Přeskočit na obsah

Logika

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Logik. Tento článek je o logice (logik je člověk, který se jí zabývá). O deskové hře Logik, ve světě známé pod názvem Mastermind, pojednává článek Logik (hra).

Logika má více významů – v češtině se běžně používá ve smyslu myšlenková cesta, která vedla k daným závěrům. Logika je také formální věda, zkoumající právě onen způsob vyvozování závěrů.

Logika není empirická věda o myšlení. Studuje objektivní podmínky správnosti, jinak řečeno je to disciplína studující relaci „vyplývání“. Logika nezkoumá úplně obecně poznání – to je předmětem filosofické disciplíny epistemologie.

Jako mnoho dalších věd vznikla logika coby součást filosofie a toto zařazení částečně stále platí. Logika se výrazně rozvinula i v matematice, a proto je řazena i do matematiky. Některé části logiky mají blíž k filosofii, jiné zas k matematice, a proto se někdy rozlišuje matematická logika a filozofická logika.

Logika má též důležité aplikace v informatice.

Etymologie

Slovo pochází z řeckého λογική a to od slova λόγος/logos s významem řeč.

Logika formální a neformální

Logiku je nutno rozeznávat ve dvou pojetích.

Formální (matematická) logika je exaktní věda používající umělý formální jazyk, který je schopný vypovídat jen a jen o entitách exaktního světa[1],[2]. Jazyk formální logiky je umělý formální, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstruktů. Umělými formálními jazyky jsou jazyky všech typů formálních logik, matematiky a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i subjektivní a emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstruktů. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace.

Logika v pojetí filosofie s podporou psychologie je neformální logika, a je to jiná disciplina než formální, matematická logika, a mají společné jen historické kořeny.

Logika filosofická není exaktní věda, vypovídá přirozeným jazykem o entitách, aniž by je vymezovala. Jejím centrálním motivem je lidské usuzování (nikoli myšlení jako takové), jeho principy a správnost. Zkoumá podmínky vyplývání, tedy hledá požadavky k tomu, aby něco bylo možno korektně odvodit z premis. Cílem logiky je určit množinu korektních argumentů. Logika je vědou o onom vyplývání. [3].

Podivnosti neformální logiky

1. Neformální logika potřebuje zajistit (ostrou) rozhodnutelnost výroků, určit výroky pravdivé a nepravdivé. Užívá však neformální (přirozený) jazyk, jehož jazykové konstrukty (slova, věty) mají neodstranitelnou vnitřní vágnost, tedy mají vždy vágní, a tak i subjektivní, a emocionální význam, měnící se v čase (viz konotace). Řada vědců zabývajících se v minulosti logikou a logickou výstavbou jazyka (Rudolf Carnap, Gottlob Frege, Bertrand Russell, Ludwig Wittgenstein…), hledala logickou výstavbu přirozeného jazyka, která by měla tu vlastnost, že umožní rozhodnutelnost. Tuto vlastnost nazýváme nulovou vnitřní vágností, kdy jazykové konstrukty mají exaktní interpretaci. Netušili, že to není možné, chtěli dosáhnout něčeho, co lze jen v exaktním světě (kde lze rozhodovat: pravda, nepravda) a nelze při použití inherentně vágního přirozeného jazyka, jakkoliv „logicky“ upraveného.[4]. [5], [6] Z dnešního (r. 2022) hlediska se to zdá úsměvné, avšak ti vědci svému snažení věnovali roky usilovné intelektuální práce, a naštěstí vytvořili cenné vedlejší produkty, podobně jako alchymisté, hledající transmutaci běžných prvků na zlato. Žádný konstrukt přirozeného jazyka nemůže být součástí dvou hodnotové logiky, jelikož problém rozhodnutelnosti (pravdivý, nepravdivý) v neodstranitelné mlze vágnosti významů přirozeného jazyka nelze nastolit, tím méně vyřešit. [7].

2. Utajený skok do exaktního světa představuje definice výroku. Výrokem se rozumí taková oznamovací věta, o níž má smysl tvrdit, že je pravdivá (platí), anebo nepravdivá (neplatí) - nastává právě jedna z těchto možností. Nesmyslnost vysvětluje předchozí odstavec.

3. Jiný přeskok od přirozeného jazyka do exaktního světa zvolili vědečtí násilníci. Říká se mu formalizace. Formalizace je založena na chybné hypotéze, kdy inherentně vágní výrok je vydáván za exaktní výrok. Při aktu formalizace se inherentně vágní (vnitřní vágnost) výroky přirozeného jazyka vtěsnají do umělého formálního jazyka se zakázanou vnitřní vágností. V tomto kroku se jaksi „pomine“ (na chvilku se zhasne, a podfuk je na světě) inherentní vágnost konstruktů přirozeného jazyka, jako by bylo možné dodatečně zkvalitnit informaci, vypudit z ní vnitřní vágnost a informaci vydávat za exaktní. Od dob Newtona víme, že získat exaktní informaci lze jen a jen použitím diskrétního filtru poznání, namísto vágnosti viz věda, tedy s požadavkem exaktnosti informace začít u poznání, nikoli u jazyka, ten je až sekundární instancí, a je podřízen poznání viz věda, informace.

Tyto podivnosti neformální logiky, v podstatě však nesmysly, přešly i do základů oboru umělé inteligence (např. v expertních systémech), a to nejen při použití logiky, ale i dalších nástrojů (např. sémantických sítí) pro reprezentaci a odvozování znalostí formulovaných v přirozeném jazyce, podrobněji v [8].

Dějiny logiky

Za zakladatele logiky je považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Založil takzvanou sylogistickou logiku. Princip sylogismu se nejlépe vysvětlí na příkladu:

  • Premisa 1: Každý člověk je smrtelný.
  • Premisa 2: Sokrates je člověk.
  • Závěr: Sokrates je smrtelný.

Aristoteles dále zkoumal modality (možnosti), čímž dal základ modální logice. Díla o logice: Organon (organon-nástroj, logika je nástroj vědy) Aristoteles se věnuje obecným termínům. Zabývá se jednoduchými univerzálními výroky (člověk je smrtelný)

Stoicko-megarská škola: složité výroky (jestliže prší, pak je mokro)

Na středověkých univerzitách se logika vyučovala v rámci trivia na artistických fakultách (tehdy se označovala též jako dialektika).

Středověká scholastika vychází ze sylogismu. Poprvé zavádí prvky temporální logiky, tedy logiky času. Významným představitelem scholastické školy byl William Occam (1290–1349). Usiloval o oddělení filosofie od teologie.

Novověká logika trpí na okraji zájmu ve stínu filosofie, za jejího zakladatele lze stále považovat Aristotela. Více přihlíží ke zkušenostem z okolního světa. Významní představitelé jsou Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716), Bernard Bolzano (1781–1848), George Boole (1815–1864), Gottlob Frege (1848–1925), Georg Cantor (1845–1912) a Bertrand Russell (1872–1970).

Bernard Bolzano ve svém díle Vědosloví (Wissenschaftslehre, 1837) přináší koncept věty o sobě – toho, co mají společné věta napsaná (křivka-stopa inkoustu na papíře), věta vyslovená (kmitání akustického prostředí) a věta myšlená (nervový vzruch). Věta o sobě je tedy abstraktní vzhledem ke svým konkrétním realizacím.

Gottlob Frege napsal roku 1892 zřejmě první text moderní sémantiky, nazvaný O smyslu a významu (Über Sinn und Bedeutung). Podle Fregeho má každé slovo (věta) svůj smysl i význam (teorie A; nejznámější); smysl je „způsob danosti“. Výraz buďto označuje přímo svůj význam nebo označuje význam skrze svůj smysl (tzv. teorie B). Modifikací teorie B je, že „slova v nepřímé řeči mají nepřímý význam. Tím odlišujeme obvyklý význam slova od jeho významu nepřímého a jeho obvyklý smysl od jeho smyslu nepřímého“.

Významní logikové

Reference

  1. ↑ Křemen, J.: Nový pohled na možnosti automatizovaného (počítačového) odvozování. Slaboproudý obzor. Roč. 68 (2013), č. 1., str. 7 – 11., https://web.archive.org/web/20150518082054/http://www.slaboproudyobzor.cz/files/20130102.pdf
  2. ↑ Vítězslav Švejdar: Logika neúplnost, složitost a nutnost. https://www1.cuni.cz/~svejdar/book/LogikaSve2002.pdf
  3. ↑ Jiří Raclavský: Co je a k čemu je logika, http://profil.muni.cz/01_2001/raclavsky_logika.html
  4. ↑ TARSKI, Alfred: The Semantic Conception of Truth: and the Foundations of Semantics. Philosophy and Phenomenological Research. March 1944, vol. 4, no. 3, s. 341–376
  5. ↑ Český překlad: TARSKI, Alfred: Sémantická koncepce pravdy a základy sémantiky. In Logika 20. století: Mezi filosofií a matematikou: výbor textů k moderní logice. Praha: Filosofia, 2006. s. 135–176
  6. ↑ Jan Štěpánek: Tarského definice pojmu Pravdy a její kritika: https://is.muni.cz/th/dxlee/Bakalarska_prace_-_Jan_Stepanek.pdf
  7. ↑ Křemen, J.: Nový pohled na možnosti automatizovaného (počítačového) odvozování. Slaboproudý obzor. Roč. 68 (2013), č. 1., str. 7 – 11., https://web.archive.org/web/20150518082054/http://www.slaboproudyobzor.cz/files/20130102.pdf
  8. ↑ Křemen, J.: Nový pohled na možnosti automatizovaného (počítačového) odvozování. Slaboproudý obzor. Roč. 68 (2013), č. 1., str. 7 – 11., https://web.archive.org/web/20150518082054/http://www.slaboproudyobzor.cz/files/20130102.pdf

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Logika&oldid=21247720“