IAR 80
| IAR 80 | |
|---|---|
 IAR - 80 | |
| Určení | stíhací letoun |
| Výrobce | Industria Aeronautică Română |
| Šéfkonstruktér | Ion Grosu |
| První let | 12. dubna 1939 |
| Zařazeno | únor 1941 |
| Vyřazeno | 1952 |
| Uživatel | Rumunsko |
| Výroba | 1940–1944 |
| Vyrobeno kusů | cca 400 ks |
| Vyvinuto z typu | PZL P.24 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
IAR 80 byl rumunský vojenský letoun užívaný během druhé světové války. Na samém konci třicátých let se jednalo o třetí nejrychlejší stíhačku na světě, která navíc měla příjemné letové vlastnosti.
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
Rumunský letecký průmysl nebyl před druhou světovou válkou nijak vyspělý a Rumunsko většinu typů dováželo nebo vyrábělo v licenci. První vlastní typ postavila společnost Industria Aeronautică Română (po znárodnění 1. ledna 1939 Interprinderea Aeronautică Română) z Brašova v roce 1930. Od roku 1936 vyráběla v licenci polský typ PZL P.11F a v roce 1937 koupila licenci i na PZL P.24E. Koncepce polských letounů však byla již zastaralá a tak se konstruktéři rozhodli jít vlastní cestou. Maximálně využili celou poloskořepinu zadní části trupu, motorové lože a kormidel PZL-24 E a na něj napojili nové křídlo se zatahovacím podvozkem. Prototyp nového IAR 80 s otevřenou pilotní kabinou, opatřenou pouze větrným štítkem, poháněl licenční francouzský hvězdicový motor Gnome-Rhône 14K Mistral Major o výkonu 714 kW (970 k) označený IAR K14 IIIc-36 s třílistou stavitelnou vrtulí VDM. Zkušební let typ absolvoval v dubnu 1939 s dobrými výsledky, slabinou byla výzbroj, kterou tvořily pouze dva kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Sériový IAR 80 poháněl výkonnější motor IAR K-14-1000A o výkonu 787 kW (1070 k) s novou vrtulí a zesílenou výzbrojí, kterou tvořily 4 kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Kabina byla vybavena odsuvným překrytem, stabilizátor byl již samonosný a zvětšilo se rozpětí křídel. První série 20 kusů IAR 80 (výrobní čísla 001-020) bylo opatřeno pohonnými jednotkami IAR K-14 III C-36 o výkonu 735 kW, radiostanicemi FuG-7A a čtyřmi kulomety Browning FN ráže 7,92 mm. Produkce byla ukončena v prosinci 1941. Druhou výrobní sérii IAR 80 (021-050) poháněl motor IAR K-14 IV C-32 o výkonu 735 kW, novinkou vnitřního vybavení se stal reflexní zaměřovač Goerz. Poslední 50. kus byl pokusně opatřen motorem IAR K-14-1000 o výkonu 753 kW. Celkem bylo vyrobeno kolem 400 kusů všech typů do zastavení výrobní linky v roce 1943.
Typy[editovat | editovat zdroj]
- IAR 80A - druhá verze, první výrobní série 40 letounů (v.č. 051-090) a druhá 25 (v.č. 106-130) nesly 6 kulometů Browning FN ráže 7,92 mm, třetí 20 strojů (v.č. 131-150) a čtvrtá 5 (v.č. 176-180) dostalo náhradou za dva kulomety ráže 7,92 mm dva FN ráže 13,2 mm a byly vybaveny modernější radiostanicí.
- IAR 80B – první série dvaceti letounů (v.č. 181-200) měla zesílené pancéřování kabiny a palivových nádrží se čtyřmi kulomety ráže 7,92 mm a s dvěma kulomety ráže 13,2 mm. Druhá série s produkcí jedenácti IAR 80B (v.č. 201-211) obdržela namísto dvou podkřídelních pumových závěsníků závěsy pro dvě přídavné palivové nádrže po 100 l benzínu.
- IAR 81 - byla varianta zařazená do výroby na podzim 1941. Byl zesílen drak, zvětšeno rozpětí křídel a letoun nesl výklopnou vidlici pod trupem vynášející pumu při střemhlavém bombardování mimo okruh vrtule. První série nesla výrobní čísla 091-105, druhá v počtu 25 kusů 151-175 a třetí série s produkcí 10 letounů obdržela výrobní čísla 231-240.
- IAR 81A– stíhací bombardér vyrobený v počtu 29 exemplářů (v.č. 212-230 a v.č. 291-300), měl zvětšenou zásobu střeliva pro velkorážové kulomety na 175 nábojů pro zbraň. Jednou z alternativ byla možnost nést dvě přídavné nádrže a jednu pumu o hmotnosti 225 kg.
- IAR 81B – stíhací bombardér vyzbrojený 2 kanóny Oerlikon FF, nebo domácí Ikaria ráže 20 mm se šedesáti náboji na hlaveň a 4 kulomety ráže 7,92 mm, schopnost nést přídavné nádrže a 225 kg pumu jak typ 81A. Celkem vyrobeno 50 letounů výrobních čísel 241-290
- IAR 80C – stíhací bombardér z roku 1943 vyzbrojený dvěma kanóny Mauser MG 151/20 ráže 20 mm a čtyřmi kulomety Browning FN. Instalován byl rovněž nový reflexní zaměřovač Telereflex rumunské výroby. Výrobní čísla 301-461.
- IAR 80DC - dvoumístný pokračovací cvičný letoun vyrobený v roce 1950 přestavbou vyřazovaných IAR 80/81 od bojových útvarů. Pilotní žák seděl v uzavřené kabině, instruktor před ním v kabině otevřené, opatřené větrným štítkem. K výcviku byl používán do roku 1952.
Bojové použití[editovat | editovat zdroj]
Nasazení těchto letounů bylo dosti pestré. Rumuni po boku Německa nejprve bojovali od roku 1941 na východní frontě proti SSSR, kde byly stroje nasazeny na Ukrajině zejména v Záporoží. Po těžkých ztrátách v zimě 1941 u Oděsy a pod tlakem ústupových bojů pak byli nuceni bránit svoje území, hlavně důležitá ropná pole v Ploješti proti americkým těžkým bombardérům. 1. srpna 1943 tato ropná pole během operace Tidal Wave napadlo 177 Consolidated B-24 Liberator od 15. letecké armády USAAF, přičemž na konto IAR 80/81 připadlo 10 z 54 sestřelů amerických bombardérů při ztrátě dvou strojů. V době vstupu Rudé armády na rumunské území v srpnu 1944 došlo ke změně stran, a tak letouny IAR 80/81 dokončily své vcelku úspěšné bojové nasazení na území Moravy a Slovenska v bojí proti svým bývalým spojencům - Německu a Maďarsku.
Uživatelé[editovat | editovat zdroj]
Specifikace (IAR 81C)[editovat | editovat zdroj]
Údaje dle[1]
Technické údaje[editovat | editovat zdroj]
- Osádka: 1
- Délka: 8,97 m
- Rozpětí: 11,00 m
- Výška: 3,52 m
- Nosná plocha: 16,50 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 2 200 kg
- Vzletová hmotnost: 2 900 kg
- Pohonná jednotka: 1 × čtrnáctiválcový dvouhvězdicový motor IAR K14-1000A s mechanickým kompresorem
- Výkon pohonné jednotky: 1 025 shp (764,34 kW)
Výkony[editovat | editovat zdroj]
- Maximální rychlost: 500 km/h (ve výši 4 500 m)
- Dostup: 10 000 m
- Dolet: 1 030 km (s přídavnými nádržemi)
- Stoupavost: výstup do 5 000 m za 6,5 minuty
- Délka vzletu: 350 m
- Délka přistání: 750 m
Výzbroj[editovat | editovat zdroj]
- 2 × 7,92mm kulomet Browning FN
- 2 × 20mm kanón MG 151
- 2 × 50kg puma[p 1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Původně plánovaná výkyvná vidlice pro 225kg pumu pod trupem nebyla instalována, a podkřídelní závěsné body byly v praxi užívány jen pro instalaci přídavných nádrží.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ AXWORTHY, Mark; SCAFEŞ, Cornel; CRACIUNOIU, Cristian. Third Axis, Fourth Ally: Romanian Armed Forces in the European War, 1941-1945. London: Arms and Armour Press (Cassell), 1995. ISBN 1-85409-267-7. Kapitola 8. The Romanian Aircraft Industry, s. 256, 264–265. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Antoniu, Dan and George Cicos. IAR 80: 'Le Heros meconnu'. Paris, France: TMA Editions, 2008. ISBN 2-915205-08-6.
- VELEK, Martin. IAR 80/81. Letectví a kosmonautika. 1984, roč. LX, čís. 2, s. 31.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu IAR 80 na Wikimedia Commons - IAR 80 na worldwar2.ro
