Celkem má dílo cca 800 stran a zahrnuje 10 souborů silných svazků. Suphanovo souborné vydání Herderova literárního odkazu z let 1877-1813 čítá 33 svazků.[2]

Koncepce a podoba díla[editovat | editovat zdroj]

Herder pro „Listy“ zvolil tzv. epistolární koncepci, ke které ho inspiroval G. E. Lessing. Témata zpracovává v samostatných „listech“ (fiktivních dopisech) adresovaných přátelům, označovaným monogramy. První list obsahuje výzvu těmto smyšleným přátelům k založení Spolku humanity; Herder se staví do role jednoho z jeho korespondentů. Autor na průběžně oživuje text citací veršů (např. 23., 28 list) podobně jako Marx v „Kapitálu“. Na několika místech (např. 10. list, 26. list) užívá antické formy dialogu. V textu se objevuje řada odkazů na německé i světové osobnosti, a to jak na současné, tak na historické (Homéra Herder zmiňuje na různých místech 27x, Leibnize 21x, Shakespeara 19x, Lessinga 14x, Klopstocka 12x, Goetha však ani jednou. Z českých historických postav Herder hovoří často o Komenském, kterému věnoval celý 57. list, a 4x se v „Listech“ objevuje jméno Mistr Jan Hus).[3]

Filosofie humanity[editovat | editovat zdroj]

Herder pojímá humanitu jako přirozenou a zároveň nejdůležitější ctnost, potenciálně přítomnou v každém člověku. Ideál spatřuje v realizaci této vlastnosti, ke které podle něho dopomáhají osvěta, křesťanství a přirozený vývoj (argumenty na podporu tvrzení, že „lidstvo spěje k humanitě“, rozvádí ve 24. listu).[4] V křesťanství Herder nalézá soulad s vlastní filosofií humanity. Osvícenský rys jeho smýšlení se projevuje mimo jiné v tom, že klade humanitu nad víru a konfesi a vyzdvihuje skutečnost, že se Ježíš Kristus sám označil jako „Syn člověka, to jest člověk“ (124. list)[5]. Na křesťanství tedy zdůrazňuje především jeho nejobecnější hodnoty, které jsou všelidsky vztažné (např. milosrdenství a lásku).[6] Podstatnou součást díla tvoří literární portréty mužů, jejichž příklad podle Herdera ukazuje humanitu uvedenou do života prostřednictvím konkrétních lidí. Listy mají vesměs esejistický charakter a autor se v nich často zamýšlí nad historickou nebo literárněvědnou problematikou z filosofického úhlu. Právě na základě filosofie humanity Goethe nazval Herdera „přítel Humanus“ a František Palacký ho prohlásil za „svatého velekněze lidskosti“.[7]

Dikce[editovat | editovat zdroj]

Specifický styl Herderových děl se označuje jako „herderovská dikce“. Charakteristické je pro ni umělecké, citové zabarvení, které se projevuje častým užitím metafor a vůbec básnických prostředků. Autor na uměleckou hodnotu formy klade zřetelný a vědomý důraz. Fráze chybí, ustupují původnímu, subjektivnímu projevu, čímž Herder anticipuje romantický individualismus. Typické je i časté podtrhávání slov. Herderovskou dikci používal v některých případech i Goethe (např. v díle „O německém stavitelském umění“).

Inspirace[editovat | editovat zdroj]

Herderovu celoživotní inspiraci představovala filosofie některých jeho současníků. Především šlo o Kantovy přednášky, kterých se ve svých studentských letech denně účastnil, a o názory Johanna Georga Hamanna. Hamannovy „Sokratovské pamětihodnosti“ na něj působily svou citovostí a romantickou účastí s lidmi.[8] Sám Herder inspiroval nesčetné množství myslitelů, kteří působili zároveň s ním i po něm. Tzv. „herderismus“ se projevil především v hnutích národní obrody.[9] Během českého obrození z něj většina autorů buď vycházela, nebo s ním alespoň sdílela stanoviska.[10] František Palacký si po četbě „Listů“ poznamenal do deníku: „Národové dospělí chtějí nyní ne prutem jako děti, ale rozumem a spravedlností spravovány býti.“[11] Obrozenci (např. P. J. Šafařík, F. L. Čelakovský, J. Kollár) se inspirovali především Herderovým odkazem etnografickým (díla „Lidové písně“ a „Ohlasy národů v písních“), ale duchem tohoto přístupu zůstala filosofie humanity obsažená v „Listech“ a její ústřední teze, totiž osvícenský obdiv člověku jakožto jevu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEŠEK, Antonín. Herder aneb Exponent německé duchovnosti mezi klasikou a romantismem. Praha : [s.n.], 2004.  
  2. PEŠEK, Antonín. Herder aneb Exponent německé duchovnosti mezi klasikou a romantismem. Praha : [s.n.], 2004.  
  3. PEŠEK, Antonín. Herder aneb Exponent německé duchovnosti mezi klasikou a romantismem. Praha : [s.n.], 2004.  
  4. HERDER, Johann Gottfried. Listy na podporu humanity. Praha : [s.n.], 2003.  
  5. HERDER, Johann Gottfried. Listy na podporu humanity. Praha : [s.n.], 2003.  
  6. HERDER, Johann Gottfried. Listy na podporu humanity. Praha : [s.n.], 2003.  
  7. PEŠEK, Karel; URBANOVÁ, Jarmila. Malý lexikon německého myšlení. Kolín : [s.n.], 1984. 241 s. S. 78-82.  
  8. PEŠEK, Antonín. Herder aneb Exponent německé duchovnosti mezi klasikou a romantismem. Praha : [s.n.], 2004.  
  9. PEŠEK, Karel; URBANOVÁ, Jarmila. Malý lexikon německého myšlení. Kolín : [s.n.], 1984. 241 s. S. 78-82.  
  10. LESSING, Gotthold Ephraim; PETIŠKA, Eduard. Hry - básně - bajky - epigramy (předmluva). [s.l.] : [s.n.], 1962. S. 18.  
  11. PEŠEK, Antonín. Herder aneb Exponent německé duchovnosti mezi klasikou a romantismem. Praha : [s.n.], 2004.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Listy na podporu humanity, doslov Antonín Pešek