Kunašir
| Kunašir | |
|---|---|
| Кунашир (ruština) | |
 Část ostrova s městem Južno-Kurilsk | |
  Kunašir Kunašir, Sachalinská oblast | |
| Stát |  Rusko |
| • oblast | Sachalinská oblast |
| Topografie | |
| Rozloha | 1 490 km² |
| Zeměpisné souřadnice | 44°4′12″ s. š., 145°46′12″ v. d. |
| Délka | 123 km |
| Šířka | do 30 km |
| Nejvyšší vrchol | Ťaťa (1819 m n. m.) |
| Osídlení | |
| Největší sídlo | Južno-Kurilsk |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kunašir (rusky Кунаши́р / Kunašír; japonsky 国後島 Kunaširi - tó) je nejzápadnější kurilský ostrov. Administrativně náleží do ruské Sachalinské oblasti. Průliv Nemuro jej odděluje od japonského ostrova Hokkaidó, jemuž se Kunašir přibližuje na 16 km. Ostrov je součástí Jižních Kuril, o něž vede Japonsko s Ruskem dlouhodobý spor.
Rozloha ostrova je asi 1 490 km². Stejně jako ostatní velké kurilské ostrovy má protáhlý tvar (délka asi 123 km, šířka do 30 km). Vznikl spojením 4 sopek, z nichž nejvyšší jsou Ťaťa (1 819 m n. m.) a Ruruj (1 485 m) v severní části. Výsledkem jejich činnosti jsou jezera a termální prameny, místní obyvatelé díky nim mohou využívat geotermální energii. Na části ostrova byla v roce 1984 vyhlášena Kurilská přírodní rezervace (Курильский заповедник).
Centrem ostrova je Južno-Kurilsk (japonsky historicky Rujóbecu), největší město a přístav celého souostroví. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím je rybolov a zpracování ryb.
Etymologie[editovat | editovat zdroj]
Název ostrova pochází z ainštiny a v překladu znamená černý ostrov, což odkazuje na jeho temnou přírodu (jehličnaté lesy, tmavou půdu a dominantní černou sopku Ťaťa).[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší období[editovat | editovat zdroj]
Původními obyvateli ostrova jsou Ainuové. V oblasti Sernovodskoje byla objevena keramika stará nejméně 5 tisíc let, typická pro raný a střední neolit ostrova Hokkaidó.[2]
Rusko-japonské soupeření[editovat | editovat zdroj]
Existují spory o to, zda na Kunaširu byli dříve Rusové nebo Japonci. Podle japonských zdrojů dorazili Rusové na ostrov až dlouho po Japoncích. Japonci tvrdí, že již v 17. století patřil Kunašir do knížectví Macumaje. Podle japonských zdrojů podnikli Japonci v roce 1635 expedici, podle níž vznikla v roce 1644 mapa Kunaširu a Iturupu.[3] Podle názoru většiny vědců ale Japonci nepodnikli na sever expedici, pouze získali o ostrovech informace od domorodců na Hokkaidó, kteří udržovali styky s domorodci na ostrovech a dovedli jim ostrovy popsat.[3]
V roce 1643 byl Kunašir prozkoumán nizozemskou expedicí Maartena de Vries, která vytvořila mapu a popis nejjižnějších Kurilských ostrovů, včetně Kunaširu. Holanďané se ale domnívali, že Kunašir stejně jako Iturup jsou jen poloostrovy Hokkaidó a Urup je již součástí Ameriky.
Na počátku 18. století se u Kunaširu začali objevovat ruští kozáci. Dle jejich poznatků Kunašir s největší pravděpodobní nebyl oficiálním územím Japonska, žily zde svobodné kmeny domorodců. Ostrov v roce 1713 navštívil objevitel Ivan Kozyrevskij, který popsal jak Kunašir, tak Hokkaidó. Popsal ve své zprávě, že v Kunaširu jsou velmi bohatí lidé, kteří se neliší od obyvatel jiných ostrovů a není mu známo, že by záviseli na městě Matmaj.[4] Matmaj byla zkomolenina města Macumue, které bylo na severu Hokkaidó a podle tohoto města Rusové celé Hokkaidó nazývali Matmaj nebo Macumue.
Od roku 1731 začali místní Ainuové platit daň knížectví Macumaji.[4] V roce 1754 založil obchodník Hidaja Kjubej první japonskou obchodní stanici na jihu Kunaširu. Ve stejný rok byly na Kunašir odeslány úředníci z knížectví Macumaj, aby prováděli administrativní kontrolu a dohled nad obchodem a rybolovem.[4]
V roce 1755 Ainuové na Kunaširu zaplatili Rusům naturální daň v kožešinách, tzv. jasak. Rusové to považují za důkaz, že ostrované tím uznali ruskou nadvládu nad svou zemí.
V roce 1769 kozácký setník a objevitel Ivan Čjornyj popsal, že na Kunaširu je japonská pevnost a japonské vojsko.
Japonci na Kunašir posílali pracovat domorodce z Hokkaidó, kteří tam žili v nepřirozeně přeplněných táborech, odloučeni od rodin. Podmínky pro přesídlování a práci Ainuů byly tak tvrdé, že se hovoří o genocidě domorodců ze strany Japonska. V roce 1789 proto vypuklo povstání Ainuů proti Japoncům. Z Hokkaidó bylo na Kunašir posláno 260 vojáků, kteří povstání potlačili. 37 vůdců povstání bylo popraveno.
V roce 1811 prováděl ruský kapitán Vasilij Michajlovič Golovnin hydrografický průzkum jižních Kuril. U Kunaširu na jeho loď střílela děla z tamní japonské pevnosti. Golovnin byl Japonci zajat a spolu s dalšími dvěma důstojníky a čtyřmi ruskými námořníky strávil více než dva roky v japonském zajetí.[3] Po tomto tzv. Golovninově incidentu Rusové na dlouho ztratili o Kunašir zájem.
Japonské období[editovat | editovat zdroj]
Smlouva o obchodu a plavbě mezi Japonskem a Ruskem podepsaná 7. února 1855 stanovila hranici mezi Urupem a Iturupem jako hranice mezi Ruskem a Japonskem, Kunašir se tak oficiálně stal součástí Japonska. V roce 1883 byli domorodí Ainuové v rámci japonizace ostrova přesídleni na ostrov Šikotan.[5] Do začátku druhé světové války byl Kunašir zcela integrován do Japonska. Pobřeží ostrova bylo poseto více než 80 rybářskými osadami, které sbíraly mořské řasy a lovily lososa a kraby. Existovaly zde konzervárenské továrny, těžily se zde kovy a chovala hospodářská zvířata.
Dne 1. září 1945 se na ostrově vylodila sovětská vojska, kterým se místní japonská armáda bez boje vzdala.[6]
Od roku 1946[editovat | editovat zdroj]
V důsledku druhé světové války byl Kunašir v roce 1946 připojen k RSFR a od roku 1991 je součástí Ruska jako nástupnické země SSSR.
Hospodářství[editovat | editovat zdroj]
Hlavním průmyslovým odvětvím je rybolov a zpracování ryb. Na ostrově funguje Mendělejevova geotermální elektrárna, která poskytuje ostrovu teplo a elektřinu. Na ostrově jsou také budovány vojenské objekty a základny, včetně autonomních vojenských základen s rozvinutou sociální infrastrukturou.[7]
V lednu 2022 byl na Kunaširu otevřen závod na zpracování rybího odpadu, který byl dříve likvidován. Závod ročně vyrobí 5000 tun rybí moučky a 3000 tun rybího tuku.[8]
Na řece Pervuchina jsou líhně lososů, největší z nich vlastněná továrnou na zpracování ryb Južno-Kuril, vypěstovala v roce 2022 více než 20 milionů potěrů lososa. V roce 2023 probíhá výstavba nových rybích líhní na na řekách Chlebnaja a Sennaja.[9]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kunashir Island na anglické Wikipedii a Кунашир na ruské Wikipedii.
- ↑ REPUBLIKA, Sputnik Česká. Drsná krása nejjižnějšího kurilského ostrova Kunašir. Sputnik Česká republika [online]. 20181215T1342+0100 [cit. 2022-01-24]. Dostupné online.
- ↑ Неолитическая культура Сахалина и Курил. biofile.ru [online]. 2016-06-02 [cit. 2022-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-02.
- ↑ a b c Покорение мохнатых | Публикации | Вокруг Света. www.vokrugsveta.ru [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c LEE, Seekwoo. Boundary and Territory Briefing. 1. vyd. Durham: University of Durham, 2001.
- ↑ ПРОКОФЬЕВ, M.M. ЯПОНСКИЕ УЧЕНЫЕ - ИССЛЕДОВАТЕЛИ ЮЖНОГО САХАЛИНА И КУРИЛЬСКИХ ОСТРОВОВ (КОНЕЦ XIX - ПЕРВАЯ ПОЛОВИНА XX ВВ.). www.kuriles-history.ru [online]. [cit. 02.10.2021]. Dostupné online.
- ↑ ВОЕННАЯ ЛИТЕРАТУРА --[ Военная история ]-- Краснознаменный Тихоокеанский флот. militera.lib.ru [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online.
- ↑ На нескольких островах Южных Курил, на которые претендует Япония, будет построено 150 российских военных объектов. NEWSru.com [online]. 2014-04-18 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ На Курилах открыли цех по переработке рыбных отходов. www.korabel.ru [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Два новых рыборазводных завода хотят открыть на Курилах [online]. astv.ru, 2023-03-19 [cit. 2023-05-07]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kunašir na Wikimedia Commons
