Přeskočit na obsah

Freya Madeline Starková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Freya Madeline Starková
Freya Madeline Starková (1923)
Freya Madeline Starková (1923)
Rodné jménoFreya Madeline Stark
Narození31. ledna 1893
Paříž
Úmrtí9. května 1993 (ve věku 100 let)
Asolo
Místo pohřbeníCentral Cemetery of Asolo
Alma materŠkola orientálních a afrických studií Londýnské univerzity
Bedford College
Royal Holloway, University of London
Povoláníobjevitelka, autorka cestopisů, fotografka, esejistka a horolezkyně
OceněníBurton Memorial Medal (1934)
Medaile Mungo Parka (1935)
Zakladatelova medaile (1942)
honorary citizen of Asolo (1946)
Gold Medal of the Society of Woman Geographers (1987)
… více na Wikidatech
ChoťStewart Perowne (od 1947)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Freya Madeline Starková (31. ledna 1893 Paříž11. května 1993 Asolo u Benátek) byla anglická cestovatelka po oblasti Středního východu.[2]

V mládí se, po překonání vážné nemoci, při níž jí hrozilo navždy upoutání na lůžko, začala věnovat studiu arabštiny, aby měla jazykový základ pro své plánované výpravy. Na cestu vyrazila v listopadu 1927, když jí bylo 34 let. Lodí se nechala dovézt do libanonského Bejrútu a odtud pokračovala do syrského Damašku, následně do Jeruzaléma, až svou cestu skončila v Káhiře. Celkem takto putovala sedm měsíců, po nichž se vrátila zpět do Evropy.[2]

Nakrátko odjela do Kanady, ale během září 1929 odcestovala do Bagdádu. Příští rok v dubnu se odtud vypravila do perského Hamadánu, odkud následně pokračovala do Kazvínu a následně do Ašnistánu. Pak se vydala k průsmyku Čada a po jeho překonání cestovala dále údolím řek Alamut a Kasir Rúd, které do té doby nebyly příliš probádány, až k hoře Kasir chán, na němž je zbudován hrad Alamút, jenž v 11. století představoval opevněné centrum Asasínů,[2] tajného ismáílitského hnutí.[3] Dál pak pokračovala ke Kaspickému moři, kde svou výpravu ukončila.[4]

Hned o rok později (1931) se vydala na další objevitelskou cestu, při níž se ubírala přes Raštagan a následně průsmyk Lala Čak, až se dostala k řece Šah Rúd a k Šahristánu. Odtud pokračovala k ruinám hradu Lamiasar. Následně ji postihla malárie a onemocněla i úplavicí. Přesto se jí podařilo dostat do údolí, které již znala ze své loňské výpravy. Prošla Salambarským průsmykem a pokusila se vystoupat na horu Tachet-i-Sulajmán (4490 m n. m.). To se jí ale nepovedlo, ale přesto pokračovala v prozkoumávání a mapování oblasti Mázandaránu.[4]

Po návratu do Evropy se Starková stala uznávanou odbornicí na arabské země a na Persii, tedy na oblast Středního východu. V průběhu druhé světové války byla nápomocna britskému ministerstvu informací, v němž se zaměřovala na oblast Arábie a tamní problematiku. S cestováním po celém světě pokračovala i po válce, kdy se vypravila do jižní Arábie, do oblasti Hadramaut, dále do Číny či do Turecka a po stopách Alexandra Makedonského procházela Malou Asií. Postřehy ze svých výprav uveřejňovala v cestopisech a několikasvazkovém autobiografickém díle.[4]

  1. Virginia Blainová, Isobel Grundyová, Patricia Clementsová: The Feminist Companion to Literature in English. 1990.
  2. a b c MARTÍNEK, Jiří; MARTÍNEK, Miloslav. Světoví cestovatelé a mořeplavci. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 553 s. (Kdo byl kdo). ISBN 80-7277-206-6. Kapitola Philby Harry St. John Bridger, s. 397. [Dále jen Světoví cestovatelé a mořeplavci]. 
  3. SEDLÁŘOVÁ, Barbora. Asasíni ovládli umění úkladné vraždy, mýty je opředly dýmem z hašiše. iDNES.cz [online]. 2016-07-03 [cit. 2018-11-19]. Dostupné online. 
  4. a b c Světoví cestovatelé a mořeplavci, s. 471.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]