Delfín obecný
 Delfín obecný | |
|---|---|
 Delfín obecný | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | sudokopytníci (Cetartiodactyla) |
| Infrařád | kytovci (Cetacea) |
| Malořád | ozubení (Odontoceti) |
| Čeleď | delfínovití (Delphinidae) |
| Rod | Delphinus Linné, 1758 |
| Binomické jméno | |
| Delphinus delphis Linné, 1758 | |
 Areál rozšíření | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Delfín obecný (Delphinus delphis), někdy též plískavice obecná,[2] je druh kytovce z čeledi delfínovití.
Vzhled
[editovat | editovat zdroj]Délka jeho těla činí 1,5–2,6 m, hmotnost 80–140 kg, výjimečně i více.[2] Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava je zaoblená, zobák poměrně úzký a dlouhý. Má 46 až 55 drobných zubů v každé polovině horní čelisti a 40 až 50 v každé polovině dolní čelisti.[2] Hřbetní ploutev je ostrá, srpovitě zahnutá, prsní ploutve zakřivené.[3]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců.[4]
Způsob života
[editovat | editovat zdroj]Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří.[5] Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat. Plave maximální rychlostí přinejmenším 40 km/h (a možná až 60 km/h) s maximální hloubkou ponoru 300 metrů. Má silnou ocasní ploutev, ta mu umožňuje dlouhé skoky nad hladinu i poskakování ve vzpřímeném postoji za pomoci rychlých úderů o hladinu. Profil kůže mu ale k plavání nepomáhá.[6] Pod vodou je schopen zůstat až 10 minut na jedno nadechnutí, ale většinou se vynořuje častěji. Komunikuje pomocí echolokace na frekvencích 1000 Hz–150 kHz.[7] Březost trvá 10–11,5 měsíce, období rozmnožování je jaro a podzim, v tropickém pásmu celoročně. Samice rodí jedno mládě. Mláďata se rodí ocasem napřed a dosahují délky 0.8–1 m a hmotnosti přibližně 10 kg. Delfíni se dožívají až 30 let.[8]
Potrava
[editovat | editovat zdroj]Jeho nejčastější potrava jsou sledi a makrely, doplňují je hlavonožci. Loví společně, ve skupině shánějí ryby k sobě a nahánějí je k hladině.
Historie a mytologie
[editovat | editovat zdroj]Delfín obecný byl znám již v době antiky mezi Řeky a Římany a hrál důležitou roli v jejich mytologii. Rovněž vystupuje v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. První, kdo jej pojmenoval „delfín“ a poznal, že se jedná o savce, byl Aristoteles. Carl Linné jej v roce 1758 pojmenoval Delphinus delphus.[4] O výjimečnosti vztahu kytovců s člověkem mluví nástěnné malby (Grotta del Genovese), freska delfína ze 17. století př. n. l. nalezená v lokalitě Knossos na Krétě v Řecku[9] nebo nalezené mumifikované tělo delfína v Norsku v Askollen, Vestfold.[10] Zobrazení delfína se našlo také na starověkých mincích.[9]
Inteligence
[editovat | editovat zdroj]Jako většina kytovců i delfín obecný má velký a těžký mozek s výrazným neokortexem, šedá kůra mozková je tu hojnější než u většiny savců (s výjimkou opic), ale méně hojná než u člověka.[11] Schopnost učení, opakování a porozumění pojmům je u delfínů prokázaná.[12] Tuto duševní činnost lze vypozorovat ve volné přírodě zejména při lovení ve skupině, při námluvách a hře. Např. jsou také schopni rozvazovat uzly na rybářských sítích, útočit na smluvený signál písknutí, nahánět ryby ve formacích apod.[13] U delfínů držených v zajetí byla prokázána schopnost používat sled pojmů např. „sahat – míč – ocas – hledat – talíř“.[14]
Vliv člověka
[editovat | editovat zdroj]Delfín obecný se velmi často dostane do průmyslově používaných sítí pro lov ryb, ještě v roce 1988 bylo takto chyceno až 100 tisíc jedinců. Díky zlepšenému způsobu rybolovu a přísnějším nařízením byl tento počet od té doby značně snížen. Země s velrybářskou tradicí dodnes loví i delfína obecného, zejména Japonsko a Norsko, na základě rozhodnutí Mezinárodní velrybářské komise, tzv. klauzule o „výjimce pro domorodce“. Další negativní vliv je kontaminace mořských vod zejména v pobřežních oblastech. Zejména jedinci žijící ve Středozemním moři jsou vysoce kontaminovaní rtutí, freony a těžkými kovy.[15] K chovu v zajetí se delfín obecný příliš nehodí, většinou odmítá spolupracovat a takoví jedinci zpravidla do roka uhynuli. Často také páchali sebevraždy naražením do stěny nádrže.[16]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-04].
- ↑ a b c MAZÁK, Vratislav. Zvířata celého světa 12: Kytovci. Praha: SZN, 1988. S. 204–205.
- ↑ PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 218.
- ↑ a b PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 217.
- ↑ REEVES, Randall R. Sea mammals of the world. London: A & C Black Publ, 2002. 530 s. S. 302. (anglický)
- ↑ SIMON, Clea. Theory that ridged skin helps dolphins debunked. phys.org [online]. 2019-07-19 [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Vladimír Socha. Vědí, kde se co šustne: Živočichové s nejlepším sluchem. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-03-04 [cit. 2023-04-24]. Dostupné online.
- ↑ KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina: Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 198.
- ↑ a b MILLER, Debra L. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia: The University of Queensland, 2007. 442 s. Dostupné online. ISBN 9781578083602. S. 21. (anglický)
- ↑ MILLER, Debra L. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia: The University of Queensland, 2007. 442 s. Dostupné online. ISBN 9781578083602. S. 16. (anglický)
- ↑ REVELL, JK. How Dolphins Got Their Large Brains. synapsida.blogspot.com [online]. 2022-02-06 [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ REEVES, Randall R. Sea mammals of the world. London: A & C Black Publ, 2002. 530 s. S. 303. (anglický)
- ↑ KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina: Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 132.
- ↑ KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina: Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 133.
- ↑ KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina: Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 199.
- ↑ PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 129.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu delfín obecný na Wikimedia Commons - Galerie delfín obecný na Wikimedia Commons
