Jaroslava Brychtová
| Jaroslava Brychtová | |
|---|---|
 | |
| Narození | 18. července 1924 Železný Brod  Československo |
| Úmrtí | 8. dubna 2020 (ve věku 95 let) Jablonec nad Nisou |
| Povolání | malířka, sochařka a sklářská výtvarnice |
| Rodiče | Jaroslav Brychta |
| Manžel(ka) | Stanislav Libenský |
| Ocenění | medaile Za zásluhy _BAR.svg){kind=small} II. stupeň (2005) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
Jaroslava Brychtová (18. července 1924 Železný Brod – 8. dubna 2020[1] Jablonec nad Nisou) byla česká sochařka a především sklářka, celosvětově proslulá pro své monumentální skleněné plastiky.[2] Ve svém díle spolupracovala se svým druhým manželem, Stanislavem Libenským.
Život[editovat | editovat zdroj]
Jejím otcem byl pražský sochař a sklář Jaroslav Brychta, spoluzakladatel sklářské průmyslové školy v Železném Brodě, její matka Anna Pekárková tvořila ručně tkané textilie.
V roce 1950 vystudovala VŠUP v Praze, jejím profesorem byl Karel Štipl. Zároveň vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění. Spolu se Stanislavem Libenským prezentovali československou sklářskou tvorbu na výstavě Expo 58 v Bruselu a vytvořili plastiky pro interiér vysílače na Ještědu. Společně také vyvinuli techniku mold melting.[2] Vystavovali na světových výstavách v Montrealu a Ósace.
Je autorkou vitráží pro Královskou hradní kapli na Špilberku. Několik jejích děl je umístěno ve stálých sbírkách muzea skla v Corningu v USA.[2] Výrazně napomohla rozšíření známosti české tavené plastiky ve světě.[3]
V roce 1967 se stala laureátkou Státní ceny Klementa Gottwalda.[4] Po srpnové okupaci byla s manželem vyloučena z KSČ a na čas měla zakázáno cestovat do zahraničí.[2] Dne 28. října 2005 převzala od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Medaili Za zásluhy.[5] Roku 2008 byla přizvaná na natáčení krátkého dokumentárního filmu Vetřelci a volavky o historii a současném stavu uměleckých děl vytvořených v letech 1968–1989.
Z prvního manželství má dva syny a dceru.[2]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Jaroslava Brychtová navázala na experimenty svého otce Jaroslava Brychty a od počátku své tvorby se zabývala výtvarným využitím technologie tavení skla ve formě. S taveným sklem pracovala od druhé poloviny 40. let a tvořila z něj vázy a komorní i monumentální figurativní reliéfy. Ve spolupráci Vilémem Dostrašilem vznikl realistický reliéf Praha (1952) pro hotel Družba/International v Praze nebo s Igorem Korčákem mříž Čápi pro Expo 58 v Bruselu.
Od roku 1954 pracovala společně se Stanislavem Libenským, jehož malířské nadání se ideálně spojilo se sochařským zaměřením J. Brychtové. Z počátků jejich společné tvorby pochází plastiky využívající dutiny, kterými dovnitř vstupuje světlo a vytváří magický efekt prozařováním, které zdůrazňuje různou tloušťku materiálu (Hlava-Miska, 1955-1956, Hlava I, 1957-1958, Polibek, 1958). Pro Expo 58 navrhli betonovou stěnu se skleněnými zvířecími reliéfy, inspirovanými jeskynními malbami.
Od první poloviny 60. let se zabývali geometricky stylizovanými figurálními reliéfy, které jsou považovány za jeden z vrcholů jejich společné tvorby (Modrá konkrece, Hnědá konkrece, 1966-1967, Srdce, 1970). Pro Expo 70 v Ósace vytvořili rozsáhlý několikadílný reliéf Řeka života, dnes rozptýlený v několika japonských sbírkách. V 70. a 80. letech pracovali s kontrasty vzájemně se prolínajících geometrických tvarů (Koule v krychli, 1970, Hranol v kouli, 1979-1980) a vytvořili řadu monumentálních realizací (Meteor, Květ, Pták, 1978-1980, The Corning Museum of Glass). Řada jejich monumentálních abstraktních děl má duchovní podtext (Rubáš I, 1995-1996, Rubáš II, 1997, Otisk anděla (1996-1997), Velký otisk anděla II (1999).
J. Brychtová je spolu se Stanislavem Libenským autorkou řady realizací v architektuře, z nichž k nejvýznamnějším patří dvě okna v Kapli sv. Václava ve svatovítské katedrále (1964-1969), okna zámecké kaple v Horšovském Týnu, nebo výzdoba českých ambasád ve Stockholmu a Brasílii. Až do poloviny 80. let realizovalo jejich skleněné plastiky vývojové středisko podniku Železnobrodské sklo, později spolupracovali se soukromými dílnami Studio Lhotský a Sklo Novotný.[6]
Sklo (se S. Libenským)[editovat | editovat zdroj]
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Horizont, 1992
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Koule v krychli, 1990
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Krychle v krychli, 1983
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Sloup 3V (Victory), 1989–1990
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Rubáš II, 1997
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Velký otisk anděla II, 1999
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Ležící, 1999–2000
-
Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Sedící, 2001–2002
,_1989-1990.jpg)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Zemřela významná sklářská výtvarnice Jaroslava Brychtová, bylo jí 95 let. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2020-04-08 [cit. 2020-04-08]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e KURUTZ, Steven. Jaroslava Brychtova, Creator of Monumental Glass Art, Dies at 95. The New York Times. 2020-04-21. Dostupné online [cit. 2020-04-30]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ Zemřela autorka plastik na Ještědu Jaroslava Brychtová, bylo jí 95 let. iDNES.cz [online]. 2020-04-08 [cit. 2020-04-30]. Dostupné online.
- ↑ Přehled výtvarných umělců: nositelé čestného titulu nár. a zasloužilý umělec, řádů, státních vyznamenání a cen. Praha: Dílo, 1988, s. 3.
- ↑ Medaile Za zásluhy – seznam vyznamenaných
- ↑ Milan Hlaveš, 2016, s. 48-53
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Milan Hlaveš a kolektiv (Jiří Pospíšil, Helena Koenigsmarková, Miroslav Klivar, Meda Mládková), 7 + 1 Mistři českého skla. Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha 2016, 94 stran; ISBN 978-80-87344-32-3.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslava Brychtová na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslava Brychtová
- Jaroslava Brychtová v informačním systému abART
