Druhá bitva u Summy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Druhá bitva u Summy
konflikt: Zimní válka
Mannerheimova linie a město Summa
Mannerheimova linie a město Summa
trvání: 11. únor 194015. únor 1940
výsledek: Sovětký průlom Mannerheimovou linií
strany
Flag of Finland.svg Finsko Flag of the Soviet Union (1924–1955).svg Sovětský svaz
velitelé
Baron von Mannerheim Semjon Timošenko

síla
II. armádní sbor 7. armáda
ztráty
tisíce mrtvých, zraněných a nezvěstných desítky tisíc mrtvých, zraněných a nezvěstných, obrovské ztráty tanků, letadel a palných zbraní

Druhá bitva u vesnice Summo (dnešní Soldatskoje) 11. února 194015. února 1940 byla významným vítězstvím sovětských invazních sil, ve které se Sovětům podařilo prolomit Mannerheimovu linii a mohli pak postupovat dále k Viipuri (dnešní Vyborg).

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Armádní velitel Semjon Timošenko se rozhodl, že ofenziva bude zahájena 11. února 1940. Hlavní úder měla provést Mereckovova 7. armáda v pásmu Gorelenkova 50. střeleckého sboru a zaútočit v prostoru mezi městem Summa a jezerem Summa-järvi, přičemž v prvním sledu měli postupovat 100. a 123. střelecké divize. 100. divize měla prolomit finskou obranu u města Summa a dále postupovat po silnici na Viipuri až k městu Autio, zatímco 123. měla prolomit finskou obranu u jezera Summa-järvi na kótě 65,5 a postoupit až k městu Lähde a 50 střelecký sbor, 7. střelecká divize a 20. tanková brigáda měli proniknout do celé operační hloubky finské obrany.[1]

V rozporu s původním plánem byl sovětský postup v pásmu 123. střelecké divize na východním břehu jezera Summa-järvi mnohem úspěšnější a Finové ztratili svá postavení na kótě 62,4 za cenu 700 padlých vojáků. Do večera 11. února pronikla 123. střelecká divize 1200 m do hloubky finského obranného pásma, zničila 8 finských pevnůstek a 24 kulomentých hnízd, přičemž pěchota společně s tanky překonala několik pásem zátarasů, protitankových překážek a příkopů.

Časně ráno 12. února pokračovala 123. divize v postupu ve směru na město Lähde. Na rozdíl od předchozího dne však již před sebou neměla dezorientované Finy a pouze díky masivní dělostřelecké podpoře a spolupráci tanků se jí podařilo postoupit o 600 m, zničila dvě finské pevnůstky, pět kulometných hnízd a postoupila po břehu jezera asi o jeden kilometr na serverovýchod.

Ráno 13. února pokračovala 123. divize v útoku, tentokrát za podpory veškerých sborových záloh, které vyčlenil velitel 7. armády a díky tomu se jí podařilo překonat poslední finskou opevněnou linii a dosáhla průlomu do celé hloubky finské obgrany v šířce 4 km. Po nasazení dalších záloh se tento průlom proměnil v operační obchvat celé finské armády na Karelské šíji.[2]

Finská obrana nedisponovala žádnými adekvátními prostředky k zastavení úderu a ustoupila, ale vzápětí se pokusila zarazit nepřátelský nápor na rezervních pozicích. Sověti se ubránili pouze nasazením veškerého dostupného dělostřelectva a Finové se museli vrátit do původních pozic. Tato finská akce ale zastavila obchvatný manévr 7. střelecké divize a znemožnila čelní útok 100. střelecké divize. Časně ráno 14. února vyrazila 84. motorizovaná divize po silnice Bobošino-Lähde směrem na sever, kde se dostala do zácpy se zásobovacími vozy 123. střelecké divize a její postup se zastavil.

Vzhledem k těmto potížím zahájila 84. motorizovaná divize svůj postup teprve ráno 15. února proti železniční stanici Leipäsuo. Bitva o město Lähde začala odpoledne téhož dne a do večera byl střed města v sovětských rukou. Patnáctý únorový den uspěly i jednotky 100. střelecké divize, které se večer 15. února zmocnily města Summa.[3]

Krok za krokem se pak sovětské jednotky probíjely s obrovskými ztrátami vpřed přes nepočetné elitní finské jednotky přivolané z Laponska. Finové pak již neměli kam ustupovat, protože by tím umožnili dobytí Viipuri a obklíčení všech finských ozbrojených sil bojujících na Karelské šíji.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Carl Van Dyke 2007, str. 197
  2. Carl Van Dyke 2007, str. 206 – 210
  3. Carl Van Dyke 2007, str. 211 – 216
  4. Lasse Laaksonen 1999, str. 385

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DYKE, Carl Van, 2007. Zimní válka, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940. Redakce Rostislav Dufek; překlad Jiří Fidler. 1. vyd. Brno: JOTA, s. r. o.. 315 s. ISBN 978-80-7217-476-8. Překlad anglického originálu, vydaného Frank Cass Publishers v roce 2004;. 
  • LAAKSONEN, Lasse, 1999. Talvisodan pikkujättiläinen. Redakce Jari Leskinen a Antti Juutilainen. 1. vyd. Helsinky: Werner Söderström Osakeyhtiö. ISBN 951-0-23536-9. (finsky)