Henry Herbert, 4. hrabě z Carnarvonu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Henry Herbert, 4. hrabě z Carnarvonu
Ministr kolonií Spojeného království
Ve funkci:
21. února 1874 – 4. února 1878
PředchůdceJohn Wodehouse, 1. hrabě z Kimberley
NástupceSir Michael Hicks-Beach
Ve funkci:
6. července 1866 – 8. března 1867
PředchůdceEdward Cardwell
NástupceRichard Grenville, 3. vévoda z Buckinghamu a Chandosu
Stranická příslušnost
ČlenstvíKonzervativní strana
Narození24. června 1831
Londýn
Úmrtí29. června 1890 (ve věku 59 let)
Portman Square
ChoťEvelyn Stanhope (od 1861)
Elizabeth Howard (od 1878)
RodičeHenry Herbert, 3rd Earl of Carnarvon a Henrietta Howard-Molyneux-Howard
DětiGeorge Herbert, 5. hrabě z Carnarvonu
Aubrey Herbert
Lady Winifred Herbert
Lady Margaret Herbert
Lady Victoria Herbert
Mervyn Herbert
PříbuzníAuberon Herbert[1] a Eveline Herbert[1] (sourozenci)
Henry Herbert, 6th Earl of Carnarvon a Evelyn Leonora Almina Beauchamp[2] (vnoučata)
Alma materChrist Church
Etonská kolej
Profesepolitik a archeolog
Oceněníspolečník Královské společnosti
Fellow of the Society of Antiquaries
CommonsHenry Herbert, 4th Earl of Carnarvon
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henry Herbert, 4. hrabě z Carnarvonu (Henry Howard Molyneux Herbert, 4th Earl of Carnarvon, 4th Baron of Porchester) (24. června 1831 Londýn – 29. června 1890 Londýn) byl britský státník z šlechtického rodu Herbertů. Jako člen Konzervativní strany byl dvakrát britským ministrem kolonií, který prosadil zásadní změnu státoprávního postavení Kanady v rámci britského impéria (Zákon o Britské Severní Americe). Jeho syn George proslul financováním archeologických vykopávek v Egyptě, je známý také ve spojitosti s objevem Tutanchamonovy hrobky.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Portrét 4. hraběte z Carnarvonu z roku 1878 (Velšská národní knihovna)

Byl nejstarším synem 3. hraběte z Carnarvonu, po jehož úmrtí zdědil rodové tituly (1849) a po dosažení plnoletosti vstoupil do Sněmovny lordů (1852). Mezitím studoval v Oxfordu. Na půdě Horní sněmovny získal pozornost již svým prvním proslovem a později patřil k předním mluvčím peerů z řad konzervativců. První vládní post získal jako státní podsekretář kolonií (1858–1859), poté cestoval po britských koloniích, do vlády se vrátil jako státní sekretář kolonií (1866–1867)[3] a od roku 1866 byl též členem Tajné rady. Jako ministr kolonií v roce 1867 navrhl, předložil a v parlamentu obhájil zásadní změnu státoprávního postavení Kanady (Zákon o Britské Severní Americe). Dosavadní náboženské a národnostní rozpory v jednotlivých provinciích byly utišeny sloučením v jeden státní celek, federativní stát Dominion of Canada. Zatímco dosavadní označení Kanada platilo v podstatě jen pro největší provincii Quebec, nyní byl název rozšířen na všechny sloučené provincie (Québec, Ontario, Nové Skotsko, Nový Brunšvik, Britská Kolumbie a Manitoba). Generálním guvernérem Kanady s novým statutem jako zástupce britské královny zůstal nadále 4. vikomt Monk. Státoprávní změna Kanady byla uskutečněna zákonem z 1. července 1867, ale hrabě z Carnarvonu mezitím odstoupil ze své funkce, protože nesouhlasil s předloženou parlamentní reformou, kterou považoval za příliš demokratickou. Novým státním sekretářem kolonií se pak stal 3. vévoda z Buckinghamu. Ze stejného důvodu jako Carnarvon odstoupil v březnu 1867 také ministr pro Indii, markýz ze Salisbury. Na Carnarvonovu a Salisburyho abdikaci navazovalo vzápětí dalších šest změn v obsazení nejvyšších státních úřadech.

Ministrem kolonií byl znovu v letech 1874–1878 v Disraeliho a stejně jako předtím v Kanadě se ve svém druhém funkčním období snažil prosadit změnu uspořádání kolonií v jižní Africe[4]. Z vlády odešel předčasně po Rusko-turecké válce, v níž prosazoval britskou neutralitu. Pro Turecko nepříznivý vývoj však přiměl Disraeliho požádat parlament o mimořádnou válečnou dotaci ve výši 60 miliónů liber a britské loďstvo vplulo do Dardanelského průlivu. Výsledný mír z roku 1878 však neodpovídal britské angažovanosti v této záležitosti, což vedlo k tomu, že již na jaře 1878 odstoupil ministr zahraničí 15. hrabě z Derby a Carnarvon, na jejich rezignaci navazovala rozsáhlá rekonstrukce vlády. Poté v opozici předsedal vládnímu výboru na námořní obranu kolonií (1879–1882), zastával též řadu čestných funkcí, byl prezidentem Společnosti starožitností, konstáblem hradu Caernarfon, důstojníkem dobrovolnickým sborů a zástupcem místodržitele v hrabství Nottingham. Proslul jako spisovatel a překladatel antické literatury a získal dva čestné doktoráty.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Highclere Castle, hlavní sídlo hrabat z Carnarvonu

Poprvé se oženil s Evelyn Stanhope (1836–1875), dcerou 6. hraběte z Chesterfieldu, jeho druhou manželkou byla Elizabeth Molyneux-Howard (1856-1929) z vedlejší linie vévodů z Norfolku. Nejstarší syn George (1866–1923) byl dědicem peerských titulů a proslul především jako objevitel Tutanchamonovy hrobky v Egyptě. Ddalší syn Aubrey Molyneux Herbert (1880–1923) sloužil v armádě, byl členem Dolní sněmovny a působil i v diplomacii. Hlavním rodovým sídlem byl zámek Highclere Castle v hrabství Berkshire. Čtvrtý hrabě z Carnarvonu pokračoval v novogotické přestavbě zámku započaté již jeho otcem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, díl V.; Praha, 1892 (reprint 1997), s. 168 ISBN 80-7203-133-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Kindred Britain.
  2. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Personální obsazení úřadu ministra kolonií na webu British History Online dostupné online
  4. ↑ Graf, Otto: Imperium Britannicum; Praha, 1939, s. 247–248
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Henry_Herbert,_4._hrabě_z_Carnarvonu&oldid=21973394“