Konstantin Černěnko
Šablona:Infobox Politik Konstantin Ustinovič Černěnko (rusky Константин Устинович Черненко, 24. srpna 1911 – 10. března 1985) byl sovětský politik a nejvyšší představitel Sovětského svazu pouhých třináct měsíců v období od 13. února 1984, kdy nahradil Jurije Andropova, až do své smrti. Byl také předsedou prezídia Nejvyššího sovětu (od 11. dubna 1984).
Konstantin Ustinovič Černěnko byl věrným stínem Leonida Iljiče Brežněva. Společně se seznámili na počátku padesátých let, kdy Brežněv vedl stranickou organizaci v Moldavské svazové republice a Černěnko řídil agitačně propagační oddělení.
V letech 1965 - 1982 vedl Černěnko všeobecné oddělení ÚV, které představovalo kancelářskou ústřednu strany a fakticky bylo osobním sekretariátem generálního tajemníka ÚV KSSS. V roce 1976 se stal tajemníkem ÚV a později postoupil i do politbyra. Na konci 70. let se stal jednou z nejvlivnějších postav stranického vedení, přestože jeho zdravotní stav se začal povážlivě zhoršovat.
Životopis
Konstantin Ustinovič Černěnko měl přezdívku КУЧер, což byla jednak zkratka jeho jména, jednak to v ruštině znamená "kočí" - narážka na jeho venkovský původ a absenci vůdcovského charismatu. Podle svědectví současníků to byl v soukromém životě vcelku slušný člověk (aspoň na poměry bolševické verchušky), měl rád přírodu a poezii[1], ale byl fyzicky i psychicky slabý, nerozhodný a jeho inteligence byla stěží průměrná. Emigrantský časopis Ruská mysl napsal: "Nejvýraznější Černěnkovou vlastností je naprostá absence jakékoli výraznosti."
Černěnko se narodil v chudé početné rodině v sibiřské vesnici Bolšaja Těs. V mládí byl nádeníkem, ve třicátých letech sloužil u pohraničníků. Za svou kariéru údajně vděčí sestře, která byla milenkou místního stranického funkcionáře a zařídila, aby se Konstantin dostal do Moskvy na stranickou školu.[2] V Moldávii se osvědčil jako výkonný byrokrat a loajální vykonavatel rozkazů. Leonid Iljič Brežněv mu absolutně důvěřoval, jako jedinému ze spolupracovníků mu tykal a hrával s ním domino (Černěnko projevoval oddanost šéfovi také tím, že s ním chodil často na hony, ačkoliv to zhoršovalo jeho astma). Proto se po Brežněvově smrti říkalo, že ve skutečnosti umřel už dávno, ale teprve teď mu to Černěnko oznámil.
Černěnko byl považován za přirozeného Brežněvova nástupce, ale první muž KGB Jurij Andropov využil svého mocenského vlivu a slíbil rozsáhlou modernizaci, takže získal na svou stranu většinu politbyra a byl zvolen generálním tajemníkem (to jsou samozřejmě všechno spekulace a zákulisní klepy, oficiálně se jakékoli názorové rozpory v politbyru nepřipouštěly a všechna rozhodnutí byla jednomyslná). Ambiciózní Andropov odstranil mnoho neschopných a zkorumpovaných funkcionářů, takže po jeho smrti v únoru 1984 všichni s ulehčením nastolili Černěnka, symbolizujícího návrat ke starým časům. Již na Andropovově pohřbu bylo zjevné, že nový vládce šestiny světa postrádá schopnost cokoli řídit. Říkalo se, že Černěnko k moci "nepřišel, ale byl k ní přišourán". V srpnu 1983 už beztak vážně nemocný Černěnko prodělal těžké alimentární onemocnění poté, co snědl rybu na letním bytě u šéfa KGB Vitalije Fedorčuka (proto se spekulovalo o tom, že byl záměrně otráven)[3]. Zbytek života strávil převážně na nemocničním lůžku, v dosahu kyslíkového přístroje. Politolog Leonid Parfjonov o něm prohlásil: "Aniž by nabyl vědomí, ujal se funkce generálního tajemníka."[4] Pokud se Černěnko ukázal na veřejnosti, museli ho podpírat příslušníci ochranky a další ho měli za úkol obklopovat v těsném hloučku, aby to vypadalo, že státníkovo tempo chůze sto metrů za čtvrt hodiny není způsobeno fyzickou kondicí, ale tím, že se musí zastavovat kvůli konverzaci se zástupy obdivovatelů.[5]
Černěnkův zdravotní stav a krátkost funkčního období neumožnily významné politické kroky. Za zmínku stojí zastavení či anulování některých procesů s Brežněvovými kleptokratickými spolupracovníky, zahájených za Andropova. Projevem konzervativních tendencí byla i kampaň proti západnímu způsobu života, která vedla k represím proti fanouškům rockové hudby (měla dopad i v Československu) či sci-fi. Černěnko se také pokusil o rehabilitaci do té doby spíše rozpačitě utajovaného Stalina - vznikl např. film Boj o Moskvu, zobrazující Stalina jako moudrého vojevůdce a velkorysého státníka, pozorně naslouchajícího kritice. Do komunistické strany byl s velkými poctami znovu přijat Vjačeslav Molotov, poslední žijící protagonista "kultu osobnosti".
Praktické bezvládí využili členové politbyra k boji o nástupnictví. Když se největší favorit Viktor Grišin zdiskreditoval korupční aférou na moskevské radnici, zúžil se výběr na dva nejmladší kandidáty: leningradského šéfa strany Grigorije Romanova a Michaila Gorbačova, který využil svého řečnického umění a osobního kouzla (a pečlivě tajil své reformátorské úmysly), takže v březnu 1985 nahradil zemřelého Černěnka na nejvyšším postu.
Černěnkovi se dostalo státního pohřbu a je zatím poslední osobou pohřbenou u Kremelské zdi v individuálním hrobě. Vzápětí byl odsouzen k zapomnění, neuskutečnil se ani návrh, aby po něm bylo pojmenováno město Penza.
Literatura
- DURMAN, Karel. Před pádem: o nostalgii, gilotině a sovětské bezmoci (1980-1985). Historický obzor, 1995, 6 (1), s. 11-16.
Reference
Externí odkazy
Osoba Konstantin Ustinovič Černěnko ve Wikicitátech- Pořad Českého rozhlasu Plus o Černěnkovi
- Vzpomínky lékaře
- Generální tajemník proti své vůli
- Oslavný životopis v angličtině
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Konstantin Černěnko
