Interpersonální komunikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Interpersonální komunikace je vzájemná komunikace mezi dvěma nebo více jedinci. Současná sémiotika připouští i komunikaci ne-lidskou (komunikaci na úrovni říše zvířecí a rostlinné, jistě i v interakci s říší lidskou – těmito specifiky se pak zabývají obory jako biosémiotika, zoosémiotika a další). Motivace ke komunikaci je v zásadě skrytá (latentní) funkce.

Potřeba komunikace[editovat | editovat zdroj]

Potřeba komunikovat je přirozená. Každý komunikant má však jiné potřeby, týkající též intenzity komunikace. Někteří lidé potřebují častý a pravidelný kontakt, jiní komunikaci nevyhledávají tak často. Potřeba komunikovat je ovlivněna také zaměstnáním. Lidé, kteří ve své práci po celý den komunikují, si od komunikace potřebují odpočinout a věnovat se takzvané aktivní relaxaci. Záměrné a dlouhodobé vyhýbání se komunikaci může být ale příznakem psychické dysbalance.

Motivace ke komunikaci[editovat | editovat zdroj]

Český psycholog Zbyněk Vybíral klasifikuje druhy motivací následovně:[1]

  • Kognitivní – potřeba se vyjádřit, sdělit něco svému okolí. Chceme, aby byl komunikační partner obohacen o naše myšlenky, aby se něco nového dozvěděl. Výraz kognitivní znamená poznávací, související s poznáním – proto – kognitivní motivace ke komunikaci odpovídá sémantické náplni výrazu.
  • Sdružovací – potřeba navazovat nové vztahy a kontakty prostřednictvím komunikace, potřeba sounáležitosti, potřeba „někam patřit“ prostřednictvím realizované komunikace.
  • Sebepotvrzovací – potřebujeme komunikovat a tím budovat svou identitu a své „já“. To modelujeme podle našich reakcí v komunikačních situacích, jimž jsme vystaveni a podobně.
  • Adaptační – přizpůsobujeme se okolí, signalizujeme svou sociální roli, kterou buď naplňujeme nebo toto odmítáme rolové stereotypy – nenaplňujeme očekávání společnosti.
  • Přesilová – potřeba předvést se před ostatními, vyniknout.
  • Existenciální – slouží k udržování psychického zdraví. Hlavním rysem je pocit nutnosti komunikovat. Při nenaplnění existenciální motivace ke komunikaci dochází k psychické nepohodě, depresivním stavům a podobně.
  • Požitkářská – komunikujeme, abychom se zabavili, rozptýlili, nemysleli na starosti, odpočinuli si. Pro komunikanta je radostí, když může komunikovat. Jiní autoři právě tuto motivaci shrnují pod jednoduché a zprofanované slovo koverzace.
  • Zvláštní druh motivace – potřeba něco zamluvit, převést pozornost od nějakého choulostivého tématu atd.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000. ISBN 8071782912, s. 24–26.

Literatura[editovat | editovat zdroj]