Elo Havetta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Elo Havetta
Rodné jméno Eliáš Havetta
Narození 13. června 1938
Československo Veľké Vozokany, ČSR
Úmrtí 3. února 1975
Československo Bratislava, ČSSR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elo Havetta (13. června 1938 Veľké Vozokany3. února 1975 Bratislava) byl slovenský režisér a čelný představitel čs. nové vlny na Slovensku. Byl také aranžér, fotograf a grafik.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Eliáš Havetta, všichni v jeho okolí ho zvali Elem, proto více používal toto jméno. V 50. letech studoval fotografii na Škole umeleckého priemyslu v Bratislavě. Zde se také setkal s vrstevníkem Jurajem Jakubiskem. Oba se dostali na FAMU. Studoval u Karla Kachyni. Na studiích se setkal s dalším slovenským režisérem a představitelem nové vlny Dušanem Hanákem a mezi jeho spolužáky také patřil Lubor Dohnal, se kterým spolupracoval.

Mezi jeho studentské snímky patří například krátké Svatá Jana, Předpověď: nula nebo dokumentární 34 dní absolutního klidu. Spolurežíroval televizní film Ivana Baladi Dáma. K absolventské Předpovědi: nula nikdy nedodal teoretickou část a školu nedokončil. Vrátil se na Slovensko a pracoval v ateliérech na Kolibě.

O jeho všestranné nadanosti svědčí i to, že fotografoval pro diapolyekran na Expo 67 v Montrealu. Jeho první dlouhometrážní film byla Slávnosť v botanickej záhrade z roku 1969, ovšem potom začal postupovat normalizační proces, který znamenal omezení tematických okruhů: Havetta připravoval řadu projektů, například film na námět Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Kardžičové, který mu nebylo umožněno dokončit. Nakonec se mu podařilo v roce 1972 dokončit svůj druhý a poslední celovečerní film Ľalie poľné. Druhý, stejně jako první, byl kladně ceněn odbornou kritikou, nicméně na Slovensku byl okamžitě zakázán, stejný osud potkal vzápětí i jeho první film a Havettovi bylo znemožněno dále točit.

Poté pracoval pro magazín Laštovička nebo na magazínu pro začínající filmaře Ráčte vstúpiť. Zároveň ovšem se pro něho stávalo těžší čelit zákazům a starosti začal řešit konzumací alkoholu a prášků. Zemřel na vnitřní krvácení z prasklého žaludečního vředu v roce 1975 ve svých třiceti šesti letech.

Jeho tvorba byla znovu objevena po pádu komunismu v Československu. Získal několik filmových ocenění in memoriam, vyšla o něm monografie (1990) a v roce 2005 o něm byl natočen dokument Slávnosť osamelej palmy.

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]