Jedová chýše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jedová chýše
Jedová chýše v roce 1920
Jedová chýše v roce 1920
Účel stavby

hostinec

Základní informace
Výstavba 13. století
Zánik 1933
Poloha
Adresa Praha, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Další informace
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedová chýše byla od středověku do začátku 20. století hospoda na pražském Karlově provázená řadou legend a špatnou pověstí.[1] Známá je mimo jiné díky československému televiznímu kriminálnímu seriálu Hříšní lidé města pražského jako „doupě pražské galérky“.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Na místě Jedové chýše byl postaven dům vpravo

Jedová chýše stávala od třináctého století na návrší Větrov, v dnešní Apolinářské ulici č. p. 446, nad místním kostelem (založen 1362). Již ve čtrnáctém století to bylo místo častých přepadení i vražd.[2]

Posledním majitelem Jedové chýše byl prof. Antonín Heveroch (1869–1927), který chtěl po zbourání chýše rozšířit nedaleký blázinec[3] nebo vybudovat soukromé sanatorium,[4] avšak krátce poté zemřel.

Hospoda (nízký domek s mansardovou střechou krytou šindelem) byla zbourána v roce 1933. Jednalo se tak zřejmě o hospodu s nejdelší nepřetržitou existencí v Česku. Na jejím místě byl postaven funkcionalistický činžovní dům architekta Josefa Kalouse.[5] Dům stojí mezi kostelem sv. Apolináře a pláckem s kamenným sloupem se sochou svatého Vojtěcha z roku 1677[6] na křižovatce ulic Apolinářské a Viničné.

Název „Jedová chýše“ dnes užívá například hospoda ve Vodičkově ulici nebo v Hlubočepích.

Legendy a zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Hospodu prý občas navštěvoval v přestrojení český král Václav IV.[2] Ten prý v hospodě Na Vinici poznal ve dvou hostech nájemné vrahy, kteří se ho kdysi pokusili ve Vídni otrávit. Kat, který ho doprovázel, jim vhodil do vína jed a oba na místě zemřeli. Jedová chýše tak získala svůj název.[3][4]

Druhá možnost pojmenování je podle studentů medicíny z nedaleké Všeobecné fakultní nemocnice, kteří byli spojováni s přípravou léků a jedů.[2]

Podle staré pověsti chodil už v roce 1326 do hospody strašit o půlnoci z Židovského města legendární Golem Rabiho Löwa. Ten se však narodil až v 16. století.[4]

Jeden z majitelů prý přivazoval lžíce na řetízky, a aby nikdo neukradl talíře, nechal do stolů vydlabat jamky, do kterých se jídlo servírovalo. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího.[2]

V 19. století se hospoda stala oblíbeným hnízdem německých buršáků, jejichž „opilecké rejdy a neplechy spojené s divokými orgiemi z ní udělaly sprostou dupárnu a vykřičenou hospodu“.[4]

V roce 1926 zde Karel Lamač natáčel film Dobrý voják Švejk.[3]

V knize Z hlubin pražského podsvětí, jejíž autor je Karel Ladislav Kukla, je Jedové chýši věnována celá jedna kapitola s názvem „Konec Jedové chýše“.[7][8]

Přátelé prof. Heverocha varovali, že krčma je prokletá. Ten půl roku po její koupi nečekaně zemřel.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Včera a dnes – Jedová chýše (Karlov) [online]. Prahaneznama.cz, 2015-02-24 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. 
  2. a b c d e Jedová chýše - doupě pražské galérky [online]. praguecityline.cz [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. 
  3. a b c Archivovaná kopie. jardaserak1.wordpress.com [online]. [cit. 2017-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-23. 
  4. a b c d e WIMMER, Jaroslav. V Jedové chýši se kočkám hrůzou ježila srst [online]. Pražský deník: 2010-09-26 [cit. 2018-10-03]. Dostupné online. 
  5. Archivovaná kopie. www.kabris.net [online]. [cit. 2017-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-23. 
  6. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-11-09]. Identifikátor záznamu 156831 : sloup se sochou sv. Vojtěcha. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  7. KUKLA, Karel Ladislav. Z hlubin pražského podsvětí: historie nemravností. Vyd. v této podobě 1. vyd. Praha: XYZ, 2005. 231 s. ISBN 8086864162. OCLC 63764818 
  8. Obsah knihy [online]. [cit. 2017-10-11]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]