Dionýz Štúr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dionýz Štúr
DionyzStur.jpg
Narození 2. dubna 1827
Beckov (okres Nové Mesto nad Váhom)
Úmrtí 9. října 1893 (ve věku 66 let)
Vídeň
Ocenění Cotheniova medaile (1890)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dionýz Štúr (2. dubna 1827, Beckov9. října 1893, Vídeň) byl slovenský geolog a paleontolog, ředitel Říšského geologického ústavu ve Vídni. Zabýval se geologickým mapováním a fytopaleontologií Rakouska, Čech, Moravy a Slovenska.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Beckova v učitelské rodině Josefa Štúra a Jany (Johanky) rozené Rizner. Pokřtěn byl jako Dionysus Rudolphus Josephus. Jeho otec Jozef pocházel z Trenčínské rodiny Štúrovců, byl synem Jana Štúra. Dionýzův otec Jozef Štúr byl bratranec Samuela Štúra, Dionýz a Ľudovít Štúr byli tedy bratranci v druhém stupni příbuzenství.[1] Dionýz měl více starších sourozenců: Ludvík Josef (zemřel v novorozeneckém věku), Karolína (zemřela bezdětná v roce 1848), Karol (zemřel v novorozeneckém věku).[1]

Na střední školu chodil v Modre, kam se v 12 letech přestěhoval s rodiči a sestrou. Studoval i na evangelickém lyceu v Bratislavě. V roce 1844 začal navštěvovat vídeňskou polytechniku, kde studoval matematiku, fyziku a chemii. Později, ovlivněn prof. Vilémem Haidingerem se začal zajímat o přírodní vědy.[2]

Odborná činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1846 nastoupil do muzea Dvorní komory pro mincovnictví a hornictví. V roce 1847 získal na základě své předešlé vědecké činnosti stipendium a začal studovat na Báňské akademii v Banské Štiavnici. V tomto období uveřejnil svou první vědeckou práci o geologii okolí Bratislavy a Modry.[3] Po jejím absolvování se vrátil zpět do Vídně.

V roce 1849 byl založen Říšský geologický ústav ve Vídni, kde roku 1850 nastoupil. Hlavním úkolem ústavu bylo přehledné geologické mapování celé monarchie, na čem se téměř 20 let podílel i Dionýz Štúr. Později obrátil svou pozornost hlavně na paleobotaniku, v jejímž rámci dosáhl vysoké odbornosti zejména jako systematik a morfolog. V roce 1877 se stal Štúr zástupcem ředitele Říšského geologického ústavu.[3] Po osmi letech, v 1885 se stal i jeho ředitelem. Tuto funkci zastával až do roku 1892. Publikoval okolo 300 vědeckých prací. Prosazoval teorii o proměnlivosti druhů, i před vydáním Darwinova díla.[2] Vedl korespondenci s mnoha významnými vědci své doby, jako byl Murchison, Lyell, Darwin, Purkyně nebo Palacký. Zajímal se o problémy Slováků, byl signatářem Memoranda slovenského národa, podílel se na zakládání Matice slovenské i gymnázií.[2] Publikoval na Slovensku, odborné práce zejména ve Vídni. Psal i pod pseudonymy Diviš Štúr a Škorpion.

Dionýz Štúr jako první rozpoznal geologickou pozici karpatských melafyrů. Do stratigrafie Karpat zavedl dodnes používané termíny jako karpatský Keuper, lunzské či grestenské vrstvy. V bradlovém pásmu identifikoval a pojmenoval púchovské slíny, orlovské vrstvy, upohlavské slepence, súľovské slepence a jiné. Zavedl také terminologii pro pojmenování krasových jevů odvozenou z pojmenování v Dalmácii, Chorvatsku a Slovinsku, mnohé tyto názvy se používají dodnes i ve světě. Byl také autorem pojmenování pohoří Nízké Tatry.

Konec života a rodinný život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1855 se oženil s rakouskou Němkou Cecilií Artlovou, se kterou však neměl žádné děti[1].

Zemřel ve Vídni 9. října 1893 po delší srdeční chorobě. Svou písemnou pozůstalost odkázal Národnímu muzeu v Martině[2]. Pochován je na evangelickém hřbitově ve Vídni. Jeho manželka zemřela v roce 1895 v Modre, je pohřbena po boku manžela ve Vídni.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1862 na Světové výstavě v Londýně získaly jím sestavované geologické mapy zlatou medaili.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dionýz Štúr na slovenské Wikipedii.

  1. a b c Horváth, P., 1983, Trenčín a rodina Štúrovcov. Pôvod rodiny Ľudovíta Štúra. Trenčianske múzeum, Trenčín, s. 61–64
  2. a b c d Vladár, J. a kolektív, 1981: Encyklopédia Slovenska V. zväzok R- Š. Veda, Bratislava, s. 773
  3. a b Barica, J., 2004: Malý slovenský panteón vedy a techniky. Úrad priemyselného vlastníctva SR, Bratislava, s. 81–82