Curtiss-Wright X-100
| Curtiss-Wright X-100 | |
|---|---|
 X-100 | |
| Určení | experimentální konvertoplán |
| Výrobce | Curtiss-Wright |
| První let | 12. září 1959 [pozn. 1] |
| Uživatel | Curtiss-Wright NASA |
| Výroba | 1958 |
| Vyrobeno kusů | 1 |
| Další vývoj | Curtiss-Wright X-19 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Curtiss-Wright X-100 byl dvoumístný experimentální konvertoplán, letoun kategorie VTOL. Mohl tedy vzlétat a přistávat kolmo. Vyrobila jej americká divize Curtiss-Wright VTOL System Division[2] společnosti Curtiss-Wright Corporation na konci 50. let 20. století. Vývoj přitom proběhl na náklady společnosti.[3] Letoun byl navržen pro otestování vrtulí ze skleněných vláken, které měly generovat radiální vztlak[4] a koncepci naklápěcích gondol.[1] Spolu s letounem Curtiss-Wright X-19, který navázal na letoun X-100, patří mezi poslední letouny, které společnost Curtiss Wright vyrobila.[5]
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Konvertoplán byl hornokřídlý letoun, který měl trup tvořený příhradovou konstrukci[6][7], ta byla zakončena ocasní plochou ve tvaru písmene T. Konstrukce byla částečně pokrytá krycími plechy. Část letounu měla plátěný povrch. Vstup vzduchu pro turbohřídelový motor Lycoming YT53-L-1 se nacházel na vrchní straně trupu letounu kousek za dvoumístným kokpitem se sedadly umístěnými vedle sebe. Motor roztáčel protisměrné vrtule. Ty se nacházely na otočných gondolách na koncích křídla s krátkým rozpětím a úzkou tětivou. Proud spalin od motoru byl veden do ocasní části, kde měl letoun mechanismus, který sloužil k jeho vychýlení pro let ve visu a dopředný let. Tato soustava nesla název „Jetivator“.[3][5]
Klíčovým prvkem letounu byly právě vrtule, které byly navrženy s ohledem na generování radiálního vztlaku. Byly tedy kratší, se širokými zkroucenými listy. Kromě generování radiálního vztlaku se také měly vyznačovat nižší hlučností než měly v té době jiné vyvíjené letouny kategorie VTOL s delšími užšími listy, které nevyužívaly tuto vlastnost vrtule.[5][7] Při jejich výrobě byly využity skelná vlákna.[1]
Letoun měl původně jednoduchý pevný podvozek s ostruhovým kolem, který byl později upraven přidáním dalších kol, které se nacházel před původním pevným podvozkem.[3][7]
Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]
Na sklonku 50. let 20. století si byla společnost Curtiss-Wright vědoma, že doba konvenčních vrtulových letounů pomíjí. Její divize věnující se návrhu a výrobě letadel byla od roku 1952 rozpuštěna. Přesto byla významným výrobcem vrtulí. Technici společnosti v čele s Henry Borstem,[5][7] v té době přišli s myšlenkou na využití radialního vztlaku, což byl jinak nežádoucí projev letecké vrtule. Radiální vztlak měl přispívat ke generování vztlaku, ale i pro dopředný let. Společnost Curtiss-Wright si od tohoto konceptu slibovala návrat na trh s výrobou letadel.[7][8]
Práce na letounu začaly začátkem roku 1958. Roll out letounu proběhl 22. prosince 1958 na letišti Curtiss-Wright Fairfield v New Jersey.[3] Letové zkoušky začaly 20. dubna následujícího roku, kdy se ještě upoutaný pokoušel o vznášení.[1][5] 12. září 1959 vzlétl letoun poprvé bez upevnění, ale jednalo se pouze o visení ve vzduchu. Vrtulník byl navíc úmyslně zatížen, aby se předešlo vylétnutí letadla z místa působení přízemního efektu.[1]
K přechodu z vertikálního vzletu do dopředného letu došlo až 13. dubna roku 1960.[1][6] Základní testovací program byl dokončen 21. července 1960. Technici z NASA, kteří navštívili Curtiss-Wright podnikli další lety 12. a 13. srpna 1960.[1] Letoun byl na podzim roku 1960 zapůjčen do výzkumného centra NASA v Langley pro provádění dalších testů.[9] NASA se v té době věnovala také letounům kategorie VTOL. Konvertoplán X-100 použila pro výzkum působení vrtulí na různé povrchy přistávacích ploch.[1] NASA jej měla využívat maximálně při letu ve visu a většinu testů strávil připoután k zemi. Během testování u NASA došlo 5. října 1961 k nehodě při níž se letoun převrátil na levý pylon. Tato nehoda ukončila letové zkoušky tohoto typu.[5]
Celkově letoun strávil ve vzduchu 14 hodin.[1][5] Motor byl v chodu 220 hodin při pozemních zkouškách.[1]
Během doby, kdy NASA zkoušela letoun X-100 už společnost Curtiss-Wright pracovala na dalším konvertoplnánu, ten dostal zprvu označení X-200, nebo Model 200 a později mu bylo přiděleno letectvem označení X-19.[8]
Programy kovertoplánů X-19 a X-100 a dalších letounů kategorie VTOL pomohly demonstrovat praktičnost letadel VTOL, ale také poukázaly na to, že k překonání technických překážek je potřeba nezbytný vládní zájem a s tím i související finanční podpora.[5]
X-100 sice pomohl ověřit koncept radiálního vztlaku, ale letoun trpěl problémy. Mezi ně patřila nemožnost přejít do autorotace při výpadku motoru[5], směrové ovládání letounu bylo špatné, problémem bylo také dosažení hladkého dosednutí, neboť letoun trpěl poskakováním.[1]
Roku 1969 věnovala společnost Curtiss-Wright letoun X-100 Smithsonově institutu.[1][5][10]
Specifikace[editovat | editovat zdroj]
Technické údaje[5]
- Posádka: 2
- Rozpětí křídla: 4 m[1]
- Nosná plocha křídla: 2,1 m²[1]
- Průměr rotoru: 3,05 m
- Délka: 8,64 m
- Výška: 3,28 m
- Prázdná hmotnost: 1 481 kg
- Celková hmotnost: 1 580 kg[1]
- Pohonná jednotka: 1x turbohřídelový motor Lycoming YT53-L-1 o výkonu 825 shp (615 kW)[3]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o HOLDER, B.; MARKMAN, S. Curtiss-Wright X-100 helicopter - development history, photos, technical data [online]. aviastar.org [cit. 2022-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ Prototypes.com/Le Curtiss-Wright X-100/I. Origine [online]. [cit. 2022-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (francouzsky)
- ↑ a b c d e BARTIE, Ken. Curtiss-Wright X-100 Tilt-Prop VTOL [online]. vtol, 2020-04 [cit. 2022-09-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DUGAN, Daniel. NASA/TM—2017–219708; A Survey of Thrust Control Inceptors for VTOL Aircraft [online]. Ames Research Center Moffett Field, California: NASA, 2017-11 [cit. 2022-09-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j k Curtiss-Wright X-100 [online]. National Air and Space Museum [cit. 2022-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ a b X-100 Tilt Propeller [online]. vtol.org [cit. 2022-09-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e Experimental convertoplan Curtiss-Wright X-100 (USA) [online]. topwar.ru, 2017-03-20 [cit. 2022-09-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Curtiss X-19 helicopter - development history, photos, technical data [online]. [cit. 2022-09-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Curtiss-Wright X-100 (VTOL) Vertical Take-Off Transport. - NASA [online]. [cit. 2022-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
- ↑ Smithsonian Year 1969 Annual report of the Smithsonian Institution for the year ended 30 june 1969, s. 473.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DEAN, Francis H. The Curtiss X-planes : Curtiss Wright's VTOL effort, 1958-1965. Atglen, PA: Schiffer Publishing, 2001. 176 s. ISBN 9780764314346. (anglicky)
- JOHNSON, E. R.; WILLIAMS, Ted. American military helicopters and vertical/short landing and takeoff aircraft since 1941. Jefferson, North Carolina: McFarland, 2021. 494 s. ISBN 9781476643427. Kapitola Curtiss-Wright X-19 – 1963, s. 378. (anglicky)
- GORN, Michael H.; DE CHIARA, Giuseppe. X-planes from the X-1 to the X-60 : an illustrated history. Cham, Switzerland: Springer, 2022. 374 s. ISBN 978-3030863975. S. 42–44. (anglicky)
- SECKEL, Edward. Stability and Control of Airplanes and Helicopters.. Burlington: Elsevier Science, 2014. 522 s. ISBN 9781483220154. S. 407.
- Smithsonian Year 1969 Annual report of the Smithsonian Institution for the year ended 30 june 1969. Washington DC: Smithsoninan Institution Press, 1969. S. 473. (anglicky)
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Curtiss-Wright X-100 na Wikimedia Commons - Letecká ukázka X-100(video)
