Efraim z Antiochie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý
Efraim z Antiochie
Narození5. století
Amida
Úmrtí545
Svátek8. červen
Státní občanstvíByzantská říše
Uctíván církvemiřímskokatolická církev a církve v jejím společenství,
pravoslavná církev
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Efraim z Antiochie (řecky Εφραίμ ο Αντιοχείας; také Efrém nebo Efraim z Amidy, Εφραίμ o Ἀμίδιος[1]; zemřel 545) byl patriarcha Antiochie a hlava chalkedonského antiochijského patriarchátu od roku 527 až do své smrti. V pravoslavné i katolické církvi je uctíván jako svatý, jeho svátek je 8. června.

Život[editovat | editovat zdroj]

Efraim byl synem jistého Appiana[2] a narodil se ve městě Amida v pátém století; tam se naučil řecky i syrsky.[3] Později pracoval v civilní správě[4] a za vlády císaře Anastasia I. a jeho nástupce Justina I. sloužil jako generál v armádě.[5] V roce 522 byl císařem Justinem dosazen jako comes Orientis (guvernér Východní provincie se sídlem v Antiochii) a tvrdě zakročil proti Modrým, klubu fanoušků závodů na vozech,[6] kteří předtím toho roku vyvolali nepokoje.[7] V důsledku Efraimova zásahu se situace ve městě zklidnila.[7] Někdy v období 524/525 mu byl udělen čestný titul comes sacrarum largitionum, čímž byl přijat do Senátu.[6] V listopadu 524 nebo únoru, červnu nebo červenci 525 Efraim ve městě prováděl stavební práce.[6]

Na konci roku 525 byl Efraim v Antiochii nahrazen Anatoliem, ale 29. května 526 byl znovu jmenován guvernérem. V té době zasáhlo Antiochii zemětřesení.[6] Efraim začal s rekonstrukcí města. Při obhlídce prací prý spatřil, jak se ze spícího kameníka k nebi zvedá ohnivý sloup.[8] Když kameníka probudil, ten mu řekl, že byl dříve biskupem, a prorokoval, že Efraim se stane patriarchou Antiochie.[8] Efraimovy snahy o obnovu města mu vynesly náklonnost místního lidu a mnozí žádali, aby nastoupil na místo patriarchy Eufrasia, který zemřel při zemětřesení v roce 526.[6] Na žádost lidu se tak Efraim stal mnichem[9] a v dubnu nebo květnu 527 byl vysvěcen patriarchou Antiochie.[10]

V roce 528 postihlo Antiochii další zemětřesení, při kterém zahynulo skoro 5000 lidí[11] a Efraim pomohl město znovu vybudovat.[12] Antiochii nadále sužovala zemětřesení a mnozí z města uprchli, nicméně Efraim lidem přikázal, aby na dveře svých domů napsali „Kristus s námi“.[9] Zemětřesení pak ustala, a tak byla Antiochie nazývána Theopolis (město Boží).[9] Al-Mundhir III., král Lachmovců, v roce 529 napadl Sýrii a řadu obyvatel zotročil. V příštím roce se vězni obrátili k Efraimovi, který za ně zaplatil výkupné.[13] Nechalkedonci v Antiochii se v roce 531 vzbouřili a zaútočili na patriarchální palác, ale byli zahnáni guvernérem.[14]

Efraim napsal Anthimovi, arcibiskupovi z Trebizondu, před jeho vysvěcením na konstantinopolského patriarchu o přirozenostech Krista a herezi eutychianismu a připomněl mu význam chalkedonského koncilu.[15] Když se však Anthimus stal v roce 535 patriarchou, přijal nechalkedoniské vyznání,[16] což Efraima přimělo, aby vyslal Sergia z Rešainy s dopisem do Říma k papeži Agapetovi I. a varoval ho, že nechalkedonští věřící si zajistili kontrolu nad církvemi v Alexandrii a Konstantinopoli.[17] Agapetus pak zasáhl a Anthimos byl v roce 536 sesazen.[17]

Poté, co císař Justinián I. vydal v srpnu 536 edikt zakazující spisy Severa z Antiochie,[18][19] Efraim podnikl cestu po Sýrii a Mezopotámii doprovázen oddílem vojáků, aby prosadil chalkedonský koncil a pronásledoval jeho odpůrce. Cestoval do Chalkidy, Beroeje, Hierapole, Batnae, Edessy, Sury, Kallinika, Theodosiupole, Konstantiny a Amidy.[20] Uprostřed zimy nechal vyhánět nechalkedonské mnichy z jejich klášterů, uvěznil ty, kteří odmítali přijmout koncil, a v některých případech postavil hranice.[20] Podle hagiografa se poblíž města Hierapolis nebo Herakleia Efraim setkal s nechalkedonským stylitou (asketou žijícím na sloupu) a pokusil se ho přesvědčit,[4] avšak bez úspěchu.[21] Stylita postavil hranici a navrhl, ať on i Efraim vstoupí do ohně, aby vyzkoušeli, kdo má pravdu. Efraim na to do ohně vložil svůj omofor (pruh látky, součást liturgického oděvu biskupa).[21] Po třech hodinách byl omofor vytažen z ohně nepoškozený a stylita se vzdal své hereze.[21] Efraim také poslal svého bratra Jana, satrapu arménského knížectví, do Amidy, aby přesvědčil nechalkedonské mnichy, aby přijali koncil; ti však odmítli a Jan byl nucen je z města vyhnat.[22]

Podle Michaela Syřana byl pak Efraim císařem Justiniánem vyslán k Al-Harithovi ibn Džabalahovi, ghássanovskému králi, [23] a neúspěšně se snažil ho přesvědčit, aby přijal chalkedonský koncil.[17] V 537[17] se Ephraim pokoušel dostat do vězení nechalkedonského teologa Jana z Telly, který našel útočiště v sásánovské říši, a tak prý sdělil perské vládě, že Jan spáchal simonii a je vzbouřenec.[24] Sásánovská vláda Jana uvěznila a vydala Efraimovi,[17] který pak ho ponižoval a věznil v Antiochii, kde Jan roku 538 zemřel.[25] V roce 537/538 uspořádal Efraim v Antiochii synodu, které se zúčastnilo 132 biskupů. Ta vyhlásila souhlas se synodou konanou v Konstantinopoli v roce 536 a odsoudila Severa z Antiochie.[17] Syncleticus, arcibiskup z Tarsu, a jeho syncellus Štěpán, kteří byli podezřelí z eutychianismu, byli synodou vyšetřování, ale poté, co vyznali víru, byli zproštěni viny.[17][4]

Další kolo války mezi Sásánovci a Římany vedlo k tomu, že v roce 540 byla Antiochie obležena Peršany.[17] Efraim se několikrát neúspěšně pokoušel zaplatit výkupné, aby nepřítel odtáhl, ale Sasánovci se města nakonec zmocnili a Efraim uprchl do Kilikie, kde zůstal, dokud Římané znovu Antiochii neovládli.[17] Antiochijská katedrála a k ní patřící budovy byly ušetřeny plenění, protože Efraim zaplatil sásánovským vojákům výkupné v podobě cenností.[17] V roce 542 Efraim cestoval do Jeruzaléma, kde se setkal se šesti sabaitskými mnichy, které origenisté vyhnali z jejich klášterů.[17] Mniši apelovali na Efraima, aby proti origenismu zakročil.[26] Efraim se poté zúčastnil synodu v Gaze po boku Hypatia, arcibiskupa z Efezu, a patriarchy Petra Jeruzalémského, a odsoudil a sesadil patriarchu Pavla Alexandrijského.[4]

V roce 542 Efraim uspořádal v Antiochii synodu, na které odsoudil Órigena a zastánce jeho nauky.[26] Ve snaze zacelit trhlinu mezi zastánci a odpůrci chalkedonského koncilu vydal císař Justinián I. koncem roku 543 nebo začátkem roku 544 edikt, který odsoudil takzvané Tři kapitoly, čímž zahájil spor o Třech kapitolách.[27] Efraim zpočátku odmítal s ediktem souhlasit, nicméně císař mu pohrozil sesazením, načež Efraim odsouzení Tří kapitol potrdil;[28] papeži Vigiliovi však napsal, že souhlasil pouze pod nátlakem.[27] V následujícím roce Efraim zemřel.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ephraim of Antioch na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Ephrem of Amida — ܐܦܪܝܡ ܐܡܕܝܐ Syriac Biographical Dictionary.
  2. ↑ Christensen-Ernst (2012), p. 70
  3. ↑ Allen (2011), p. 29
  4. ↑ a b c d Venables (1911)
  5. ↑ St. Ephraim the Patriarch of Antioch OCA – Lives of the Saints.
  6. ↑ a b c d e Jones & Martindale (1980), p. 395
  7. ↑ a b Downey (2015), p. 519
  8. ↑ a b Saint Ephraim, Patriarch of Antioch Greek Orthodox Metropolis of Toronto (Canada).
  9. ↑ a b c Neale (2008), p. 202
  10. ↑ Grumel (1958), p. 447
  11. ↑ Neale (2008), p. 165
  12. ↑ Allen & Neil (2013), p. 200
  13. ↑ Shahîd (1995), p. 81
  14. ↑ Downey (2015), p. 527
  15. ↑ Menze (2008), p. 198
  16. ↑ Menze (2008), p. 196
  17. ↑ a b c d e f g h i j k l Gratsiansky & Dobrotsvetov (2009), pp. 25–32
  18. ↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 9781088249192. 
  19. ↑ Torrance (1998), p. 6
  20. ↑ a b Tate (2004), p. 416
  21. ↑ a b c St. Ephraim, Patriarch of Antioch Russian Orthodox Cathedral of St.John the Baptist.
  22. ↑ Menze (2008), pp. 118–119
  23. ↑ Jones & Martindale (1980), p. 396
  24. ↑ Menze (2008), p. 231
  25. ↑ van Rompay (2005), p. 247
  26. ↑ a b Hefele (2007), p. 216
  27. ↑ a b Bacchus (1912)
  28. ↑ Hefele (2007), p. 244

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALLEN, Pauline. Episcopal Elections in Late Antiquity. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2011. Dostupné online. ISBN 9783110268553. Kapitola Episcopal Succession in Antioch in the Sixth Century. 
  • ALLEN, Pauline; NEIL, Bronwen. Crisis Management in Late Antiquity (410–590 CE): A Survey of the Evidence from Episcopal Letters. [s.l.]: BRILL, 2013. Dostupné online. ISBN 9789004254824. 
  • BACCHUS, F.J. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1912. Dostupné online. Kapitola Three Chapters. 
  • CHRISTENSEN-ERNST, Jørgen. Antioch on the Orontes: A History and a Guide. [s.l.]: Hamilton Books, 2012. Dostupné online. ISBN 9780761858645. 
  • DOWNEY, Glanville. A History of Antioch in Syria. [s.l.]: Princeton University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 9781400877737. 
  • GRATSIANSKY, M.V.; DOBROTSVETOV, P.K. The Orthodox Encyclopedia, vol. 19. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. Kapitola Ephrem. 
  • GRUMEL, Venance. Traité d'études byzantines. [s.l.]: Presses universitaires de France, 1958. Kapitola La Chronologie I. 
  • HEFELE, Charles Joseph. A History of the Councils of the Church: from the Original Documents, to the close of the Second Council of Nicaea A.D. 787. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2007. Dostupné online. ISBN 9781556352478. 
  • JONES, Arnold Hugh Martin; MARTINDALE, J. R. The Prosopography of the Later Roman Empire: Volume 2, AD 395–527. [s.l.]: Cambridge University Press, 1980. Dostupné online. ISBN 9780521201599. 
  • MENZE, Volker L. Justinian and the Making of the Syrian Orthodox Church. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. 
  • NEALE, John Mason. A History of the Holy Eastern Church: The Patriarchate of Antioch. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2008. Dostupné online. ISBN 9781606083307. 
  • SHAHÎD, Irfan. Byzantium and the Arabs in the Sixth Century, Volume 1. [s.l.]: Dumbarton Oaks, 1995. Dostupné online. ISBN 9780884022145. 
  • TATE, Georges. Justinien. L'épopée de l'Empire d'Orient (527-565). [s.l.]: Fayard, 2004. 
  • TORRANCE, Iain. Christology After Chalcedon: Severus of Antioch and Sergius the Monophysite. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 1998. Dostupné online. ISBN 9781579101107. 
  • VAN ROMPAY, Lucas. The Cambridge Companion to the Age of Justinian. [s.l.]: Cambridge University Press, 2005. Kapitola Society and Community in the Christian East. 
  • Venables, Edmund (1911). "Ephraim (6), bp. of Antioch and patriarch" . In Wace, Henry; Piercy, William C. (eds.). Dictionary of Christian Biography and Literature to the End of the Sixth Century (3rd ed.). London: John Murray.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Efraim_z_Antiochie&oldid=23454918“