Jean Dutourd

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jean Dutourd
Narození 14. ledna 1920
Paříž
Úmrtí 17. ledna 2011 (ve věku 91 let)
Paříž
Povolání novinář a spisovatel
Alma mater Pařížská univerzita
Lycée Janson de Sailly
Ocenění velkodůstojník Řádu čestné legie
Literarní cena prince Pierra Monackého
komandér Řádu umění a literatury
komandér Národního řádu za zásluhy
Prix Interallié
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean Gwenaël Dutourd (14. ledna 1920, Paříž, Francie17. ledna 2011, Paříž) byl francouzský novinář, kritik a prozaik. Jeho dílo zahrnuje na sedm desítek krátkých i rozsáhlých próz. Do češtiny byly přeloženy dvě knihy, Vejce pro Maršála a Hrůzy lásky.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině zubního lékaře Francise Dutourda a Andrée Haasové[1]. Ve svých dvaceti letech byl dva týdny vězněn po německé invazi do Francie za druhé světové války. Po šesti týdnech se mu podařilo utéci a vrátil se do Paříže. Studoval na Sorboně, studia zcela neuzavřel, nezískal osvědčení z psychologie. Na Sorboně se seznámil s filozofem Gastonem Bachelardem. V době studií, 22. května 1942, se oženil s Camille Lemercierovou, měli syna Frédérica a dceru Claru, která zemřela. Na začátku roku 1944 byl zatčen, utekl a podílel se na osvobození Paříže během Pařížského povstání.

První knihu vydal v roce 1946. V letech 1963 - 1999 publikoval články ve francouzských novinách France-Soir.

14. července 1978 se stal terčem útoku, který zničil jeho byt v Paříži, nezpůsobil však žádné oběti na lidech. 30.listopadu 1978 byl zvolen do Francouzské akademie.

Od roku 1987 do roku 2007 připravoval týdenní sloupky v Radio Courtoisie.

8. května 1989 byl zvolen do Académie nationale des Sciences, Belles-lettres et Arts de Bordeaux. V roce 1997 byl zvolen za člena Serbian Academy of Sciences and Arts, oddělení pro jazyk a literaturu. Spolupracoval s Philippem Bouvardem v programu francouzského radia na RTL Les Grosses Têtes, kde odpovídal od roku 2001 denně telefonicky na dvě otázky a účastnil se osobně vysílání jako čestný host. Svou účast ukončil v roce 2008. Do roku 2009 předsedal Sdružení na obranu francouzského jazyka.

Dutourd zemřel 17. ledna 2011 ve věku 91 let. Jeho pohřeb se konal dne 21. ledna 2011 v kostele Saint-Germain-des-Prés v Paříži, pak na hřbitově hřbitově Montparnasse. Zúčastnil se jej také novinář Philippe Bouvard, spisovatelé Alain Decaux a Max Gallo, historička Helene Carrere d'Encausse, vydavatel Raphaël Sorin, spisovatel a právník Paul Lombard, politici Charles Millon a Jean Tiberi.[2]

Helene Carrere d'Encausse věnovala Jeanu Dutourdovi vzpomínku, ve které promluvila také o jeho vztahu k ženám ve Francouzské akademii. Dutourd neschvaloval přijímání žen do akademie.

"Bojoval i proti mému přijetí. A další den se stal jedním z mých největších přátel, pomáhal mi, vysvětloval nepsaná pravidla chování. Takový byl, neúnavný v přátelství, velkorysý a elegantní při jednání s druhými, ale náročný na své blízké i sebe."[3]

Poctu Jeanu Dutourdovi vyjádřil i Phillipe Bouvard.

"Dutourd byl člověk, který tráví svůj čas psaním, veškeré jeho úsilí směřuje ke každoročnímu publikování knihy v pevné vazbě, člověka, pro něhož pero znamená život."[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Hned za svou první knihu Caesarovský komplex získal v roce 1946 Stendhalovu cenu.
  • V USA získal v roce 1951 Courtelinovu cenu za román Psí hlava. Román – fikce popisuje životní příběh chlapce, který se narodil s psí hlavou.
  • Jeho nejznámější dílo, humoristický román Vejce pro maršála aneb Deset let ze života jednoho mlékaře vyšlo v roce 1952. Jeho hrdiny jsou pařížský mlékař Poissonard se svou manželkou, kteří využívají nedostatku v letech válečné okupace ke šmelení a kolaboraci. Okrádáním druhých hromadí jmění, v posledních dnech války se stanou "vlastenci" a pokračují ve své činnosti dál. Sám Dutourd viděl v úspěchu knihy určité nedorozumění: “Pro mne byla tato kniha útočným pamfletem, obecně však byla chápána jako humoristický román a já byl označen jako humorista“.[5]
  • Román Doucin označuje Dutourd jako jednu ze svých nejmilejších knih. Její hrdina je skicou k hlavnímu hrdinovi Robertimu z Hrůz lásky.
  • Základ a forma – tři svazky krátkých próz, dobových glos a esejistických črt, jsou často srovnávány s Voltairovým Filozofickým slovníkem.
  • Hrůzy lásky – Originální milostný příběh stárnoucího muže a mladé sekretářky. Kromě vynikající psychologické kresby postav vyniká kniha bohatstvím postřehů a úvah a poetickým pohledem do života Paříže.
  • Polní maršál Bonaparte. Esej, ve které Jean Dutourd hledá příčiny velikosti a dekadenci Francouzské revoluce. Vytváří alternativní historii a přepisuje úlohu Napoleona Bonaparta v dějinách.

Dutourd vydával v letech 1950–1966 v nakladatelství Gallimard, posléze převážně ve vydavatelství Flammarion a Plon.

Díla přeložená do češtiny[editovat | editovat zdroj]

  • Vejce pro maršála (Au Bon Beurre), přeložila Věra Dvořáková, grafická úprava J. Šváb, vydala Mladá fronta, edice Kapka, Praha,1962
  • Hrůzy lásky, přeložila Věra Dvořáková, ilustrace V. Sivko, vydala Mladá fronta, Praha,1966
  • Hrůzy lásky, přeložila a doslov napsala Věra Dvořáková, grafická úprava Jiří Svoboda,vydala Mladá fronta edice Proud, Praha, 1981

Filmová zpracování[editovat | editovat zdroj]

Z tvorby Jeana Dutourda[editovat | editovat zdroj]

  • 1946 : Caesarův komplex, Le Complexe de César, (Gallimard)
  • 1947 : Pondělní oběd, Le Déjeuner du lundi, román (Robert Laffont)
  • 1947 : Galéra, Galère, sbírka básní (Editions of the Barn-Old women)
  • 1948 : Strom, L'Arbre, divadelní hra (Gallimard)
  • 1950 : Malý Don Juan, Le Petit Don Juan, esejistická próza (Robert Laffont)
  • 1950 : Psí hlava, Une tête de Chin, román (Gallimard)
  • 1952 : Vejce pro maršála, Au bon beurre, román (Gallimard)
  • 1955 : Doucin, román (Gallimard)
  • 1956 : Taxíky na Marně, Les Taxis de la Marne, román (Gallimard)
  • 1958 : Základ a forma, Le Fond et la Forme, krátké prózy, dobové glosy a eseje, díl I. (Gallimard)
  • 1959 : Ošálení, Les Dupes, příběhy (Gallimard)
  • 1959 : Citlivá duše, L'Âme sensible, stendhalovská studie
  • 1960 : Základ a forma, Le Fond et la Forme, krátké prózy, dobové glosy a eseje, díl II. (Gallimard)
  • 1963 : Rivarol, román (Mercury of France)
  • 1963 : Hrůzy lásky, Les Horreurs de l'amour, román (Gallimard)
  • 1964 : Konec indiánů, La Fin des Peaux-Rouges, moralita (Gallimard)
  • 1967 : Pluche aneb láska k umění, Pluche ou l'Amour de l'art,psychologicko- sociologická studie malíře(Flammarion)
  • 1965 : Základ a forma, Le Fond et la Forme,krátké prózy, dobové glosy a eseje, díl III. (Gallimard)
  • 1970 : Škola ťulpasů, L'École des jocrisses, eseje (Flammarion)
  • 1971 : Soumrak vlků, Le Crépuscule des loups, moralita (Flammarion)
  • 1972 : Jaro života, Le Printemps de la vie, psychologicko-sociologická studie spisovatele (Flammarion)
  • 1980 : Paměti Mary Watsonové, Mémoires de Mary Watson, román (Flammarion)
  • 1991 : Portréty žen, Portraits de femmes, román (Flammarion)
  • 1996 : Polní maršál Bonaparte, Le Feld-Maréchal von Bonaparte, alternativní historie (Flammarion)
  • 2004 : Deník mrtvých, Journal intime d'un mort, fiktivní návštěva u Fausta (Plon)
  • 2006 : Perly a svině, Les perles et les cochons, bajky (Plon) (ISBN 978-2-259-20421-7)
  • 2007 : Leporello, Leporello,román (Plon) (ISBN 2-259-20605-0)
  • 2009 : Kronika, La chose écrite, (Flammarion)

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1946 : Prix Stendhal za román Caesarský komplex
  • 1950 : Prix Courteline za román Psí hlava
  • 1952 : Prix Interallie za román Vejce pro maršála
  • 1961 : Prix Prince Pierre de Monaco, za celoživotní dílo
  • 2005 Grand Prix catholique de littérature za román Deník mrtvých

Souhrnné studie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Who's Who in France, Édition 1991-1992, s. 640.
  2. http://news.celemondo.com/2011/01/jean-dutourd-ses-obseques-a-saint-germain-des-pres-et-sa-tombe-a-montparnasse/
  3. http://www.academie-francaise.fr/immortels/discours_divers/carrere_2011.html
  4. http://www.rtlgroup.com/www/htm/home_news.aspx?ID=C694C6A7BE894CB185A0BB8AD7891BE3
  5. Doslov k českému vydání Hrůzy lásky, Věra Dvořáková,Mladá fronta, Praha, 1981

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

31. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Jacques Rueff
19782011
Jean Dutourd
Nástupce: