Bandikut běloocasý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxBandikut běloocasý
alternativní popis obrázku chybí
Bandikut běloocasý
Stupeň ohrožení podle IUCN
vyhynulý
vyhynulý[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Podtřída vačnatci (Marsupialia)
Řád bandikuti (Peramelemorphia)
Čeleď bandikutovití (Peramelidae)
Rod bandikut (Macrotis)
Binomické jméno
Macrotis leucura
(Thomas, 1887)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bandikut běloocasý (Macrotis leucura, syn. Macrotis minor, Macrotis minor miseliae, Peragale leucura, Peragale minor, Thalacomys minor miselius, Thylacomys leucurus a Thylacomys minor) je vyhynulý druh vačnatce náležící do čeledi bandikutovití (Peramelidae) a rodu Macrotis. Vědecky jej popsal Oldfield Thomas v roce 1887.[2] Jednalo se o monotypický taxon.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velikost tohoto druhu činila 36,5 až 44 cm u samců, samice byly menší (u druhu byl vyvinut pohlavní dimorfismus), měřily 32 až 39 cm. Jejich bíle zabarvený ocas (zbytek těla byl nejčastěji šedý na hřbetě a břicho bylo zabarveno světle), který dosahoval velké velikosti, měřil 11,5 až 27,5 cm. U druhu se potom vyvinuly také velké uši. Na zadních nohách měli tito bandikuti tři prsty.[4]

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Areálem výskytu bandikuta běloocasého byla Austrálie; osídlil zdejší čtyři státy, a to Queensland, Jižní Austrálii, Severní teritorium a největší stát Západní Austrálii. K životu tito tvorové preferovali zdejší pouštní oblasti, avšak přizpůsobili se například i oblastem s rostlinami Acacia aneura. Jednalo se o noční druh.[3] Bandikut běloocasý si vykopával nory, které byly obyčejně dlouhé asi 270 cm. Pokud v noře bandikuté pobývali, ucpali vchod; díky tomu do jejich obydlí nepronikli možní nepřátelé. Bandikut běloocasý spal vsedě.[4] Jednalo se prý o zuřivého tvora, odchycení se prý bránil syčením a kousáním. Žral maso; to byla mezi ostatními jeho příbuznými výjimka.[5] Lovil například jiné drobné druhy savců (kupříkladu hlodavce), ale nepohrdl ani rostlinnou potravou, jako byla semena či ovoce.[3] Období reprodukce připadalo na dobu mezi březnem a červnem. Po 21 dnech březosti se samici narodila nejčastěji dvojčata, jejichž vývoj pokračoval dalších 70 až 75 dní ve vaku; avšak již po padesáti dnech od porodu docházelo k dalšímu spáření. Do dvou týdnů potom přestala být mláďata závislá na potravě od matky.[4][5]

Vyhynutí[editovat | editovat zdroj]

Druh nebyl ve své domovině vzácným druhem. Do oblasti však byly zavlečeny nepůvodní druhy predátorů; introdukovaní králíci poté bandikuty obírali o potravu. Změnily se také požární cykly a v neposlední řadě bandikuty kvůli kožešinám zabíjeli lidé. Pokles druhu byl velký a zvíře nebylo pozorováno od třicátých let. P. Hanisch v roce 1967 objevil lebku bandikuta běloocasého, která se nacházela v hnízdě orla klínovitého (Aquila audax) a jejíž stáří bylo odhadem určeno pod patnáct let. Tento kosterní nález tvoří poslední zaznamenaný exemplář druhu. Mezinárodní svaz ochrany přírody bandikuta běloocasého v roce 1982 zařadil mezi vyhynulé druhy.[3][4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. bandikut běloocasý [online]. Biolib.cz [cit. 2017-07-28]. Dostupné online. 
  3. a b c d Macrotis leucura [online]. Iucn Red List of Threatened Species [cit. 2017-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d SINGH, A. Macrotis leucura [online]. Animal Diversity Web [cit. 2017-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c Lesser Bilby (Macrotis leucura) [online]. rainforestinfo.org.au [cit. 2017-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]