Daňový únik

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Jako daňový únik se označuje zpravidla nelegální situace, kdy se daňový poplatník částečně nebo zcela vyhýbá placení daně. Daňových úniků se mohou dopouštět jak fyzické, tak i právnické osoby s pomocí rozličných metod.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Ať už je daňové zatížení vysoké nebo nízké, daňové subjekty se vždy snaží minimalizovat svoji daňovou povinnost. Toho lze docílit různými způsoby, které mohou být jak legální, tak protiprávní. V České republice však není pevně zakotvena přesná terminologie, což umožňuje různé chápáni základních termínů vztahujících se k optimalizaci daňové povinnosti, a to včetně pojmu daňový únik. Základní rozdělení způsobů, jak docílit minimalizace daňové povinnosti, je následující:

  • Daňová úspora – daňový subjekt najde v rámci zákona možnost, jak snížit svoji daň. Jde o legální možnost, se kterou zákonodárce počítá a daňovým subjektům ji nabízí. Příkladem daňové úspory je například využití slev na dani, odečitatelných položek od základu daně, uplatnění ztráty z minulých let, odpisy, společné zdanění manželů, možnost uplatnění výdajů paušálem nebo procentem z příjmu, rezervy, opravné položky a další.
  • Vyhnutí se dani – představuje minimalizaci daně prostřednictvím zákonodárcem nezamýšlených skulin. Protizákonnost takovéhoto jednání je sporná.
  • Daňový únikprotiprávní jednání s cílem minimalizovat daň, jež může být posouzeno jako trestný čin Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 zákona č. 40/2009 Sb.

Existují spory o tom, zda vyhnutí se dani je legální, nebo není. Pozitivněprávní přístup za zákonné považuje pouze to, co je v zákoně psáno. Naopak přirozenoprávní přístup tvrdí, že zákonné je to, co odpovídá cíli zákona. Z čistě technického hlediska tedy vyhnutí se dani legální je, protože ho zákon umožňuje, avšak souzeno podle účelu zákona, je nelegální [1]. I proto je vyhnutí se dani někdy též označováno jako daňový únik. Ustálená kritéria, jimiž spornou daňovou minimalizaci posuzuje finanční úřad, jsou pak: motivace daňového subjektu, nepřirozené použití legislativy a daňový zisk z příslušné operace.[2]

následující:[3]

Daňová výhoda[editovat | editovat zdroj]

Legální daňový únik může být proveden také formou daňové výhody, do které se řadí např. rozdělení firmy na několik menších jednotek v případě progresivní sazby daně a tím vyhnutí se té nejvyšší sazbě.

Časté metody daňových úniků nadnárodních korporací[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obcházení daně.

Nadnárodní korporace bývají z provozních důvodů mnohdy rozděleny na menší společnosti, které jsou sice formálně nezávislé, avšak stále sdílí stejný cíl – maximalizovat celkový společný zisk. Jedním z mnoha způsobů maximalizace zisku je přitom minimalizace daňové povinnosti. Nadnárodní společnosti využívají různé taktiky k vyhýbání se zdanění, přičemž za účelem dosažení tohoto cíle dochází mezi dceřinými společnosti k řadě transakcí, které se pohybují na hraně legality.

Manipulace s převodními cenami[editovat | editovat zdroj]

Z přirozených důvodů mezi sebou musí jednotlivé dceřiné společnosti obchodovat a směňovat zboží a služby. Dle odhadů až 40 % obchodních transakcí ve Spojených státech amerických probíhá mezi dceřinými společnostmi.[4] Jelikož společnosti fungují formálně nezávisle, je třeba stanovit cenu, za kterou tyto transakce budou probíhat. Pro účely minimalizace daní však často dochází k manipulaci s cenami za zboží. Dceřiná společnost operující v zemi s vyšším zdaněním prodá své zboží dceřiné společnosti v zemi s nižším zdaněním za cenu výrazně nižší než je reálná hodnota zboží, čímž dojde k přelivu zisku do země s výhodným daňovým systémem. Naopak dceřiná společnost v zemi s nižším zdaněním prodává své zboží dceřiné společnosti v zemi s vyšším zdaněním za cenu výrazně vyšší než je reálná hodnota zboží. Ve výsledku se tak zvýší ziskovost dceřiné společnosti v zemi s výhodným daňovým systémem, zatímco zisk společnosti v zemi s vyšším zdaněním se sníží.[4]

Jelikož se jedná o poměrně rozšířenou praktiku, je vyvíjena snaha tuto metodu omezit. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) za tímto účelem přijala tzv. princip tržního odstupu (anglicky arm's length principle, ALP), který v důsledku pro dceřiné společnosti zavádí povinnost mezi sebou stanovovat převodní ceny ve stejné výši jako kdyby byla transakce realizována se třetí, nezávislou stranou.[4] Společnosti se jinak vystavují riziku dvojí zdanění, neboť výklad tohoto principu stanovuje, že "jsou-li mezi dvěma (spojenými) podniky v jejich obchodních nebo finančních vztazích stanoveny či uloženy podmínky odlišné od podmínek, které by existovaly mezi nezávislými podniky, pak jakékoliv zisky, kterých by dosáhl jeden z podniků, kdyby nebylo těchto podmínek, avšak z důvodu těchto podmínek jich nedosáhl, mohou být zahrnuty do zisků tohoto podniku a následně zdaněny." [5]

Manipulace s dluhy[editovat | editovat zdroj]

Další častou metodou vyhýbání se zdanění zisků je manipulace s dluhy mezi dceřinými společnostmi. Dceřiná společnost nadnárodní korporace v zemi s vysokým zdaněním si za vysoký úrok půjčí peníze od dceřiné společnosti v zemi s nízkým zdaněním. Jelikož se platby úroků odečítají od základu daně, zisk společnosti-dlužníka před zdaněním se snižuje a naopak zisk společnosti-věřitele se proporcionálně zvyšuje o získané úroky. Nadnárodní společnost tak ve výsledku daní větší část svého zisku v zemi s výhodnějším daňovým systémem.[4]

Další metody[editovat | editovat zdroj]

Kromě výše zmíněných existuje celá řada dalších způsobů přesouvání zisku. Jedná se například o patentování inovací v daňových rájích, přesouvání sídla firem do zemí s nižším daňovým zatížením a další.

Nelegální daňový únik[editovat | editovat zdroj]

Nelegálního daňového úniku se poplatník dopouští, když při výpočtu nebo platbě daňové povinnosti porušuje zákon, např. nepřiznáním příjmů nebo majetku, nadhodnocuje náklady nebo výdaje, vystavuje fiktivní doklady, do nákladů zahrnuje náklady daňově neuznatelné, skrytým převodem zisku mezi mateřskou a dceřinou společností. Podvodník se zpravidla rozhoduje mezi několika faktory – daňovou úsporou (ziskem), pravděpodobností odhalení a výší trestu. Množství daňových úniků závisí i na toleranci společnosti.[6]

Může jít o nelegální daňový únik neúmyslný, tzn. poplatník porušil zákon z nevědomosti (nebyl dobře informován, zákon není srozumitelně vysvětlen), nebo o nelegální daňový únik úmyslný, kdy poplatník vědomě porušuje zákon a platí menší nebo žádnou daňovou povinnost. Rozsah úmyslného daňového úniku bývá mnohem větší než rozsah daňových úniků neúmyslných.

Měření velikosti daňových úniků[editovat | editovat zdroj]

Daňové úniky měříme metodou aproximativní nebo metodou reprezentativního vzorku.

Aproximativní metoda[editovat | editovat zdroj]

Aproximativní metoda vychází z myšlenky, že šedá ekonomika způsobuje rozdíly mezi příjmy a výdaji domácností a je možné podle znalosti počtu odpracovaných hodin a hodinové mzdy odhadnout přibližný rozsah daňových úniků.

Někdy bývají u této metody používány smyšlené údaje s cílem ovlivnit veřejnost.

Metoda reprezentativního vzorku[editovat | editovat zdroj]

Metoda reprezentativního vzorku se provádí hloubkovou kontrolou určité skupiny poplatníků, kteří formou anonymních dotazníků odpovídají na otázky o svých příjmech, kolik z těchto příjmů přiznali, zda využili daňových úspor apod.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HOBZIK, Adam. Daňové úniky v ČR [online]. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2011 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  2. MARTINEZ, Jean-Claude. Daňový únik. Praha: HZ Praha, 1995. 144 s. ISBN 80-901918-3-5. S. 16. 
  3. ŠPIČKOVÁ, Iveta. Tax gap a Voluntary compliance jako jedna z možností jejího snižování [online]. Praha: Provozně ekonomická fakulta České zemědělské univerzity v Praze, 2013 [cit. 2022-04-02]. Dostupné online. 
  4. a b c d SCHWARZ, Peter. Tax-Avoidance Strategies of AmericanMultinationals: An Empirical Analysis [online]. Managerial and Decision Economics, Vol. 30, Issue 8, 2009-04-22 [cit. 2022-04-02]. S. 540–541. Dostupné online. 
  5. ORGANIZACE PRO HOSPODÁŘSKOU SPOLUPRÁCI A ROZVOJ. Směrnice OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky a daňové správy [online]. Generální finanční ředitelství, Česká republika, 2017 [cit. 2022-04-02]. S. 24. Dostupné online. 
  6. SEMERÁD, Pavel. Podvody na všeobecné spotřební dani u pohonných hmot. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2014. 159 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]