François Couperin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
François Couperin "le Grand"
Malba od neznámého autora pocházející zřejmě z roku 1695
Malba od neznámého autora pocházející zřejmě z roku 1695
Narození 10. listopadu 1668
Paříž
Úmrtí 11. září 1733 (ve věku 64 let)
Paříž
Národnost francouzská
Povolání varhaník, hudební skladatel
Příbuzní otec Charles Couperin
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

François Couperin (IPA: [fʀɑ̃'swa ku'pʀɛ̃]); 10. listopadu 1668, Paříž, Francie11. září 1733, Paříž) byl významný francouzský hudební skladatelvarhaník období baroka. Často byl přezdíván jako Couperin le Grand (Velký Couperin) aby se odlišil od jiných stejnojmenných muzikantů v této rodině před ním i po něm a zdůraznil jeho význam v rámci rodiny.

Život[editovat | editovat zdroj]

François Couperin se narodil jako jediné dítě v muzikantské rodině a jeho otec, Charles Couperin (1638-79) byl varhaníkem v chrámu St. Gervais v Paříži, kde nahradil svého bratra Louise, který zde působil a skládal na varhany celých osm let před svou smrtí. Zřejmě právě jeho otec mu poskytl první hudební hodiny, ale ten zemřel v den svých čtyřicátých narozenin a desetiletého Françoise ponechal v péči matky. Jeho nejbližším mužským příbuzným byl v této době tedy jeho strýc a kmotr François Couperin (asi 1631-1710), který (podle svého synovce) byl „velkým hudebníkem a velkým pijanem“ a právě to může být důvod, proč jeho matka svěřila hudební výchovu Françoise do rukou rodinného přítele, varhaníka Jacquese Thomelina, který zaujímal místa u dvora i v kostele.

Jeho kroky byly tak význačné a rodina byla chována v takové úctě, že církevní rada v kostele St. Gervais souhlasila s tím, aby jeho matka mohla bydlet v domě chrámového varhaníka a aby on mohl nastoupit na místo svého otce až dosáhne osmnácti let.

Couperin se oženil 26. dubna roku 1689 a jeho manželkou se stala Marie-Anne Ansaultová, osoba s rozsáhlými styky, jejíž přátelé se ukázali být velice prospěšnými pro další Françoisovou hudební dráhu. Povolení zveřejňovat své skladby získal Couperin v roce 1690. Manželům se v období od roku 1690 do roku 1707 narodily celkem čtyři děti, dva chlapci a dvě dívky:

  • V roce 1690 se narodilo první dítě, Marie-Madeleine,
  • roku 1705 se narodila Marguerite-Antoinette,
  • roku 1706 se narodil první syn François-Laurent,
  • a roku 1707 poslední dítě v manželství - Nicolas-Luise.

Když Thomelin v roce 1693 zemřel, převzal za něj Couperin místo varhaníka v chrámu a jmenování dvorním varhaníkem, provedené samotným Ludvíkem XIV., zdvojnásobilo plat, který pobíral v kostele. Jelikož své povinnosti v královské kapli a ve Versailles, které se ve skutečnosti omezovaly jen na první tři měsíce v roce, sdílel se třemi dalšími varhaníky, udržel si své místo v chrámu, kde pobýval ještě další tři desetiletí, do roku 1723. Místo u dvora obsahovalo více než štědrý plat a nesrovnatelné pracovní podmínky. Mezi jeho povinnosti patřily rovněž i hodiny výuky hry na cembalo, na které učil hrát královské děti, a byl mu udělen titul „Maître de clavecin des enfants de France“. Po třech letech působení u dvora mu byl udělen šlechtický titul a erb a mimo jiné se směl podepisovat jako „le Chevalier Couperin“. Couperin držel přibližně až do roku 1700 titul hlavního dvorního hudebníka, ač neoficiálně, a rovněž za učitele hry na cembalo, který neměl v té době konkurenci.

V roce 1713 získal další povolení umožňující od té doby uveřejňovat své díla počínaje cyklem cembalových skladeb a včetně tří z devíti Leçons des ténebres. Králi slunce, Ludvíkovi XIV., sloužil až do jeho smrti do roku 1715 a v roce 1717 byl jmenován „Ordinaire de la chambre pour le clavecin“ na dvoře Ludvíka XV. během regentství Filipa Orleánského. V roce 1716 uveřejnil pojednání o své hře na cembalo, kterou nazval „L'art de toucher le clavecin“, jež pro druhé vydání v následujícím roce upravil.

Asi roku 1730 začal Couperin trpět čím dál více zhoršujícím se zdravím, není však jisté, o jakou chorobu se jednalo. Vzdal se svého místa u dvora, kde ho později zastoupila jeho dcera Marguerite-Antoinette, a o tři roky později ve svém domě v Rue Newe des Bons Enfants v Paříži zemřel.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

François Couperin patřil nepochybně k významnějším postavám barokní éry a byl také nejbližším francouzským ekvivalentem Johanna Sebastiana Bacha, téměř jeho současníkem, který znal a uznával jeho hudbu pro cembalo a některými pasážemi se nechal i dosti silně inspirovat. Zdá se, že si s Bachem dopisoval, ale žádné dopisy ani zmínky se nedochovaly. Nepřežil skutečně ani jediný a záznamy o jeho osobě z tehdejší doby jsou mimo jiné také velice vzácné. Jeden z mála zdrojů, kde se dozvídáme něco o něm jsou jeho předmluvy, které ke svým uveřejněným pracím psal, získáváme dojem jakéhosi praktického muže a také zde nacházíme popis jeho strýce, kterého popisoval jako „velkého pijana“, který jsme zde již zmiňovaly, předpokládá, že měl i vytříbený smysl pro humor. O tom svědčí i několik názvů jeho děl pro cimbalo jako např. Včely, Úhoř, Požitky, Zamilovaný slavík a nepřeložené Le tictic-choc.

Ačkoliv začínal Couperin jako varhaník, komponoval pro tento nástroj jen minimální počet děl a namísto toho psal nejvíce pro cembalo. Mnohé z těchto skladeb jsou krátké, ačkoliv je shromáždil do sedmadvaceti cyklů, které nazýval ordres a které zhruba odpovídají suitám. Couperinův styl odpovídá spíše rokoku, než např. Bachův, který je typický barokní: účelem je spíše líbivost, než prostá krása a melodické linie jsou ozdobeny složitými ornamenty. V tomto smyslu je naprostým protějškem francouzského malíře Watteaua, jeho mladšího současníka, který s láskou zobrazoval idealizované postorální scény do líbivých kratochvílí. Ostřejší vtip dává nejvíce najevo v Les folies françoises ve třinácté ordre svým popisem touhy, stálosti atd., a skladbě z jedenácté ordre, jež evokuje skupinu minstrelů, kteří jsou chycení spíše podle pravidla „kdo čím zachází, tím také schází“.

Podobizna Françoise Couperina

Většina rozsáhlé Couperinové tvorby vokální, komorní a cembalové byla napsaná pro versaillské Concerts du Dimanche. Některá jeho komorní hudba svědčí o jeho oblibě italského skladatele Corelliho a jednu svou ranou triovou sonátu žertovně označil jako italskou, dokud nebyla francouzským publikem, jak sám napsal, „přijata s dychtivostí“. Později se začal však objevovat jeho vlastní styl skládání. Mezi ně patří např. Concerts royaux a suita nazvaná Les nations. Jeho církevní hudba je svým charakterem vážnější, ale i zde nalezneme určitou přitažlivost, ačkoliv jeho Leçons des Ténèbres napsaná v roce 1713 zachycuje poslední roky panování Krále slunce, jemuž sloužil a v které panuje jakási pochmurná melodie.

Couperin spolu s Lullym a Rameauem je hlavní postavou francouzské barokní hudby a jako takový je hodnocen skladateli, kteří přišli po něm. Například Ravelovou poslední větší skladbou pro klavír (1917) je suita skládající se ze šesti vět nazvaná Le tombeau de Couperin, napsaná k uctění velké památky jeho předchůdce.

Média[editovat | editovat zdroj]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • „Přiznávám v dobré víře, že miluji více to, co mne dojímá než to, co mne překvapuje“.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku François Couperin na anglické Wikipedii.

  1. http://www.volny.cz/artthon/festival/Program2005/program2005_2.htm

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]