Exhorta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: apoštolská exhortace.

Exhorta (z lat. exhortor – povzbudit) je krátká povzbuzující promluva (paraenese) při bohoslužebných úkonech (svěceních, žehnáních, procesích) v katolické církvi.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

V české tradici římskokatolické církve se tak v časovém rozmezí od tridentského (1563) do druhého vatikánského koncilu (1962–1965) nazývaly promluvy při ranních bohoslužbách, zvláště pak promluvy pro středoškolské studenty.[1]

Kněz pověřený exhortou se nazýval exhortátor.[1]

Někdy se exhortám říkalo: vzdělávací řeči (něm. Erbauungsreden), jak to můžeme například vidět v díle Bernarda Bolzana, čímž se původní povzbuzující smysl posouval na úroveň katecheze.

Po II. vatikánském koncilu bývá slovo exhorta nahrazováno výrazem pocházejícím ze starořečtiny: παραίνεσις (parainesis - povzbuzení). Vznikají tak spojení jako: paraneutická promluva či paraneutické kázání aj. Samotné slovo exhorta se od té doby v češtině užívá řídce; frekventované je však, v církevním prostředí, ve výrazu: apoštolská exhortace (apoštolské povzbuzení), který označuje druh dokumentu vydaného papežem.

Problematika terminologie[editovat | editovat zdroj]

Exhorta, z něm. Erbauungrege, nemá adekvátní český ekvivalent. Jako „řeči vzdělávací“ je definoval vydavatel českého výboru exhort Bernarda Bolzana z let 1882–1888 Emilian Wewerka. „Reden“, v překladu „řeči“, ve spojení s „Erbauung“ znamenají „kázání“. „Exhortatito“ a „Erbauung“ neznamenají vzdělávání ve školském smyslu, ale nabádání, povzbuzování, podněcování. Přesný překlad by byl „kázání nabádavá či povznášející“, proto se používá počeštěná forma slova – exhorta, exhorty.[2]

Exhorty Bernarda Bolzana[editovat | editovat zdroj]

Bernard Bolzano byl významný český myslitel, filozof, matematik, logik, kněz a sesazený univerzitní profesor v době působení knížete Metternicha. Bernard Bolzano, ovlivněný dobovým osvícenstvím a myšlením racionalistického filozofa Leibnize, bývá označován jako „osvícenský racionalistický teolog“[3]. O věhlasu jeho univerzitního a kněžského působení v době národního obrození svědčí velká účast veřejnosti, především studentstva, na jeho pohřbu na Olšanských hřbitovech v Praze.

Exhorty v době národního obrození[editovat | editovat zdroj]

V době národního obrození pronesl „univerzitní katecheta“ Bernard Bolzano během 14 let (1805–1819) 577 exhort, z nichž bylo doposud uveřejněno v pěti vydáních 237 exhort (seznam vydání viz Literatura). Bolzanova etika nejvyššího mravního zákona, který zněl: „Ze všech možných způsobů jednání vol vždy takový, který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje k blahu celku, lhostejno, v kterých jeho částech!“[4], pobuřovala katolickou církev, neboť hlásala „objektivnost“ mravního zákona, tedy něco, co je nezávislé na Bohu.

„Podle nich [představitelů církve] měl Bolzano (a potom i jeho žáci) pod „etickými“ hodnotami ve skutečnosti na mysli hodnoty „nekřesťanské“, ba „pohanské“. Vyčítali mu, že mluví pořád jen o etice místo o dogmatech a zázracích.“[4]

Svoji etiku dokládá v kazatelské činnosti. První exhorta z května roku 1805 nazvaná O nutnosti víry řídící se důvody rozumu započala vyšetřování, které bylo oficiálně ukončeno až v roce 1825, kdy se za něho postavil arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský, ale zejména Josef Dobrovský, díky kterému nebyl poslán do klášterního vězení, ale byl „pouze“ nucen odejít do penze a dostal zákaz publikovat (nadále vydával díla v zahraničí).

Témata exhort Bernarda Bolzana[editovat | editovat zdroj]

Bolzano při kázáních mluvil o aktuálních tématech na univerzitě, v zemi a ve světě, ale i o tématech povinných, týkajících se křesťansko-katolického učení (církevní svátky, úkol křesťanství apod.). Tematicky zahrnuje okruhy:

  1. „Filozofie dějin (o lidských právech a pokroku, o úloze rozumu a o nutném vítězství dobra v dějinách aj.)
  2. Obecně lidské otázky (o štěstí, o osvětě, o přátelství, o přednostech rodinného života, o dobrotě lidské přirozenosti aj.)
  3. Sociálněpolitické otázky (o občanské společnosti, o rovnosti lidí, o důstojnosti ženy, o lásce k vlasti, o pojmu vlastnictví, o chování k nespravedlivým vrchnostem, o postoji k Židům aj.)
  4. Psychologické a pedagogické otázky (o odvaze, o veselé mysli, o pravém nadšení, o smyslu pro krásné a vznešené, o chování při neodvratném nebezpečí, o povinnosti myslit na smrt aj.)
  5. Etické otázky (o ctnosti, o pokrytectví, o pravém hrdinství, o lži a pravdomluvnosti, o střídmosti, o povinnosti věnovat se obecně prospěšné práci, o povinnosti ctít mravy své země; o bludu, že údělem ctnosti je jen utrpení a že čistota srdce spočívá jen v odříkání aj.)
  6. Náboženské otázky (o poměru pravé učenosti k náboženství, o zneužívání náboženství, o podřizování rozumu víře, proč upadá úcta ke křesťanství aj.)“[5]

Vliv exhort na české myslitele, „bolzanovce“[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 19. století se Bolzanovo učení rozšířilo a rozvíjelo díky jeho žákům. Vliv exhort zasáhl nejen české, ale z části i rakouské školství. Ještě před Bolzanovou smrtí vznikl v Čechách neformální „Bolzanův kruh“, který vedl Josef Fr. Hurdálek, jeho asistent Michael J. Fesl a Vincenc Fiebrich. V roce 1825 byl založen v duchu Bolzanova učení Časopis katolického duchovenstva (zakladatelé Vincenc Zahradník a Karel Alois Vinařický). V jeho filozofii pokračovali na univerzitě Jakob Beer, Jan Pavel Padlesák a Franz Schneider. Dále se k jeho odkazu hlásili František Ladislav Čelakovský, Josef Dobrovský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, Karolina Světlá aj. Díky Josefu Dobrovskému, který „napsal všem významným protivníkům a pohrozil jim svou účastí na obraně Bolzanově, pokud by neskončili s jeho pronásledováním“[6], skončilo vyšetřování Bolzana, jenž byl následně nucen odejít do penze. V den Bolzanova pohřbu vyšel v Národních novinách článek K. H. Borovského, který vystihuje význam a dopad učení Bernarda Bolzana: „Pomníkem jeho nejkrásnějším a nejtrvalejším jest, že svobodné pohybování ducha v naší vlasti jest namnoze plod semene, které on rozsíval!“[7]

Exhorta O poměru obou národních kmenů v Čechách (1818)[editovat | editovat zdroj]

Bernard Bolzano se zabýval aktuálními tématy, mezi které patřilo i uspořádání Čechů a Němců v českých zemích. Na rozdíl od obrozence Josefa Jungmanna, který navrhoval řešení v národně svébytné nové české kultuře, prosazoval Bolzano rovnocenný dvojjazyčný česko-německý národ.[8] Bolzano zastával zemské pojetí vlastenectví, tedy že národ a jazyk nejsou totéž. Jungmann se vyhraňoval pojetím jazykově-etnického vlastenectví, které odlišuje národ jako přirozený útvar od státu jako mechanického útvaru, nepřirozeného, vytvořeného skupinkou lidí.[9]

Ukázka[editovat | editovat zdroj]

V následující ukázce lze vidět styl Bolzanových exhort – jeho racionální vysvětlení problémů a řešení nalezené v křesťanských podobenstvích.

„Není to německý jazyk, v němž jsou přednášeny všechny vyšší vědy v zemi a který byl povýšen též na úřední jazyk ve všech veřejných záležitostech? Jakkoliv to samo o sobě nemůže být káráno, nemusí to být druhé části národa velmi nepříjemné? Nemá tato část pociťovat odstrkování, které zde zakouší, s hořkostí? Avšak co více: nejsou všichni velcí a vznešení v zemi, nejsou všichni bohatí a majetní v obyvatelstvu jen jedno z dvojího: buď rození Němci, a často dokonce cizozemci, anebo aspoň takové osoby, které jsou počítány k Němcům, protože už dávno český jazyk a mrav odložily? Nežije česky mluvící část lidu vesměs v politováníhodných poměrech chudoby a útisku? A co pobuřuje nejvíc: nebyly mu všude za představené ustanoveny osoby, které jsou Němci anebo k Němcům patří? Osoby, které ani neznají jazyk, jímž mluví lid, a nejsou proto schopny posoudit jeho stížnosti a žaloby, jeho žádosti a prosby, ani důvody, které uvádí na jejich podporu? […] Kdo by se tedy mohl ještě divit, že se v naší zemi nevyskytuje žádný duch pospolitosti? Že Čech a Němec nedělají nikdy nic rádi společně, že naopak jeden druhým opovrhují, jeden druhému vyhýbají a nenávidí se? Ne přátelé, tomu se nelze divit; stejně přirozeným a vysvětlitelným způsobem, jako vzniká všechno zlo na světě, rodí se i onen odpor, který panuje mezi oběma národními kmeny naší země. Musí se však nějaké zlo proto, že vzniklo přirozeným způsobem a je vysvětlitelné, považovat za nevyhnutelné? Příklad prvních křesťanů nám ukazuje i zde opak. Neboť jestliže česká část našeho národa předhazuje německé části křivdy a znevýhodňování sebe, oč více příčin měli potomci Izraele k stížnostem na týrání ze strany Helénů. Avšak kdo již přijal křesťanství, zapomněl na minulost, a pokud jde o přítomnost, snášel trpělivě, co se nedalo změnit, a snažil se vše vyložit co nejlépe v duchu lásky a omluvit to ohledem na poměry doby. Kéž by nám tento příklad nebyl dán marně, přátelé!“[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PODLAHA, Antonín. Český slovník bohovědný. Svazek III.. Praha: Václav Kotrba, 1926. 1008 s. S. 980. (čeština) 
  2. LOUŽIL, Jaroslav. Bernard Bolzano a jeho exhorty. In: BOLZANO, Bernard. Exhorty. Překlad a komentář Jaromír Loužil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 364.
  3. SCHREIBER, Hugo. „Bernard Bolzano“. In: Čítanka z rétoriky. Vyd. 1. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2008, s. 181.
  4. a b LOUŽIL, Jaroslav. Bernard Bolzano a jeho exhorty. In: BOLZANO, Bernard. Exhorty. Překlad a komentář Jaromír Loužil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 358.
  5. LOUŽIL, Jaroslav. Bernard Bolzano a jeho exhorty. In: BOLZANO, Bernard. Exhorty. Překlad a komentář Jaromír Loužil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 365.
  6. KOVÁŘOVÁ, Iva. Bernard Bolzano a jeho vliv na české národní obrození. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 21
  7. LOUŽIL, Jaroslav. Bernard Bolzano a jeho exhorty. In: BOLZANO, Bernard. Exhorty. Překlad a komentář Jaromír Loužil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 366.
  8. PATOČKA, Jan. Dilema v našem národním programu – Jungmann a Bolzano. In: Češi I. Praha: Oikoymenh, 2006, s. 293–305.
  9. MACURA, Vladimír. Znamení zrodu: České národní obrození jako kulturní typ. Vyd. 2. Jinočany: H&H, 1995, s. 139–152.
  10. BOLZANO, Bernard. Exhorty. Překlad a komentář Jaromír Loužil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 222–223.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOLZANO, Bernard. Exhorty. Překlad a komentář Jaromír Loužil. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, 373 s. 
  • MACURA, Vladimír. Znamení zrodu: České národní obrození jako kulturní typ. Vyd. 2. Jinočany: H&H, 1995, s. 153–169.
  • PATOČKA, Jan. Dilema v našem národním programu – Jungmann a Bolzano. In: Češi I. Praha: Oikoymenh, 2006, s. 293–305.
  • PODLAHA, Antonín. Český slovník bohovědný. Svazek III. Praha: Václav Kotrba, 1926. 1008 s.
  • SCHREIBER, Hugo. „Bernard Bolzano.“ In: Čítanka z rétoriky. Vyd. 1. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2008, s. 181–182.
  • SKOČDOPOLE, Antonín. Příručná kniha bohosloví pastýřského. Svazek II. České Budějovice: [s.n.], 1874. 535 s. S. 518. (čeština) 

Vydání Bolzanových exhort:

  1. B. Bolzano´s Erbauungreden für Akademiker, Prag 1813.
  2. B. Bolzano´s Erbauungreden an die akademische Jugend, I.–IV. sv., Prag 1849–1852.
  3. B. Bolzano´s Erbauungreden an di Hörer der Philosophie an der Prager Universität, Neue Folge I., Prag 1884.
  4. B. Bolzana Řeči vzdělávací k akademické mládeži, I.–IV. sv., vyd. Emilian Wewerka, Praha 1882–1888 (prakticky překlad německého vydání 1849–1852).
  5. B. Bolzano: 24 Erbauungreden 1808–1820, vyd. Kurt F. Strasser, Praha 2001.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]