Bitva u Gravelines

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Gravelines (Grevelingen)
konflikt: Anglo-španělská válka (1585–1604)
Zničení španělské armady u města Grevelines podle Philipa-Jamese de Loutherbourga
Zničení španělské armady u města Grevelines podle Philipa-Jamese de Loutherbourga
trvání: 8. srpen 1588
místo: Lamanšský průliv, poblíž Gravelines, dnešní Francie
výsledek: vítězství Anglie
strany
Anglie Anglie
Vlajka Nizozemských provincií Nizozemské provincie
Vlajka Španělského království Španělsko
Vlajka portugalského království Portugalsko
velitelé
Charles Howard
Francis Drake
John Hawkins
vévoda de Medinia Sidonia

síla
34 válečných lodí královské flotily[1]
164 ozbrojených obchodních lodí:
30 nad 200 tun
30 nizozemských rychlých člunů
22 galeon
108 ozbrojených obchodních lodí
11 000 námořníků
19 000 vojáků:
5 španělských tercií
2 portugalské tercie[2]
ztráty
Během bitvy:
50–100 mrtvých
400 zraněných
8 lodí shořelo
Po bitvě:
6000–8000 mrtvých
Během bitvy:
600 mrtvých
800 zraněných
397 zajatých
5 lodí potopeno
Po bitvě:
62 lodí
15 000–20 000 lidí mrtvých

V bitvě u Gravelines došlo ke střetu španělské Armady a anglického loďstva (někdy se používá označení anglická Armada nebo Counter Armada, proti Armada). K největšímu střetu došlo v roce 1588 v Lamanšském průlivu poblíž města Gravelines, kde bylo španělské loďstvo na hlavu poraženo a totálně zdecimováno.

Politické pozadí bitvy[editovat | editovat zdroj]

Anglie se Španělskem byly až do roku 1558 dobrými spojenci, a to hlavně z toho důvodu, že Filip II. byl manželem anglické královny Marie Tudorovny a spoluvládcem Anglie. Po smrti Marie nastoupila ovšem na anglický trůn její nevlastní sestra Alžběta I., která na rozdíl od své katolické sestry upevňovala pozici anglikánské církve, což spolu s odmítnutím Filipovy ruky mělo samozřejmě za následek rychlé zhoršení vzájemných politických vztahů. Alžběta dále pokračovala v jejich ochlazování svolením k přepadávání španělských lodí a měst Francisi Drakeovi, Johnu Hawkinsovi a dalším. Tito lidé dostali ještě navíc šlechtický titul. Další Alžbětin tah, poprava Marie Stuartovny, byl Filipem přijat s nevolí. Posledním hřebíkem do rakve se zdála být pomoc vzbouřeným Nizozemským provinciím poskytováním anglických výsostných vod pro úkryt nizozemských námořních partyzánů gézů před Španěly.

Karta se obrátila v roce 1580, kdy Filip II. dosedl na portugalský trůn, čímž získal strategický přístav Lisabon. Od této chvíle byla už jen otázka času, kdy začne španělský útok na Anglii.

Přípravy[editovat | editovat zdroj]

Španělsko aneb podcenění nepřítele[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Španělská Armada.
Duchovní otec Armady Invencible, španělský král Filip II.

Ve chvíli, kdy Španělsko získalo Lisabon, začal Filip II. realizovat své plány, jak znovu nastolit katolicismus v Anglii. V této době měl ze zámořských kolonii až desetkrát vyšší příjmy než Alžběta, a proto si mohl dovolit své plány uskutečnit. Jeho záměrem bylo vyslat z Lisabonu část armády po moři a spojit ji s armádou vévody parmského, generála španělských vojsk v Nizozemí; celé vojsko se pak mělo vylodit v Anglii. Filipova taktika však měla, jak se později ukázalo, řadu chyb. Měl sice jakési zkušenosti s námořními bitvami – např. vítězná bitva u Lepanta –, nicméně nevěděl, jak organizovat tak velkou armádu a neměl ani přesnou představu, proti jaké síle bude bojovat.

Vydržování Armady stálo ročně kolem 4 milionů dukátů, což byla asi polovina Filipových ročních důchodů. Čítala na 130 lodí všeho druhu, vyzbrojených 1 500 kusy mosazných a 1000 železných děl, její posádky tvořilo na 11 000 (Briggs píše 8 000) námořníků a 18 000 vojáků; dalších 30 000 vojáků se mělo s touto flotilou spojit ve španělském Nizozemí. Podle plánu se pak měla celá 55 000 armáda vylodit poblíž Plymouthu a přesunout se k Londýnu, aby zaútočila na postavení královny Alžběty.

První problém představovaly těžké španělské galeony, tvořící základní výbavu flotily. Byly to velké lodě připomínající plovoucí tvrze, které měly obrovskou nosnost a jejichž základní taktikou bylo zahákovat nepřátelskou loď a vyslat na ni své vojáky. Ale byly příliš neforemné a nestabilní a tím, že vyčnívaly ohromnou hmotou nad moře, také špatně ovladatelné ve větru. Zmíněná bojová strategie v té době již pomalu zastarávala, flotila byla k tomu ještě vyzbrojena 3 000 zastaralými děly používajícími koulí různého kalibru, což při střelbě způsobovalo problémy. Španělé neměli navíc až do ovládnutí Portugalska žádné stálé loďstvo a odpovídající zkušenosti s jeho zásobováním.

Dalším problémem, souvisejícím s hákováním galeon a s úmyslem loďstvo využít víceméně jenom k vylodění armády, byl fakt, že většinu posádky tvořili vojáci, kteří nebyli zběhlí v námořních bitvách. S tím souvisí i to, že zásobovat tak velkou armádu bylo téměř nemožné, potraviny se kazily a vodu brzy pokrýval sliz.

Naloďování zprvu vedl Álvaro de Bazán, markýz ze Santa Cruz, ale ten v roce 1588 zemřel, a ani výběr nového vrchního velitele loďstva v osobě vévody de Medina-Sidonia nebyl zřejmě úplně šťastný. Vévoda sám pochyboval, zda se pro tento post hodí, když před bitvou králi napsal: „Na moři mi bývá vždy zle od žaludku a pokaždé se nachladím.“ Nicméně během bitvy dokázal přesně odhadnout, o co se Angličané pokusí, avšak nepohyblivost jeho galeon a nepříznivý vítr hrály proti němu.

Anglie aneb využití moderních taktik[editovat | editovat zdroj]

Žena, která stála osamocená proti většině katolické Evropy, Alžběta I. v roce 1585.

Angličané měli naopak již delší dobu stálou bitevní flotilu, skládající se z moderních válečných lodí. Tyto lodě prošly pod vedením bývalého korzára Johna Hawkinse rychlým vývojem, jenž spočíval především ve snížení profilu. To významně zvýšilo jejich manévrovatelnost a zlepšilo hydrodynamiku trupu, jako je tomu u rybího těla. Tyto lodě byly pohyblivější, nebylo snadné je zahákovat a navíc spoléhaly na střelbu z děl na dálku, což nebyla právě španělská silná stránka.

Další výhodou bylo, že Alžběta pověřila vedením loďstva admirály lorda Charlese Howarda z Effinghamu a sira Francise Drakea na základě jejich námořních zásluh, a ne tak jak tomu bylo na dvoře Filipa, který se spoléhal na tradiční šlechtické rody, kdy za vrchního velitele jeho flotil zvolil vévodu de Medina-Sidonia.

Navíc Anglie a Nizozemí byly od Španělska poměrně vzdálené a Španělé potřebovali měsíce, než dopluli z Lisabonu do Lamanšského průlivu; po připlutí k nizozemským břehům potřebovali přirozeně doplnit zásoby a opravit lodě.

To všechno nemění nic na tom, že Alžběta si byla dobře vědoma, že by se ani náhodou nemohla ubránit španělské pozemní armádě, pokud by se s ní Filip podle předpokladů vylodil u Londýna. Musela tudíž udržet Španěly na moři, protože její námořnictvo bylo co do zkušeností v boji přinejmenším srovnatelné s Filipovým (v této době ještě nikdo netušil, jak snadno ovšem Španělé podlehnou).

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Trasa Armady Invencible

28. května 1588 vyplula Nepřemožitelná Armada z Lisabonu, když poslední loď opustila přístav až o dva dny později. V týž den, 30. května 1588, začala mírová jednání mezi anglickým velvyslancem Valentinem Dalem a Parmovými zmocněnci; ta skončila 17. června.

Armadu zdrželo nepříznivé počasí a proto dorazila k britským břehům (u Cornwallu) až 19. července. Zprávu o blížící se flotile obdržel Londýn pomocí řady ohňových majáků, které byly rozestavěny po celé délce jižního pobřeží. Podle legendy v době, kdy první španělské lodě již byly v dohledu, hrál Francis Drake v koule a poté, co k němu přišel vysoký lord admirál Howard, prohlásil, že je dost času na dokončení hry i poražení Španělů. Toto setkání zachytil na obraze John Seymour Lucas na svém obraze Španělé na dohled.

Ještě té noci za odlivu vyplulo 60 lodí lorda Charlese Howarda a sira Johna Hawkinse (který byl podřízen siru Francisi Drakeovi) a dostalo se z jihu vévodovi de Medina-Sidonia na závětrnou stranu do zad. Takto se obě flotily držely v šachu celý týden a snažily se najít výhodnější postavení. Naneštěstí pro vévodu de Medina-Sidonia dorazily z přístavů na jihu Anglie se zásobami a střelným prachem anglické lodě a jeho flotilu přečíslily.

Alessandro Farnese, vévoda z Parmy, muž, na kterého velení Armady tak spoléhalo a který se tohoto konfliktu prakticky nezúčastnil.

Bez zásob a vyčerpaný zakotvil a zformoval de Medina-Sidonia svou flotilu do obraného postavení poblíž francouzského Calais, odkud vyslal naléhavou žádost o pomoc padesát kilometrů vzdálenému vévodovi z Parmy, který vyčkával u Dunkerque. Ten však nedisponoval žádnými adekvátními plavidly, jež by mu mohl poskytnout, měl pouze obchodní lodě, které by byly pro Angličany snadnou kořistí.

U Gravelines[editovat | editovat zdroj]

28. července o půlnoci vybral lord Howard osm lodí, naplnil je smůlou, střelným prachem a nabitými děly, všechny je zapálil a vyslal do středu španělské flotily. Ohňové lodě v ní způsobily velký zmatek, takže mnoho španělských lodí přesekalo kotvící lana a odplulo na volné moře. Celkem byla sice poškozena jen jedna španělská loď, ale ráno bylo vidět neuspořádanou a rozptýlenou Armadu na severovýchod od Gravelines.

Zde se několik lodí snažilo zorganizovat a vytvořit útočný půlkruh. Jejich pozice ostřelovaly anglické lodě nejprve z dálky, a jakmile Španělům došla munice, přiblížily se a zahájily mocnou palbu, při níž bylo mnoho španělských lodí potopeno či zbaveno stěžňů (při průzkumech vraků u Irska se později ukázalo, že většina munice nebyla vůbec vystřílena, nýbrž zůstala na lodích, což bylo způsobeno nestandardní velikostí dělových koulí a také špatným výcvikem námořníků v nabíjení). Ještě několik dní Angličané pronásledovali Španěly na sever, kde je nechali napospas moři. Zdevastované zbytky Armady obepluly Anglii kolem severních Orknejí a Hebrid, kde bylo dílo zkázy dokonáno přírodními živly.

Návrat do Španělska[editovat | editovat zdroj]

Při návratu bylo tedy Španělské loďstvo zahnáno na sever a bylo nuceno vybrat si, jestli popluje dál na sever do Norska nebo na západ. Vévoda de Medina Sidonia se rozhodl plout podél břehů Skotska a Irska. Následky dlouhé cesty se začaly projevovat čím dál tím víc. Mnoho lodí se plavilo svázáno navzájem provazy. Kvůli nedostatku jídla a vody pro posádku byli do moře shazováni jízdní koně. U skotských a irských břehů se Armada setkala s řadou ničivých bouří, které je nahnaly na zrádné útesy. V této době se projevilo rovněž to, že většina lodí si při útěku před Anglickými ohnivými loděmi přeťala kotvící lana a manévrovatelnost zhoršovala také četná poškození stěžňů a plachet. Tyto bouře byly chápány protestanty jako pomoc od Boha, který je ochránil před hrozivou Armadou. Alžběta vydala pamětní medaili s nápisem He blew with His winds, and they were scattered (básnicky: „On dal větrům i vodám sil a dych, by rozprášily řady nepřátel mých“).[3]

Současné teorie naznačují, že španělští námořníci nedokázali důsledně propočítat vliv Golfského proudu na jejich trasu a kvůli této chybě byli zaneseni blíž ke břehům, než chtěli. Dalším problémem, o kterém nemohli Španělé vědět, byl výskyt výjimečného počtu ledových bouří v této oblasti v osmdesátých letech 16. stol. – tento fakt se dnes připisuje tzv. malé době ledové.

V tomto nepříznivém počasí se námořníci dostali k irským břehům. Mezitím ale v Dublinu probíhaly rozsáhlé přípravy na přijíždějící invazní armádu. Irskému místodržícímu, Williamu Fitzwilliamovi, byla totiž podána zpráva, že bitvu v Lamanšském kanálu vyhráli Španělé a přicházejí obsadit Irsko. Pro uklidnění lidí byla vydána falešná zpráva o jednotce 10 000 anglických vojáků, kteří se chystají vylodit na pomoc Irsku. Když se ale ukázalo, že nejde o španělskou invazní armádu, ale o zubožené trosky Armady, začal velký hon na španělské ztroskotance. Pokud nebyli zabiti na místě, byli obvykle odvedeni, mučeni a nakonec zabiti. Španělům pomáhali především původní gaelští obyvatelé, za což byli stíháni jako zrádci a zabíjeni.

Do Španělska se vrátilo 64 lodí a kolem 10 000 mužů. Většina z nich ale byla již vysílena a vyhladověna natolik, že zemřeli v nemocnicích a na lodích v přístavu. Filip i přes velké zklamání z výsledku uznal, že velký podíl na zničení jeho Armady měly přírodní živly, a vévodovi de Medina Sidonia odpustil.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Důsledky se sice neprojevily okamžitě, nicméně už samotný fakt, že vybavení Armady stálo polovinu ročních královských důchodů a výsledek tažení nebyl právě uspokojivý, podlomil španělskou morálku i ekonomiku. Filip se až do své smrti v roce 1598 uzavřel ve svém sídle El Escorial v Madridu. Důsledkem bylo zhroucení španělské ekonomiky, které se naplno projevilo za třicetileté války.

Obraz Armada Portrait od malíře George Gowera, na kterém má Alžběta mocensky položenou ruku na glóbu a za oknem je vidět zkázu Armady

Angličané sice v této bitvě nepřišli o jedinou loď (vyjma osmi zápalných) a jejich bojové ztráty byly mizivé,[4] ale po bitvě se ukázaly otřesné podmínky života na lodích: vypuklo mnoho epidemií tyfu a dalších nemocí, které stály život 6000–8000 námořníků. Angličtí námořníci byli později také velmi demotivováni i několik měsíců trvajícím zpožděním ve vyplácení žoldu. Naopak vláda Španělska poskytla svým poraženým námořníkům otevřenou podporu.

Přesto je tato bitva považována za největší v anglických dějinách od bitvy u Azincourtu. Angličané definitivně převzali moc nad oceánem a stali se nejvýznamnějším státem v Evropě. Pozice anglikánské církve byla posílena dokonce tak, že ani mnohem katoličtější dynastie Stuartovců, která nastoupila na anglický trůn po Alžbětině smrti, ji už nijak neoslabila.

Z hlediska námořních bitev měla tato bitva také velmi dalekosáhlý dopad. Byla to jedna z posledních bitev, kdy se lodě spoléhaly na hákování a bitvu námořníků v boji muže proti muži, a zároveň jedna z prvních, v níž se začala formovat taktika, která ovládla moře na dalších několik stovek let, kdy se tzv. řadové lodě staví do řady navazujíc přídí na záď další lodi, bokem k nepřátelským lodím. Tato taktika byla překonána až Horatiem Nelsonem v bitvě u Trafalgaru (tzv. „Nelsonovým chvatem“).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Colin Martin, Geoffrey Parker,The Spanish Armada, Penguin Books, 1999, ISBN 1-901341-14-3 , s. 40.
  2. Colin Martin, Geoffrey Parker,The Spanish Armada, Penguin Books, 1999, ISBN 1-901341-14-3 , s. 10, 13, 19, 26
  3. STRENK, Michal. Velké záhady minulosti: co se skrývá v pozadí historických událostí. Praha: Reader’s Digest Výběr, 1995. ISBN 80-900065-2-3. Kapitola Nepřemožitelné loďstvo, s. 398. 
  4. NOVOTNÝ, František. Plachty v ohni. Od Vikingů k Sinopu. 1000 let námořních bojů. Praha: Albatros, 2009. 413 s. ISBN 978-80-00-01873-7. S. 35. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRIGGS, Asa. Kdy, kde, proč a jak se to stalo. Praha: Reader’s Digest Výběr, 1997. ISBN 80-902069-6-4. Kapitola Angličtí námořníci porážejí mocnou flotilu; V náboženské válce vítězí Alžběta, s. 138–141. 
  • STRENK, Michal. Velké záhady minulosti: co se skrývá v pozadí historických událostí. Praha: Reader’s Digest Výběr, 1995. ISBN 80-900065-2-3. Kapitola Nepřemožitelné loďstvo, s. 394–398. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]