Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Admirál Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown
Portrét z roku 1798 (John Hoppner, Národní portrétní galerie)
Narození1. července 1731
Angus
Úmrtí4. srpna 1804 (ve věku 73 let)
Northumberland
Alma materHigh School of Dundee
Povolánípolitik a vojenský velitel
OceněníNaval Gold Medal
ChoťHenrietta Dundas (od 1777)[1][2]
DětiHenry Duncan
Adamina Duncan[3][1]
unknown Duncan[3]
Mary Tufton Duncan[3]
Jane Duncan[3][1]
Henrietta Duncan[3]
… více na Wikidatech
RodičeAlexander Duncan, 3rd of Lundie[3][1] a Helen Haldane[3][1]
Funkcečlen Sněmovny lordů
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown (Adam Duncan, 1st Viscount Camperdown, 1st Baron Duncan) (1. července 1731, Dundee, Skotsko – 4. srpna 1804, Cornhill-on-Tweed, Anglie) byl britský admirál[4]. U námořnictva sloužil od svých patnácti let, vyznamenal se během sedmileté války, kdy dosáhl hodnosti kapitána, poté žil řadu let v soukromí. Znovu vynikl během válek s Francií a v roce 1795 dosáhl hodnosti admirála. Aktivní službu v Royal Navy zakončil jako vrchní velitel v Severním moři (1795–1800). V závěru své kariéry proslul strategicky významným vítězstvím v bitvě u Camperduinu (11. října 1797). V této bitvě použil taktiku zopakovanou o několik let později u Trafalgaru[5]. V roce 1797 byl povýšen na vikomta a vstoupil do Sněmovny lordů. Jeho potomstvo později získalo titul hraběte a hlavní rodové sídlo ve Skotsku bylo pojmenováno podle vítězné bitvy (Campedown House).

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Admirál Adam Duncan po bitvě u Camperduinu přebírá meč nizozemského admirála Wintera (Samuel Drummond, 1827, Národní námořní muzeum v Greenwichi)

Pocházel ze Skotska, byl mladším Alexandera Duncana (†1777), starosty v Dundee, po matce Helen byl potomkem starobylé rodiny Haldane (potomci později užívali jméno Haldane-Duncan). Studoval ve svém rodišti, v roce 1746 za války o rakouské dědictví vstoupil do královského námořnictva, po válce sloužil ve Středomoří a v severní Americe, v roce 1755 dosáhl hodnosti poručíka. V této době byl podřízeným Augusta Keppela a pod jeho velením se poté zúčastnil sedmileté války v Karibiku, bojoval v bitvě u Quiberonu a vynikl při dobytí Havany, v roce 1761 obdržel hodnost kapitána. Po sedmileté válce žil řadu let v Dundee a jeho četné žádosti o návrat do aktivní služby byly odmítány. Teprve v roce 1777, když se přiženil do významné skotské rodiny Dundasů, dostal pod velení loď Monarch. V roce 1779 byl členem válečného soudu nad Keppelem, kde vystupoval v jeho prospěch.

Socha admirála Duncana v londýnské katedrála sv. Pavla

Po Keppelově nástupu do funkce ministra námořnictva dosáhl dalšího služebního postupu a stal se velitelem lodi Blenheim, s níž se zúčastnil bojů proti Španělsku. V letech 1783–1786 velel v přístavu Portsmouth a v roce 1787 dosáhl hodnosti kontradmirála. Během války s revoluční Francií postupoval v hodnostech, byl jmenován viceadmirálem (1793) a admirálem (1795). Od roku 1795 velel spojenému britsko-ruskému loďstvu v Severním moři. Zde se musel vypořádat s námořnickou vzpouru a přes odvolané ruské posily dosáhl na podzim 1797 významného vítězství nad nizozemským loďstvem v bitvě u Camperduinu (11. října 1797)[6]. Za tuto bitvu získal v roce 1797 titul vikomta a stal se členem Sněmovny lordů[7]. Kromě toho obdržel čestné občanství v několika městech (včetně Londýna a rodného Dundee), od britské vlády dostal roční penzi ve výši 3 000 liber. Do roku 1800 zůstal vrchním velitelem v Severním moři, poté odešel do výslužby.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1777 se oženil s Henriettou Dundasovou (1749–1832), dcerou prezidenta nejvyššího soudu ve Skotsku Sira Roberta Dundase (1685–1753) a neteří významného státníka vikomta Melvilla. Měli spolu šest dětí, dědicem titulu byl syn Robert Duncan, 2. vikomt Camperdown (1785–1859), který sloužil v armádě a v roce 1831 byl povýšen na hraběte z Camperdownu. Rodovým sídlem byl zámek Camperdown House ve Skotsku. Výstavbu zámku inicioval 1. hrabě z Camperdownu ve dvacátých letech 19. století; pozemky s původním názvem Lundie v těsném sousedství Lundie zde patřily Duncanům od roku 1682, zámek byl pojmenován podle nejslavnější bitvy Adama Duncana[8]. Rodina později užívala alianční jméno Haldane-Duncan, posledním potomkem rodu byl George Haldane-Duncan, 4. hrabě z Camperdownu (1845–1933), který žil trvale v USA[9].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e Kindred Britain.
  2. ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. ↑ a b c d e f g Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. ↑ Ottův slovník naučný, díl 8.; Praha, 1894 (reprint 1997); s. 185 ISBN 80-7203-136-8
  5. ↑ ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017, s. 311–312 ISBN 978-80-7557-041-3
  6. ↑ TRUCHANOVSKIJ, Vladimir: Osud admirála Nelsona; Praha, 1992; s. 111–112 ISBN 80-204-0126-1
  7. ↑ Adam Duncan, vikomt Camperdown dostupné online Archivováno 27. 11. 2017 na Wayback Machine.
  8. ↑ Admirál Adam Duncan na webu thepeerage dostupné online
  9. ↑ Rodokmen rodiny hrabat z Camperdownu dostupné online Archivováno 10. 10. 2017 na Wayback Machine.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRÁLÍČEK, Václav: Lvi na vlnách. Anatomie námořních bojů Velké Británie s Francií v letech 1789–1794 v Atlantiku; Praha, 2018, ISBN 978-80-7557-145-8
  • ŠŤOVÍČEK, Michal: Francie proti Evropě. Války revoluční Francie 1792–1802; Praha, 2017 ISBN 978-80-7557-041-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adam_Duncan,_1._vikomt_Camperdown&oldid=21958905“