FFA P-16

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
FFA P-16
FFA P-16
FFA P-16
Určení útočný letoun
Výrobce FFA
Šéfkonstruktér Dr. Hans L. Stüder
První let 25. dubna 1955
Zařazeno program zrušen
Uživatel Švýcarsko
Vyrobeno kusů 5
Některá data mohou pocházet z datové položky.

FFA P-16 byl projekt švýcarského stíhacíhoútočného letounu, který byl v 50. letech vyvíjen jako náhrada pístových letounů švýcarského letectva. Po typu FFA N-20 se jednalo o druhý švýcarský pokus o vývoj proudového letounu vlastní konstrukce.

Celý projekt P-16 však byl přes velice slibný vývoj zrušen před zavedením do služby. Přes snahu jeho výrobce, který pokračoval v jeho vývoji na vlastní náklady, se nepodařilo projekt zachránit. Vzdáleným příbuzným typu P-16 je překvapivě dopravní letoun Learjet 23, jenž z jeho konstrukce převzal křídlo.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Specifikace na vývoj typu byly vydány v roce 1948. Účelem vývoje typu P-16 bylo získat útočný letoun vlastností STOL (Short take-off and landing – krátký vzlet a přistání) vhodný pro úkoly blízké podpory ve specifických švýcarských podmínkách. Proto měl být letoun velice obratný, mít krátký start a být schopný operací z polních letišť.[1]

Firma FFA (Flug- und Fahrzeugwerke AG) v Altenrheimu navrhla jednomístný jednomotorový dolnoplošník s přímým křídlem na jehož koncích byly charakteristické přídavné nádrže. Vodorovná ocasní plocha byla umístěna v polovině SOP. Robustní zatahovací podvozek byl vyvíjen s ohledem na možnost provozu z neupravených ploch a všechna jeho kola byla zdvojená. Dojezd stroje zkracovalo použití brzdícího padáku.[2]

Křídlo letounu bylo pečlivě řešené s ohledem na potřebu krátkých vzletů a přistání a vysoké obratnosti stroje. Přes celou náběžnou hranu křídla byl slot, zatímco po celé šířce odtokové hrany byly velké Fowlerovy klapky a křidélka plnící také funkci klapek.

Testy prototypů[editovat | editovat zdroj]

FFA P-16

V roce 1952 byla objednána stavba dvou prototypů P-16 Mk I. První let typu proběhl 25. dubna 1955. První prototyp byl poháněn britským motorem Armstrong Siddeley Sapphire ASS 6. Po 12,5 letových hodinách byl v srpnu 1955 zničen a skončil na dně Bodamského jezera.[1] Ukázal se však být tak slibným, že byla objednána stavba dalších čtyř předsériových strojů.

Druhý prototyp s pozměněnými vstupními otvory vzduchu k motoru, poprvé vzlétl v červnu 1956[1] a 15. srpna 1956 se mu poprvé podařilo překonat rychlost zvuku. Druhý prototyp měl větší nádrže na koncích křídla, aerodynamické brzdy pod trupem a pouzdro s brzdícím padákem nad výtokovou tryskou motoru.

Testy ukazovaly, že P-16 byl opravdu vhodný pro provoz v horských podmínkách Švýcarska. Díky svým vlastnostem STOL byl schopný startu a přistání na ploše dlouhé pouhých 330 m. Díky své kompaktnosti, výkonnému motoru a pokročile řešenému křídlu dosahoval vysokých výkonů, aniž by ztratil výborné vlastnosti v malých výškách a rychlostech.[1]

Jediný dokončený předsériový stroj, zalétaný v dubnu 1957 a označený jako P-16 Mk.II, se od prototypů lišil především použitím výkonnějšího motoru Armstrong Siddeley Sapphire 7, který nahradil verzi Sapphire 6. Použitá pohonná jednotka byla stejná jako u typu Hawker Hunter. Také tento stroj ukončil svou leteckou kariéru havárií v březnu 1958.

Ztráta zájmu švýcarské vlády[editovat | editovat zdroj]

Jelikož zkoušky prototypů a předsériového kusu probíhaly úspěšně, byl v roce 1958 podepsán kontrakt na stavbu 100 sériových kusů P-16 Mk III pro švýcarské letectvo. Objednávka se stala předmětem ostrých politických střetů ve švýcarském parlamentu. Když byl při nehodě, kterou způsobila banální závada hydraulického systému, zničen i první předsériový stroj (stejně jako první prototyp se potopil v Bodamském jezeře), švýcarský parlament zrušil celou svou objednávku, přestože letoun splnil všechny na něj kladené požadavky.[1] Jako náhrada P-16 byl objednán britský Hawker Hunter.

Pokus o pokračování v projektu[editovat | editovat zdroj]

Továrna FFA ovšem pokračovala v dalším vývoji typu na vlastní náklady. Ještě po zrušení objednávky dokončila dva ze tří rozestavěných předsériových P-16. Přestože tento čtvrtý a pátý vyrobený kus létaly pod civilní registrací X-HB-VACX-HB-VAD, jednalo se ve všech ohledech o vojenské výrobky. Letouny měly plnou výzbroj a první z nich nesl i kamufláž.[1]

Výzbroj letounu se měla skládat ze dvou 30mm kanónů Hispano-Suiza HS 825 se 120 náboji na hlaveň, výsuvné raketnice neřízených střel Matra FFAR ráže 68 mm a až 2 590 kg výzbroje na čtyřech závěsnících pod křídly. Podvěšena mohla být pouzdra s kanóny, pumy, neřízené střely ráže 80 mm Oerlikon SURA či kanystry s napalmem.

FFA se však nepodařilo P-16 kamkoliv prodat, přestože mnohá letectva o typ měla zájem. Například pro USA by byl typ velice vhodný pro užití ve vietnamské válce, ale fakt, že P-16 nebyl zaveden do služby ve vlastním letectvu se ukázal být zásadní překážkou. Dodnes se zachoval jeden kus P-16 složený ze dvou exemplářů. Je vystaven v muzeum švýcarského letectva na letecké základně Dübendorf.

Zajímavostí je, že křídlo P-16 našlo uplatnění v civilním sektoru i první konstrukce firmy Learjet. Zakladatel firmy Bill Lear byl natolik zaujat vlastnostmi P-16, že se rozhodl použít jeho křídlo i s typickými přídavnými nádržemi na koncích jako základ prototypu typu Learjet 23, kterým se jeho firma prosadila na světových trzích.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • P-16 Mk I – Dva prototypy s motorem Armstrong Siddeley Sapphire 6
  • P-16 Mk II – Předsériové kusy s motorem Armstrong Siddeley Sapphire 7. Ze čtyř objednaných byl postaven jen jeden kus.
  • P-16 Mk III – Poslední dva kusy postavené továrnou na vlastní náklady při pokusu o záchranu projektu.

Navrhované varianty:

  • P-16-Trainer
  • P-16 ECM
  • AA-7: SNECMA Atar 9C
  • AJ-7: General Electric J79
  • AR-7: Rolls-Royce RB.168

Hlavní technické údaje (P-16 Mk III)[editovat | editovat zdroj]

P-16 Mk.III
  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 11,14 m
  • Délka: 14,24 m
  • Výška: 4,26 m
  • Nosná plocha: 30 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 7040 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 11 720 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × proudový motor Armstrong Siddeley Sapphire 7
    • Tah motoru: 49 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 1115 km/h (Mach 0,92) ve výšce 7925 m (Až Mach 1,1 při mírném střemhlavém letu)[1]
  • Dostup: 14 500 m
  • Stoupavost: 3900 m/min
  • Dolet: 1400 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 2 × 30mm kanón Hispano-Suiza HS 825 (120 nábojů na hlaveň)
  • Výsuvná raketnice se 44 kusy neřízených střel Matra FFAR ráže 68 mm.
  • až 2590 kg zátěže na 4 závěsnících

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků FFA P-16 na anglické Wikipedii, Learjet na anglické Wikipedii a Learjet 23 na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g ROBERT CRAIG, Johnson. Swiss Guards: the Federal Aircraft Factory N-20 and the FFA P-16 [online]. [cit. 2008-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. FFA P-16 1955 [online]. Virtual Aircraft Museum [cit. 2008-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]