Filozofie náboženství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Filozofie náboženství je filozofické zkoumání ústředních témat a pojmů náboženských tradic.[1] Zabývá se otázkou významu a povahy náboženství, analyzuje náboženské koncepty, přesvědčení, termíny, argumenty a samotné praktikování náboženství věřícími.[2] Filozofické diskuse na tato témata se vedou již od starověku a objevují se v nejstarších známých filozofických textech. Tento obor souvisí s mnoha dalšími odvětvími filozofie včetně metafyziky, epistemologie a etiky.[1]

Filozofie náboženství se liší od náboženské filozofie tím, že diskutuje o otázkách týkajících se povahy náboženství jako celku a nezkoumá problémy, které přináší konkrétní systém víry. Filozofií náboženství se mohou nezaujatě zabývat věřící i nevěřící.[3]

Pojem[editovat | editovat zdroj]

Doc. Jakub Sirovátka definuje filozofii náboženství jako „všeobecnou, rozumovou reflexi fenoménu náboženství“.[4] Tato disciplína se zabývá různými typy víry v Boha či bohy, rozmanitostí náboženské zkušenosti, vztahem vědy a náboženství a jejich vzájemným ovlivňováním, povahou a rozsahem dobra a zla, náboženským pojetím zrození, dějin a smrti.[1] Věnuje se etickým důsledkům náboženských závazků, vztahu mezi vírou, rozumem, zkušeností a tradicí, pojetím zázraku, posvátného zjevení, mystiky, moci a spásy.[5]

Filozofie náboženství není ani teologie, ani religionistika, přesto s oběma úzce souvisí. Teologie předpokládá víru v Boha a religionistika zkoumá náboženství jako antropologický, lidský fenomén. Filozofie náboženství pak stejně jako religionistika víru nepředpokládá, zamýšlí se však nad podstatou a opodstatněním náboženství.[4]

Samotný termín se v západním světě začal běžně užívat až v 19. století[6], ve starších textech bylo většinou o náboženských tématech a nenáboženských filozofických otázkách pojednáváno dohromady. V Asii byly příkladem hinduistické upanišady, díla taoismu a konfucianismu a buddhistické texty.[7] Součástí řeckého pythagoreismu a stoicismu byly náboženské prvky a teorie o božstvech a středověká filozofie byla silně ovlivněna třemi velkými monoteistickými abrahámovskými náboženstvími. V západním světě se raně novověcí filozofové jako Thomas Hobbes, John Locke a George Berkeley zabývali vedle světských otázek také náboženskými tématy.[1]

Základní problémy[editovat | editovat zdroj]

Teismus a nonteismus[editovat | editovat zdroj]

Různá náboženství se v pojetí nejvyšší entity a bytí liší. Touto nejvyšší skutečností může být buď osobní bůh, nebo je tato entita nahrazena konceptem neosobního božství.

V západních náboženstvích jsou nejčastější různé formy teismu, zatímco ve východních náboženstvích existují teistická a také různá neteistická pojetí. Tyto dvě kategorie se běžně používají jako kritérium typologie náboženství.[8] Teismus označuje víru v osobního Boha či bohy, zatímco nonteismus je výrazem pro postoj, kdy existence boha není zásadní či podstatná.

K existenci Boha lze zaujmout širokou škálu filozofických stanovisek, mezi různé formy teismu patří:

  • monoteismus – víra v existenci jediného Boha,
  • polyteismus – víra v existenci vícero bohů,
  • panteismus – víra, že veškerá realita je božské povahy, že Bůh je všechno a ve všem,
  • deismus – víra v Boha jakožto stvořitele světa, který už však do jeho běhu dále nezasahuje.[9]

Mezi nonteistické přístupy patří například agnosticismus a různé formy ateismu, ale také hinduismus, taoismus či buddhismus.

Důkazy Boží existence[editovat | editovat zdroj]

Existuje pět základních teistických důkazů existence Boha. Jak shrnuje Peter Cole[10], čtyři z těchto důkazů jsou a posteriori, tedy staví na pozorování a zkušenosti, tvrzení je tudíž možné empiricky ověřit. Výjimku tvoří ontologický důkaz Boží existence, který je a priori (předzkušenostní, premisy tohoto důkazu zkušeností verifikovat nelze).

  1. Ontologický důkaz: Tímto důkazem se zaobírá přirozená teologie, jejími hlavními představiteli jsou Tomáš Akvinský a Anselm z Canterbury. Důkaz říká, že z definice Boha plyne jeho existence.
  2. Kosmologický důkaz: Existenci Boha lze odvodit z pozorování určitých charakteristik ve světě kolem nás (např. kauzality). Tyto charakteristiky nemohou mít původ ve světě samotném, jejich prvotní zdroj musí tedy být mimo něj.[11]
  3. Teleologický důkaz: Ve světě pozorujeme řád, vše směřuje k nějakému cíli a toto směřování musel do světa někdo vložit.[12]
  4. Morální důkaz: Existence Boha je dána tím, že člověk má morální vědomí a chápe Boha jako nejvyšší dobro.[10]
  5. Důkaz z náboženské zkušenosti: Existence Boha vysvětluje neobvyklé události a prožitky (např. zázraky).

Víra a rozum[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli náboženství k prokázání svých tvrzení používají racionální argumenty, prohlašují také, že náboženské přesvědčení je třeba alespoň částečně přijmout prostřednictvím víry. Koncepce či modely víry jsou následující:

  • afektivní model víry – víru chápe jako pocit důvěry, psychologický stav;
  • model zvláštního poznání víry jakožto zjevení určitých náboženských pravd;
  • model víry jakožto teoretického přesvědčení, že určité náboženské tvrzení je pravdivé;
  • víra jako důvěra, jako přijetí závazku, např. závazku důvěřovat Bohu;
  • víra jako závazek věřit v důvěryhodnost náboženské pravdy nebo v Boha (jinými slovy důvěra v Boha předpokládá přesvědčení, víra tedy musí obsahovat prvky přesvědčení a důvěry);
  • víra jako praktický závazek bez skutečné víry (model hájí například Robert Audi, J. L. Schellenberg a Don Cupitt) – člověk nemusí být přesvědčen o doslovných náboženských tvrzeních o skutečnosti, aby mohl věřit;
  • model naděje, víra chápána jako doufání v něco.

Víra a věda[editovat | editovat zdroj]

Dalším důležitým tématem filozofie náboženství i teologie je otázka, zda jsou náboženská přesvědčení slučitelná s vědou a jakým způsobem. Tato oblast čerpá ze studia historie jejich vzájemného ovlivňování a konfliktů, příkladem jsou diskuze ve Spojených státech o výuce evoluce či kreacionismu. Mezi modely tohoto vzájemného působení patří[13]:

  • konfliktní model – víra je s vědou v neustálém konfliktu, příkladem je období, kdy byla přijata evoluční teorie, či současné debaty týkající se kreacionismu;
  • model, podle kterého jsou víra a věda vzájemně nezávislé, tyto oblasti se vzájemně nepřekrývají (model označován také anglickým souslovím non-overlapping magisteria, zkráceně NOMA, v překladu „nepřekryvné obory“);
  • model dialogu – obě oblasti se do jisté míry překrývají, zůstávají sice oddělené, ale sdílejí některé koncepty a předpoklady;
  • model integrace či sjednocení – spadá sem například přirozená teologie nebo procesuální teologie.

Česká filozofie náboženství[editovat | editovat zdroj]

Vývoj filozofie náboženství v českých zemích odráží vývoj evropského uvažování v této oblasti. Jako samostatná disciplína byla ustanovena ve druhé polovině 19. století, přestože již dříve se učenci myšlení o náboženství věnovali. Pavlincová a Horyna[14] uvádějí, že za prvního českého filozofa náboženství lze považovat Augustina Smetanu, jehož myšlení je syntézou hegelianismu a herbartismu. Podle Smetany vše spěje k jednotě, ve které se sloučí konečno (jednotliviny) s nekonečnem (lidské vědomí a Duch).

Myšlenkami Johanna Friedricha Herbarta se inspiroval také František Čupr, který tvrdil, že náboženství je výtvorem člověka a lidských kultur. To také znamená, že se s časem mění a přizpůsobuje tak, jak je s ohledem na momentální stav vývoje společnosti potřeba.[14]

Na konci 19. století se začali filozofii náboženství věnovat Tomáš Garrigue Masaryk, František Krejčí nebo Miroslav Tyrš. Ve 20. století také došlo k vytvoření základní typologie českého filozofického smýšlení o náboženství. Mezi tři typy přístupů patří:

  1. teologický přístup – reprezentuje Emilian Soukup,
  2. filozofický přístup – představuje František Linhart,
  3. religionistický přístup – zástupcem je Otakar Pertold.

Autoři knihy Filozofie náboženství[14] upozorňují, že přestože je tato typologie jasná a přehledná, má také zjednodušující aspekt. Koncepce filozofů náboženství jsou obvykle komplexní a ne výjimečně se výše uvedenými typy přístupů prolínají.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philosophy of religion na anglické Wikipedii.

  1. a b c d TALIAFERRO, Charles. Philosophy of Religion. Příprava vydání Edward N. Zalta. Winter 2021. vyd. [s.l.]: Metaphysics Research Lab, Stanford University Dostupné online. 
  2. Philosophy of Religion | Internet Encyclopedia of Philosophy [online]. [cit. 2022-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. EVANS, C. Stephen. Philosophy of religion : thinking about faith. Downers Grove, Ill., U.S.A.: InterVarsity Press 191, [1] pages s. Dostupné online. ISBN 0-87784-343-0, ISBN 978-0-87784-343-6. OCLC 11444413 "Philosophy of religion is not so much religious thinking as it is thinking about religion, a thinking which can be carried on by both religious and nonreligious persons.". 
  4. a b TEOLOGICKÁ FAKULTA JU. Filosofie náboženství [online]. Youtube.com, 20. 5. 2021 [cit. 1997-11-27]. Dostupné online. 
  5. The Blackwell Companion to Philosophy. Příprava vydání NICHOLAS BUNNIN, E. P. TSUI-JAMES. Oxford, UK: Blackwell Publishing Ltd Dostupné online. S. 453–489. 
  6. J., Wainwright, William. The Oxford handbook of philosophy of religion. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. ISBN 978-0-19-533135-6, ISBN 0-19-533135-4. OCLC 488760145 
  7. Encyclopedia of Philosophy: History of the philosophy of religion.. [s.l.]: [s.n.] 
  8. E., Yandell, Keith. Philosophy of Religion: A Contemporary Introduction (Routledge contemporary introductions to philosophy). [s.l.]: Routledge Dostupné online. OCLC 943253498 
  9. Religions That Believe in One or More Gods. Learn Religions [online]. [cit. 2022-12-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b 1947-, Cole, Peter,. Filozofie náboženství. [s.l.]: Portál Dostupné online. ISBN 80-7178-719-1, ISBN 978-80-7178-719-8. OCLC 56849129 
  11. Dějiny filosofie II. is.muni.cz [online]. [cit. 2022-12-21]. Dostupné online. 
  12. Dějiny filosofie II. is.muni.cz [online]. [cit. 2022-12-21]. Dostupné online. 
  13. DE CRUZ, Helen. Religion and Science. plato.stanford.edu. 2017-01-17. Dostupné online [cit. 2022-12-21]. 
  14. a b c 1959-, Horyna, Břetislav,. Filosofie náboženství : pokus o typologii. [s.l.]: Masarykova univerzita Dostupné online. ISBN 80-210-1978-6, ISBN 978-80-210-1978-2. OCLC 42616440 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]