Beloselští-Belozerští
| Beloselští-Belozerští / Белосельские-Белозерские | |
|---|---|
 | |
| Země |  Ruské carství,  Ruské impérium |
| Mateřská dynastie | Rurukovci (dle pověsti) |
| Tituly | knížata |
| Mytický zakladatel | varjažský bojovník, kníže Rurik |
| Rok založení | snad 9. století |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Běloselští-Bělozerští (rusky Белосельские-Белозерские) je jméno ruského knížecího rodu z rozrodu Rurikovců, která patřila mezi vysokou šlechtu.
Historie rodu[editovat | editovat zdroj]
Podle tradice má rod původ u zakladatele ruské říše Rjurika. Jeho potomek ve 12. generaci Gleb Vasiljevič byl poražena belozerskými vojsky. Jako sídlo legendárního varjažského vládce Sinea se Běloozero objevuje již v pramenech z roku 862, který do historické sbírky Pověst dávných let v letech 1112-1113 přidal mnich a kronikář Nestor Kyjevský. Místo se tehdy nacházelo na protějším břehu Bílého jezera, nedaleko dnešní obce Kisnema. Od roku 1283 bylo Běloozero sídlem autonomního panství.
Gleb Vasiljevič se oženil s dcerou chána Sartaka ze Zlaté hordy, který konvertovala ke křesťanství jako Feodora. Gleb se stal zakladatelem rodu Běloselských, ale byl předkem také knížecích rodů Andomských, Kargolomských, Kemských, Šelespanských, Sugorských, Uchtomských a Wadbolských.
Prvním nositelem knížecího titulu Běloselských byl Gavriil Fjodorovič v 16. století a byl praprastrýcem posledního apanovaného knížete Jurije Vasiljeviče z této linie. Kníže Michail Vasiljevič Běloselskij, který se podílel na znovudobytí Smolenska v rusko-polské válce, byl v roce 1634 nucen odejít do exilu. [1]
Jeho potomek kníže Alexandr Michajlovič Běloselský, synovec námořního admirála hraběte Ivana Grigorjeviče Černyševa, absolvoval několik let vojenského výcviku v jezdectvu. V roce 1779 byl vyslán jako nástupce svého zemřelého bratra Andreje v hodnosti kamerjunkera jako carský vyslanec k Saskému kurfiřt dvoru v Drážďanech. V letech 1789 až 1793 byl velvyslancem u královského sardinského dvora v Turíně.
V roce 1799 udělil car Pavel I. povolení užívat spojené jméno Běloselskij-Bělozerskij, s odkazem na někdejší panství. V roce 1823 car Alexandr I. toto právo potvrdil. [2]
V roce 1797 si Běloselští-Belozerští v Petrohradu nechali postavit rodový palác na řece Fontance, levém přítoku Něvy. Již dříve byl na tomto místě byl postaven v roce 1747 první palác pro knížete Michaila Andrejeviče Běloselského. Po ruské revoluci odešli všichni členové rodiny do exilu. Jejich majetek byl zkonfiskován a znárodněn.
Rodový erb[editovat | editovat zdroj]
"Příčně dělený vlnitým řezem, nahoře modrý, dole stříbrný štít, převýšený vycházejícím stříbrným měsícem, nad nímž se vznáší stříbrný náboženský kříž, dvě propletené ryby přirozené barvy s hlavami trčícími z vody". [3]
Význační členové rodu[editovat | editovat zdroj]
- Michail Andrejevič Beloselskij (1702-1755), ruský viceadmirál
- Alexandr Michajlovič Beloselskij (1752-1809), ruský diplomat a filozof
- Zinaida Alexandrovna Běloselská (1792-1862), ruská dvorní dáma, básnířka a zpěvačka
- Esper Konstantinovič Běloselsky (1871-1921), ruský námořník
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Beloselští-Belozerští na Wikimedia Commons
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Belosselski-Beloserski (Adelsgeschlecht) na německé Wikipedii.
- ↑ Arthur Kleinschmidt. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ Jean-Marie Thiébaud. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-2-336-36219-9.
- ↑ Johann Siebmacher. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.