Connie Converse

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Connie Converse
Narození 3. srpna 1924 (95 let)
Laconia
Příbuzní Philip Converse (sourozenec)
Web www.connieconverse.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Elizabeth Eaton „Connie“ Converse (* 3. srpna 1924nezvěstná od srpna 1974) byla americká hudebnice působící v New Yorku v padesátých letech 20. století. Je považována za jednu z prvních písničkářek.[1] V roce 1974 opustila domov a od té doby o ní nikdo neslyšel.[1] Její hudba byla prakticky neznámá, dokud nebyla roku 2004 uvedena v rozhlasovém pořadu. Následně bylo v březnu 2009 vydáno její album How Sad, How Lovely.

Život[editovat | editovat zdroj]

Elizabeth Eaton Converse se narodila v Laconii v New Hampshire roku 1924. Vyrůstala v Concordu jako prostřední dítě v přísně baptistické rodině; její otec byl farář. Navštěvovala concordskou střední školu, kde byla premiantkou a získala osm akademických ocenění.[2] Získala stipendium na Mount Holyoke College v Massachusetts. Po dvou letech studia školu opustila a přestěhovala se do New Yorku.[3]

V padesátých letech pracovala pro tiskárnu Academy Photo Offset v newyorské čtvrti Flatiron District a bydlela v Greenwich Village. Začala používat přezdívku Connie. Psala písně, zpívala je pro přátele a doprovovázela se sama na kytaru.[3]

Její hudby si povšiml animátor a amatérský zvukař Gene Deitch, který ve 40. letech pořídil magnetofonové nahrávky Johna Lee Hookera a Pete Seegera. V polovině 50. let natočil množství nahrávek Connie v kuchyni svého domu ve městě Hastings-on-Hudson. Ale Connie se nepodařilo s její hudbou dosáhnout žádný komerční úspěch. Veřejně vystoupila pouze jednou, když se v roce 1954 krátce objevila na CBS v pořadu Waltera Cronkita The Morning Show, což jí pomohl zařídit Deitch.[3]

V roce 1961 se přestěhovala z New Yorku do Ann Arbor v Michiganu, kde její bratr Philip byl profesorem politických věd na University of Michigan. Pracovala jako sekretářka a poté jako redaktorka časopisu Journal of Conflict Resolution.[3] Její jedinou hudební činností bylo i nadále hraní pro kamarády na večírcích.

Kolem roku 1973 se Connie cítila vyhořelá a v depresi. Časopis, který pro ni tolik znamenal, se na konci roku 1972 přestěhoval z Michiganu do Yale. Její kolegové a přátelé jí zaplatili půlroční pobyt v Anglii, aby tam přišla na jiné myšlenky. Musela podstoupit hysterektomii, což její depresi dále prohloubilo.[2] V srpnu 1974 napsala sérii dopisů své rodině a přátelům, ve kterých zmínila svůj záměr začít nový život někde jinde. V době, kdy byly dopisy doručeny, si sbalila věci do svého Volkswagenu, odjela neznámo kam a od té doby je nezvěstná.[3] Podle názoru její rodiny spáchala sebevraždu, pravděpodobně tak, že zajela autem do jezera nebo řeky.[1]

Znovuobjevení jejích nahrávek po roce 2004[editovat | editovat zdroj]

V lednu 2004 byl Gene Deitch (v té době osmdesátiletý, od roku 1959 žjící v Praze) pozván newyorským hudebním historikem Davidem Garlandem do jeho rozhlasového pořadu Spinning on Air na stanici WNYC.[4] Deitch zahrál některé ze svých vlastních nahrávek, včetně písně od Connie One by One.[1]

Dva Garlandovy posluchače, Dana Dzulu a Davida Hermana, to inspirovalo k pokusu najít nějaké další nahrávky Connie.[5] Našli dva zdroje její hudby: Deitchovu sbírku v Praze a kartotéku v Ann Arbor, obsahující nahrávky, které poslala svému bratrovi Philipovi koncem padesátých let.[6] V březnu roku 2009 vyšlo u Lau derette Recordings album How Sad, How Lovely, obsahující 17 skladeb Connie Converse.[7] Australský písničkář Robert Forster popsal album jako „hluboké a nádherné spojení mezi textem a hudbou, které nám umožňuje vstoupit do světa neobyčejné ženy žijící v polovině dvacátého století v New Yorku.“[6]

V roce 2015 bylo How Sad, How Lovely znovu vydáno jako vinyl s 18 spísněmi u Squirrel Thing Recordings ve spolupráci s Captured Tracks. Album získalo příznivé recenze, např. hudební kritik Randall Roberts z Los Angeles Times napsal: „Málo reedicí z minulého desetiletí mě zasáhlo s dlouhotrvajícím, radostným zalíbením, jako How Sad, How Lovely.“[8]

Od vydání alba byly její život a hudba předmětem zpravodajství po celém světě.[6][9][10] Kromě tajemství jejího zmizení se mnohé z těchto článků soustředily na obsah a styl její hudby a na to, že může být první písničkářkou.[1][4][9][11][12] Podle hudebního historika Davida Garlanda, „Connie Converse psala a zpívala v 50. letech, dlouho předtím, než bylo písničkářství uznáno za kategorii nebo styl. Ale všechno, co oceňujeme u písničkářů dnes - osobní pohled, vhled, originalita, empatie, inteligence, ironický humor - bylo hojné v její hudbě“.[13] Jiní zmiňují ženskou zkušenost, často zachycenou v jejích textech, stejně jako témata sexuality a individualismu, která se také v jejích písních objevují, jako důkaz, že její hudba předběhla svou dobu.[2]

Její život a hudba posloužily jako inspirace pro další umělecká díla, např. divadelní hru Howarda Fishmana A Star Has Burnt My Eye (2015).[14] Fishman také produkoval album Connie's Piano Songs (2014) s hudbou, kterou Connie napsala, ale nikdy nenahrála. Mezi další díla inspirovaná Converse patří moderní taneční hra Empty Pockets od Johna Heginbothama, která byla provedena v newyorském Miller Theater v roce 2015,[15] nebo vystoupení britské zpěvačky Nat Johnson na počest Connie Roving Woman. Její písně zahrály Jean Rohe a Diane Cluck ve speciálním výročním pořadu Spinning on Air.[16] Roku 2017 vyšlo tributní album nazvané Vanity of Vanities: Tribute to Connie Converse.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Connie Converse na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e YOUNGS, Ian. Connie Converse: The mystery of the original singer-songwriter. BBC News [online]. 1. října 2014 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c VIGIL, Delfin. The musical mystery of Connie Converse. San Francisco Chronicle [online]. 8. března 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e JEFFERSON, Cord. The Story of Connie Converse. The Awl [online]. 3. srpna 2010 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b GARLAND, David. Background: The Deitch Connection [online]. WNYC, 15. března 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ANDERSON, L. V. The Connie Converse Double Album That Never Got Crowd-Funded. The Awl [online]. 13. prosince 2011 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c FORSTER, Robert. Lost Women Found. The Monthly: Australian Politics, Society & Culture [online]. Červen 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. SACHS, Tony. 50 Years Late, Connie Converse Is Music's Next Big Thing. The Huffington Post [online]. 4. října 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ROBERTS, Randall. Throwbacks: Vinyl and digital reissues of note for winter-spring 2015. Los Angeles Times [online]. 13. února 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b HERNÁNDEZ BLANCO, Pablo. Vine, canté, desaparecí. Jotdown [online]. 9. srpna 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (španělsky) 
  10. BROQUET, Julien. L'album de la semaine: Connie Converse - How Sad, How Lovely. Focus Vif [online]. 22. června 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. FORSTER, Robert. The Best Australian Essays 2009. Melbourne: Black Inc, 2009. ISBN 9781863954518. (anglicky)  s. 239
  12. MCEANEY, Andrea. 5 Reasons Connie Converse is the Most Interesting Female Musician You’ve Never Heard Of. Rebeat [online]. 21. ledna 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. GARLAND, David. A Lost Singer's Music, Finally Found. NPR music [online]. 24. dubna 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. PANTUSO, Phillip. Strange Ways: The Long Journey of Howard Fishman. Brooklyn Magazine [online]. 28. září 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. SEIBERT, Brian. Review: Barnard/Columbia Dances at the Miller Theater. The New York Times [online]. 4. května 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Spinning On Air in The Greene Space with Yoko Ono, John Zorn, and others [online]. WNYC, 2. prosince 2012 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky)