Hana Volavková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hana Volavková
Narození 9. května 1904
Jaroměř
Úmrtí 29. března 1985 (ve věku 80 let) nebo 1985 (ve věku 80–81 let)
Praha
Funkce ředitel muzea
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Hana Volavková (9. května 1904, Jaroměř29. března 1985, Praha[1]) byla česká historička umění, ředitelka Židovského muzea v Praze.

Život a působení[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako Hana Frankensteinová v Jaroměři. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové (1924) se chtěla stát učitelkou, nakonec se ale rozhodla pro dějiny umění. V letech 1924–1929 studovala historii (prof. J. Pekař, J. Šusta) a dějiny umění (prof. V. Birnbaum, K. Chytil, A. Matějček, J. Cibulka) a klasickou archeologii (prof. H. Vysoký) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studia ukončila obhajobou rigorózní práce roku 1929.[2]

Po ukončení studií pracovala v pražské Městské knihovně a později jako vedoucí knihovny Uměleckoprůmyslového musea v Praze (1933–1939), publikovala své první odborné texty. Zároveň byla kurátorkou výstav a redigovala výstavní katalogy, krátkými texty přispívala do časopisů. Na některých projektech spolupracovala se svým budoucím manželem, významným českým historikem umění Vojtěchem Volavkou, za něhož se provdala v roce 1933. O rok později se jim narodil syn Jan, který dnes žije ve Spojených státech a je světově uznávaným psychiatrem.

Pro svůj židovský původ byla Hana Volavková v roce 1939 z práce vyhozena[3]. V roce 1943 ale dostala nabídku připojit se k malému týmu, který při pražské Židovské náboženské obci budoval muzeum z liturgických předmětů, knih a archiválií shromážděných ze všech tehdy existujících židovských obcí v tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Ve válečném Ústředním židovském muzeu se podílela na tvorbě sbírek a na přípravě instalací, které ovšem nebyly přístupny veřejnosti. V únoru 1945 byla deportována do Terezína.[4]

Po skončení 2. světové války byla Hana Volavková jediným členem odborného muzejního týmu, který válku přežil. Mezi oběťmi šoa byla také značná část její rodiny. V poválečné hektické době se ujala složitého úkolu uhájit sbírky muzea v neporušeném stavu a vytvořit z muzea profesionální instituci.[5] Stala se první poválečnou ředitelkou Židovského muzea.

V roce 1950 převzal sbírky muzea stát a Hana Volavková stála před dalším nelehkým úkolem: zachovat existenci muzea i v podmínkách režimu, který židovským tématům nepřál. Také tentokrát uspěla. K jejím nejvýznamnějším projektům patřilo zejména vybudování památníku českým a moravským obětem šoa v Pinkasově synagoze, propagace dětských kreseb z Terezína a péče o židovské nemovité památky.[6] V roce 1961 muzeum pod tlakem komunistických úřadů opustila a mohla se znovu věnovat své práci v oboru dějin umění. I zde si dokázala získat velký respekt kolegů.[7] Hana Volavková zemřela v roce 1985 v Praze.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Soupis sochařského díla Josefa Václava Myslbeka, Praha 1929 (s J. Volavkou)
  • Mikoláš Aleš a česká kniha, Praha 1933
  • Malíř Viktor Barvitius, Praha 1938, 1959
  • Starý židovský hřbitov v Praze. Průvodce hřbitovem a výběr z jeho nejdůležitějších památek ze 14.-19. stol., Praha 1947 (též angl.)
  • Zmizelá Praha 3. Židovské město pražské, Praha 1947, Paseka 2002
  • Židovské muzeum v Praze. Průvodce sbírkami, Praha 1948 (též angl.)
  • Pražská muzea, Praha 1949
  • The Synagogue Treasures of Bohemia and Moravia, Prague 1949
  • Max Švabinský. Dílo 1924–1948, Praha 1950
  • The Pinkas Synagogue, Prague 1954
  • Pinkasova škola, památník minulosti a našich dnů, Praha 1954
  • Průvodce po Státním židovském muzeu II. Pražské židovské město, Praha 1956, angl. 1957
  • Dětské kresby na zastávce smrti, Praha 1959 (ed.)
  • Židovské město pražské, Praha 1959
  • Zmizelé pražské ghetto. Praha: STN Praha 1961
  • Mikoláš Aleš. Ilustrace české poesie a prózy, Praha 1964
  • Rouault. Miserere et La guerre 1917–1927, kat. výstavy GVK Praha 1967
  • Hieronymus Bosch. Praha: Odeon 1973
  • Josef Mánes - malíř vzorů a ornamentu. Odeon Praha 1981
  • Marta Jirásková, Praha 1981
  • Mikoláš Aleš. Špalíček národních písní a říkadel, Praha 1985

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=104525&title=Volavkov%E1&s_lang=2
  2. Vznik a vývoj gotického baldachýnu, 1929
  3. http://www2.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2010/10/hana_volavkova [online]. 
  4. VESELSKÁ, Magda. The Story of Hana Volavková (1904–1985), in: Judaica Bohemiae, 45, 2010, 2, s. 5–39.
  5. http://www.radio.cz/cz/rubrika/historie/reditelka-zidovskeho-muzea-v-praze-hana-volavkova-vyjimecna-zena-se-kterou-byla-legrace [online]. 
  6. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti: cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012. 287 s. .
  7. Arno Pařík, Symposium in Honour of PhDr. H. Volavková (1904–1985), Judaica Bohemiae 24, 1988, s. 60-61

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1633–1634, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]