Bitva o západní břeh Viipurského zálivu
Bitva o západní břeh Viipurského zálivu (dnešní Vyborský záliv) 7. března 1940 – 11. března 1940 měla být vyvrcholením druhé ofenzivy sovětského svazu v zimní válce a podle operačního plánu Hlavního stanu hlavního velení (Stavka) se měla Rudá armáda zmocnit dvojitým obchvatem města Viipuri (dnešní Vyborg).[1]
Armádní velitel Timošenko předpokládal, že se mu podaří zahájit útok na Vyborg 7. března 1940 a v souvislosti s tím, rozhodl velitel 7. armády Mereckov, aby hlavní útok 34. střeleckého sboru směřoval na vesnici Lavola východně od Vyborgu, 123. divize z armádní zálohy měla postupovat proti železniční stanici Tammisuo, pravé křídlo 50. střeleckého sboru divizního velitele Gorelenka mělo zaútočit na Karislami a jeho levé křídlo mělo postupovat podél železniční trati až ke stanici Tali a podporovat dělostřeleckou palbou útok 34. střeleckého sboru. Vojska 28. a 10. střeleckého sboru měla za všech okolností udržet svá předmostí na západním břehu Vyborského zálivu a k jejich posílení vyslal velitel frontu jednotky 1. sboru Finské lidové armády.[2]
Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]
Na úseku 50. střeleckého sboru představovala největší překážku ledová voda, která po otevření kanálu Saimaa zatopila oblast kolem městeček Repola a Tali do výšky půl metru. Ještě horší byla situace v úseku 123. střelecké divize, kde do řeky Peronjoki také přitékala voda z otevřeného kanálu Saimaa, která byla v místě přechodu 200 až 300 m široká. Ještě složitější situace byla u 13. armády, kde jednotky 23. střeleckého sboru uvízly na předmostí u jezera Vuoksi. Naproti tomu se 173. motorizované divizi 28. střeleckého sboru podařilo proniknout z předmostí a přerušit u městečka Vilajoki hlavní komunikaci mezi Vyborgem a Helsinkami. Přestože se na severozápadním frontu nepodařilo splnit všechny rozkazy, bylo možné zahájit rozhodující útok proti Vyborgu.[3]
Navzdory všem problémům postupovala vojska severozápadního frontu k Vyborgu a ráno 10. března se zmocnil 28. střelecký sbor předmostí u Vilajoki, které bylo široké přes pět kilometrů. Ve stejné době zahájily jednotky Čerevičenkova jezdeckého sboru postup po ledu Finského zálivu a soustředil se na ostrově Piisaari, odkud se připravoval k obchvatu města Vyborgu. Zaplavená území, problémy se zásobováním a neustálé finské protiútoky však bránily Rudé armádě v dosažení nějakého viditelnějšího postupu a až do 12. března byly boje tak intenzívní, že obě strany v tomto prostoru dosáhly stavu naprostého vyčerpání.[4]
Logika válečných akcí Rudé armády, nejenom v oblasti Vyborgu, ale i v jiných oblastech na Karelské šíji a v lesích severní Karélie, byla i přes finský vojenský odpor zřejmá, když finská delegace nakonec přijala v Moskvě Molotovovy mírové podmínky a umožnila tím zastavení palby 13. března 1940 ve 12:00.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Carl Van Dyke 2007, str. 238
- ↑ Carl Van Dyke 2007, str. 237
- ↑ Carl Van Dyke 2007, str. 243
- ↑ Carl Van Dyke 2007, str. 247
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DYKE, Carl Van, 2007. Zimní válka, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940. Redakce Rostislav Dufek; překlad Jiří Fidler. 1. vyd. Brno: JOTA, s. r. o.. 315 s. ISBN 978-80-7217-476-8. Překlad anglického originálu, vydaného Frank Cass Publishers v roce 2004;.