Jílec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdobený jílec (Musée de l'Armée)

Jílec je část meče, ale i jiných čepelí, která slouží k jejich uchopení a ovládání. Jílec se skládá ze záštity, která byla často křížová, rukojeti a hlavice. Součástí jílce může být i rikaso, není však příliš časté. K záštitě nebo hlavici může být také připevněný řemínek nebo střapec.

Hlavice[editovat | editovat zdroj]

Hlavice, neboli hruška, je zvětšená část na vršku rukojeti. Původně byly navržené, aby zabránily vyklouznutí meče z ruky. Okolo 11. století se v Evropě vyráběly hrušky natolik těžké, že zároveň sloužily jako protizávaží čepele. [1] Tím zajistily těžiště vyváženosti v blízkosti jílce a umožnily tak plynulejší způsob boje. V závislosti na designu meče a šermířském stylu mohla být hruška také využita k zasažení nepřítele (například při použití techniky Mordhau).

Hlavice se objevovaly v různých tvarech, mezi které patřily zploštěné koule, půlměsíce, kotouče, kola a zvířecí či ptačí hlavy. Často jsou vyrývané či vykládané různými vzory a příležitostně pozlacené a vysázené drahými kameny. Ewart Oakeshott představil systém klasifikace středověkých tvarů hlavic ve knize The Sword in the Age of Chivalry (1964), který se tak tematikou zařadil vedle jeho typologie čepelí.[2] Typy Hlavic podle Oakeshotta jsou označeny velkými písmeny A-Z a podtypy jsou pak označeny číslicemi.

  1. hlavice "brazilského ořechu", která je odvozená od klasického vikingského meče.
  2. více zaoblená a kratší verze typu A. B1 je varianta s rovným spodním okrajem, tento typ je známý jako "houba"
  3. typ "třírohý klobouk", odvozen od vikingského meče
  4. mohutnější a o něco pozdější varianta typu C
  5. varianta typu D se špičkou v úhlu
  6. hranatější varianta typu E
  7. prostý kotouč. G1 a G2 jsou kotoučové hlavice zdobené ornamenty (G1 má ornament květinový, G2 naopak v podobě ulity), obě varianty jsou specifické pro Itálii
  8. kotouč se zkosenými okraji. Jeden z nejběžnějších typů, používán od 10. do 15. století. H1 je oválná varianta
  9. kotouč s širokými zkosenými okraji, vnitřní kotouč je mnohem menší než u typu H. I1 je šestiúhelníková varianta
  10. stejný typ jako I, ale zkosené okraje jsou hluboce vydlabané. J1 je propracovanější typ hlavice v klasickém tvaru kola
  11. velmi široká a placatá varianta typu J, populární v období pozdního středověku
  12. podlouhlý typ tvaru jetele, tento typ je neobvyklý a pravděpodobně se nacházel jen ve Španělsku ve 12. a 13. století
  13. pozdní varianta vikingského typu hlavice s několika lalůčky, často nalezená na podobiznách v hrobkách z období mezi lety 1250-1350 v jižním Skotsku a severní Anglii, exemplářů se však dochoval jen malý počet
  14. tvar lodě, vzácný jak v umění, tak v počtu dochovaných exemplářů
  15. neobvyklý typ půlměsícového tvaru
  16. neobvyklý štítový tvar, známý pouze ze sochy v katedrále v Norimberku
  17. květinový tvar, známý pouze pro umělecké zachycení mečů
  18. neobvyklý kulový tvar,většinou řazen do 9. a 10. století
  19. neobvyklý typ ve tvaru kostky s uříznutými rohy
  20. typ "fík", "hruška" nebo "zátka od voňavky" (tvar připomíná zátku od flakónku s voňavkou), poprvé použit na začátku 14. století, ale používat se začal častěji až po roce 1360 a do 16. století vzniklo spoustu tvarů odvozených od tohoto typu (například T1 a T5 jsou varianty tohoto základního typu)
  21. "klíčový" typ z druhé poloviny 15. století
  22. hlavice "rybí ocas" z 15. století s variantami V1 a V2
  23. tvar "zdeformovaného kola"
  1. čtvercový tvar, podtypy jsou použity, aby přesně určily oblast a věk, Z1 a Z2b jsou nejběžnější v jihovýchodní Evropě, Z3 neboli "kočičí hlava" je typický pro benátské meče, Z4 je typický pro Srbsko a Bosnu

Rukojeť[editovat | editovat zdroj]

Části meče

Rukojeť slouží k uchopení meče. Většinou byla ze dřeva nebo kovu a často potažená neopracovanou pevnou kůží. Žraločí kůže se ukázala být nejvíce odolná v mírném podnebí, ale její stav se zhoršoval v teplém klimatu a proto začala být ve druhé polovině 19. století populární guma. U spousty typů mečů se místo toho zvolila kůže rejnočí. Ať už byl materiál pro potažení rukojeti jakýkoli, většinou k ní byl přilepený a navíc připevněný drátkem, který byl ve spirále kolem rukojeti obtočen.

Záštíta[editovat | editovat zdroj]

To, že křížová záštíta chrání celou šermířovu roku před protivníkovým mečem, je mylná domněnka. Záštíta, která chrání celou ruku je zapotřebí teprve až po odložení štítu a obrněné rukavice. Křížová záštíta však chránila šermířovu ruku před útoky, kdy nepřítel záměrně nechal sklouznout čepel po meči s úmyslem useknout nebo poranit ruku.

Protože se vždy používaly ve spojení se štítem, rané meče neměly opravdovou záštítu, ale spíše jakýsi typ zarážky, která zabraňoval, aby ruka při výpadu sklouzla k čepeli.

Od 11. století se záštíty evropských mečů začaly vyrábět ve tvaru rovného prutu (později známé jako quillon, která byla kolmá k čepeli.

Počínaje 16. stoletím začaly být záštíty v Evropě čím dál propracovanější s dodatečnými smyčkami, zákrutami či záhyby, které chrání ruku. Jedinému zahnutému prutu podél prstů (zhruba paralelně s rukojetí/čepelí a kolmo k jakékoli křížové záštítě) se říkalo chránič kloubů.

Pruty mohly být také doplněny či nahrazeny kovovými destičkami, které mohly být ozdobené ornamenty. Takový návrh později dostal oblíbené označení "koš" a mečů s jílci ve tvaru koše je velké množství.

Důraz na výpadové útoky s rapíry a kordy zároveň odhalil zranitelnost na útoky tohoto typu. Do 17. století se začaly vyrábět záštíty, které obsahovaly pevný štít o průměru okolo dvou palců, který obklopoval celou čepel. Starší typy této záštíty si zachovaly quillon, který byl u novějších typů odstraněn a tento typ získal označení číška. Tento novější typ se stal základem záštít moderních fleretů a kordů.

Rikaso[editovat | editovat zdroj]

Rikaso je tupá část meče těsně pod záštítou. U vyvinutějších jílců je chráněné prodloužením záštíty. [3] U obouručních mečů rikaso poskytovalo pozici pro třetí ruku a tím držiteli umožňovalo mít ruky dál od sebe pro lepší páku.

Řemínek[editovat | editovat zdroj]

Německo 19. století: Různé typy a barvy střapců na řemínkách.
Německý Stichdegen (slavnostní meč) s řemínkem neboli Troddel. Při nošení byl řemínek omotán kolem žáštíty, nebo provlečen přes očko v žáštítě.

Řemínek na jílci, někdy také označován jako popruh či střapec, je tenké lanko omotané kolem ruky, aby nedošlo k vyklouznutí a ztrátě meče. Řemínek bývá nejčastěji z kůže, ale někdy také ze tkaného zlata, stříbrných prutů a častěji z kovové krajky. Přestože mají praktické využití, často sloužily jako dekorace. Například Britská armáda si ke konci 19. století pro důstojníky pěchoty osvojila bílý kožený řemínek s velkým uzlem tvaru žaludu, který byl zhotoven ze zlatého drátku. Tento typ žaludových střapců měl třásně na konci zajištěn tak, že se vlákna nemohla rozdělit, zaplést se do sebe nebo se ztratit. Spousta řemínků byla také hedvábných a do látky byl ve specifických vzorcích všit kovový drátek z kvalitní ozdobné slitiny zlata nebo stříbra.

Umění a historie střapců jsou známé pod francouzským passementerie či německým Posamenten. Vojenská výroba řemeslníků zvaných passementiers (výrobců okrasných stužek, krajek, šňůrek nebo nášivek) je zjevná v katalozích různých vojenských uniform a korunovačních insignií z předešlých století. Širší forma umění passementerie s odděleními jako Dekorace, Duchovenstvo a šlechta, Čalounění, Armáda či Vozy a livreje je pokryta v několika knihách na toto téma, z nichž žádná není v angličtině či češtině.

Indické meče měli střapec provlečený očkem na konci hlavice.

Čínské meče, jak ťien, tak dao, také často měly připevněné lanka. Na východě měly řemínky jak dekorativní, tak praktickou funkci a zacházení se střapcem je součástí některých jian představení.

Jílcový kroužek[editovat | editovat zdroj]

Stříbrný jílcový kroužek

Kroužek na jílci není nutnou součástí zbraně a slouží pouze jako ozdoba.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hilt na anglické Wikipedii.

  1. LOADES, Mike. Swords and Swordsmen. Great Britain: Pen & Sword Books, 2010. ISBN 978-1-84884-133-8. (anglicky) 
  2. Souhrn hlavic online můžete najít zde: myarmoury.com.
  3. David Haring, ed. "The Complete Encyclopedia of Weapons" Gallery Press, 1980, p. 48


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo jílec ve Wikislovníku