Himiltruda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Himiltruda
Narození8. století
Úmrtí8. století
Povoláníaristokratka
Partner(ka)Karel Veliký[1]
DětiPipin Hrbatý[2]
Alpais[3]
RodKarlovci
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Himiltruda také Himiltrude (742?780?) byla matkou prvorozeného syna římského císaře Karla Velikého, Pipina Hrbatého.[4] Historici o jejím postavení u královského dvora vedou spory.[pozn. 1] Někteří ji označují jako první manželku Karla Velikého, jiní ji popisují pouze jako královu konkubínu.[7]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

O původu Himiltrudy se nedochovaly téměř žádné informace. Paulus Diaconus ji označil jako „ušlechtilou dívku“.[7] Zmínka o její osobnosti v análech alamannských klášterů naznačuje její příslušnost ke germánské šlechtě,[8] zatímco jiné zdroje ji popisují jako dceru burgundského hraběte. Do vztahu s Karlem Velikým pravděpodobně vstoupila ještě za života Karlova otce, Pipina III.[7] V roce 768, kdy Karel Veliký nastoupil na trůn, není Himiltruda zmíněna v žádném soudobém zdroji, přesto o rok později porodila Karlovi prvního syna Pipina. Krátce po Pipinově narození bylo Karlovou matkou Bertradou z Laonu sjednáno spojenectví mezi Karlem Velikým a Desideriem, králem Langobardů. Aby bylo spojenectví zpečetěno, bylo rozhodnuto, že Karel Veliký se ožení s dcerou Desideria, langobardskou princeznou Desideratou.

Himiltruda byla v té době z královského dvora propuštěna a o jejím dalším životě nejsou v historických pramenech již žádné zmínky. Její syn Pipin trpěl deformací páteře a tak získal přídomek „hrbatý“. V následujících letech se pokusil o vzpouru proti otci, proto byl uvězněn do kláštera.[7] Moc v království získali potomci Karla Velikého z manželství s Hildegardou.

Při vykopávkách v klášteře Nivelles byl objeven hrob s ostatky čtyřicetileté ženy, které jsou spojovány s Himiltrudou. Pokud by tvrzení historiků a archeologů bylo pravdivé, pak Himiltruda zemřela dlouho po roce 770, i když není známo, kdy a zda odešla do kláštera Nivelles ve Valonském Brabantu.[7]

Spor ve vztahu ke Karlovi[editovat | editovat zdroj]

Himiltrudin vztah ke Karlu Velikému je stále předmětem sporu. Životopisec Karla Velikého Einhard ji nazýval „konkubínou“.[9] I Paulus Diaconus Pipinovo narození popisuje jako „narození před zákonným sňatkem“.[7] Naopak v dopise papeže Štěpána III. určeném Karlovi Velikému a jeho bratru Karlomanovi I. je franským panovníkům doporučeno neopouštět své manželky, což vedlo mnoho historiků k domněnce, že Himiltruda a Karel Veliký byli legálně oddáni.[7][10] I když papežův dopis mohl mít na mysli až následný vztah Karla s Hildegardou či se mohlo jednat pouze o příslib manželství, v němž Karel s Himiltrudou si byli jen navzájem slíbeni. Historici tyto informace interpretují různými způsoby. Někteří se ztotožňují s Karlovým životopiscem Einhardem, který popisuje Himiltrudu jako konkubínu.[11] Naopak Dieter Hägemann či Pierre Riche považují Himiltrudu za Karlovu manželku v plném smyslu.[8] Někteří historici se hlásí k myšlence, že vztah mezi Karlem a Himiltrudou byl „něco víc než konkubinát, ale méně než manželství“ a jejich soužití popisují jako friedelehe,[12] což byla církví neuznaná forma manželství, která se dala snadno rozdělit. Tato forma vztahu je často srovnávána s křesťanským manželstvím a flexibilnějšími germánskými vztahy.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Franský učenec Einhard popisuje Himiltrudu jako konkubínu Karla Velikého. Oproti tomu historici Pierre Riche v díle The Carolingians[5] a Lewis Thorpe v díle Two Lives of Charlemagne[6] popisují Himiltrudu, jako první manželku Karla Velikého, čímž mění pořadí Karlových následujících manželek.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Himiltrude na anglické Wikipedii.

  1. Christian Settipani: La Préhistoire des Capétiens. Villeneuve-d'Ascq. 1993. ISBN 978-2-9501509-3-6.
  2. Christian Settipani: La Préhistoire des Capétiens. Villeneuve-d'Ascq. 1993. ISBN 978-2-9501509-3-6.
  3. Christian Settipani: La Préhistoire des Capétiens. Villeneuve-d'Ascq. 1993. ISBN 978-2-9501509-3-6.
  4. CUTTS, Edward Lewes. Charlemagne. [s.l.]: S.P.C.K. Dostupné online. ISBN 978-0-7905-4280-5. (anglicky) 
  5. RICHE, Pierre. The Carolingians: A Family Who Forged Europe. [s.l.]: University of Pennsylvania Press Dostupné online. ISBN 978-0-8122-1342-3. S. 86. (anglicky) 
  6. THORPE, Lewis. Einhard and Notker The Stammerer: Two Lives of Charlemagne. [s.l.]: Penguin Books Dostupné online. S. 216. (anglicky) 
  7. a b c d e f g h mittelalter-genealogie.de. www.mittelalter-genealogie.de [online]. [cit. 2022-09-26]. Dostupné online. 
  8. a b HÄGERMANN, Dieter. Karl der Grosse: Herrscher des Abendlandes : Biographie. [s.l.]: Propyläen Dostupné online. ISBN 978-3-549-05826-8. S. p. 82f. (německy) 
  9. EINHARD. Vita Karoli Magni. [s.l.]: Buchner Dostupné online. S. 20. (latinsky) 
  10. BARBERO, Alessandro. Charlemagne: Father of a Continent. [s.l.]: Univ of California Press Dostupné online. ISBN 978-0-520-29721-0. S. 134. (anglicky) 
  11. DARRAS, Joseph Épiphane. Histoire Générale de l'Église, Depuis La Création Jusqu'à Nos Jours, Vol. 17 (Classic Reprint). [s.l.]: 1kg Limited, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-428-36179-2. S. 434–441. (francouzsky) 
  12. BRUNDAGE, James A. Law, Sex, and Christian Society in Medieval Europe. [s.l.]: University of Chicago Press Dostupné online. ISBN 978-0-226-07789-5. S. 129. (anglicky)