Kenzaburó Óe
Kenzaburó Óe | |
---|---|
Kenzaburó Óe (2012) | |
Narození | 31. ledna 1935 Ōse |
Úmrtí | 3. března 2023 (ve věku 88 let) |
Příčina úmrtí | senilita |
Povolání | romanopisec, esejista, scenárista, vysokoškolský učitel, autor sci-fi a spisovatel |
Alma mater | Tokijská univerzita |
Žánr | esej |
Témata | literární činnost |
Významná díla | Soukromá záležitost Fotbal z prvního roku éry Mannen |
Ocenění | Akutagawova cena (1958) Cena Šinčóšy za literaturu (1964) Cena Tanizaki (1967) cena Noma za literaturu (1973) Cena Jomiuri (1983) … více na Wikidatech |
Děti | Hikari Óe |
Příbuzní | Jūzō Itami (manželčin bratr) Mansaku Itami (tchán) Mansaku Ikeuchi (synovec) |
Vlivy | Jean-Paul Sartre |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kenzaburó Óe (japonsky 大江 健三郎, * 31. ledna 1935) je japonský spisovatel. Po Jasunari Kawabatovi je druhým japonským nositelem Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel roku 1994.
Život a dílo
Narodil se v odlehlé horské vesnici Öse (dnes součást města Učiko) v prefektuře Ehime na ostrově Šikoku. V roce 1954 začal studovat na Tokijské univerzitě francouzskou literaturu. Byl silně ovlivněn Jeanem-Paulem Sartrem, o jehož díle napsal disertační práci a se kterým se i později osobně seznámil při svých cestách po Evropě. Roku 1960 se oženil a navštívil Čínu, kde se sešel s Mao Ce-tungem. Narození mentálně postiženého syna roku 1963 změnilo jeho životní hodnoty i způsob psaní. V šedesátých letech navštívil kromě Francie také Sovětský svaz. Politicky se angažuje na straně japonské levice.
Ve svých prvních povídkách a novelách zobrazil deziluzi poválečné generace japonské mládeže a hned si získal uznání kritiky. Za povídku Chov (Šiiku) obdržel roku 1958 prestižní Akutagawovu cenu. Jeho sloh byl naturalistický, nevyhýbal se tabuizovaným stránkám lidského života. V 60. letech se v jeho dílech projevuje reflexe problematiky atomových zbraní. Zabývá se i záležitostmi ekologie. V roce 1967 obdržel Tanizakiho literární cenu za román Fotbal z prvního roku éry Mannen (Mannen gannen no futtobóru). Roku 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu jako spisovateli, "který poetickou silou vytváří imaginární svět, v němž se život a mýtus spojují ve zhuštěný, otřesný obraz údělu člověka naší doby" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Dále bylo při udělování této konstatováno, že "Óe uspěl především v tom, jak si dokázal proklestit cestu věcmi soukromými, aby ve smyšleném světě, který vynalézavě propracovává, vyjádřil, co je lidem společné."
Po obdržení Nobelovy ceny prohlásil, že nastal konec beletrie a že tudíž i on po dokončení své trilogie Hořící zelený strom (Moeagaru midori no ki) v roce 1995 přestane psát beletristické prózy. Přesto se na tuto literární scénu ještě několikrát vrátil, když vznikal jeho potřeba reagovat na situaci v japonské společnosti.
Výběrová bibliografie
- Kimjóna šigoto (1957, 奇妙な仕事, Podivná práce), autorova první povídka,
- Šiša no ogori (1957,死者の奢り, Pýcha mrtvých),
- Šiiku (1958, 飼育, Chov), povídka vyprávějící drsný válečný příběh o zajetí černošského letce v japonské vesnici, za kterou autor obdržel prestižní Akutagawovu cenu.
- Memuširi kouči (1958, 芽むしり仔撃ち, Rvát výhonky a střílet mláďata), román o skupině dětí z nápravného ústavu pro mladistvé, kteří jsou za války evakuování do horské vesnice, kde je s nimi krutě a bezohledně zacházeno.
- Warera no džidai (1959,われらの時代, Naše doba), román, ve kterém autor pomocí sexuálních metafor vystihoval americkou okupaci Japonska.
- Sevuntín (1961, セヴンティーン, Seventeen), novela o dospívajícím středoškolákovi, který těžce hledá cestu ze své osamělosti.
- Okuretekita seinen (1962, 遅れてきた青年, Mladík, který se opozdil), román o chlapci, který snil o tom, jak bude čestně sloužit v císařské armádě a kterého zdrtil císařův projev o kapitulaci.
- Seiteki ningen (1963, 性的人間, Sexuální bytosti),novela o partě filmařů, která přijíždí do přímořského letoviska natáčet experimentální film.
- Ničidžó seikacu no bóken (1964, 日常生活の冒険, Dobrodružství všedního života), próza, ve které shrnul své myšlenky a dojmy z cest do ciziny.
- Kodžintekina taiken (1964, 個人的な体験, Soukromá záležitost), román napsaný jako zpověď mladého muže, který netuší, jak zásadně se mu změní život v momentě, kdy mu žena porodí postižené dítě.
- Sora no kaibucu Augí (1964, 空の怪物アグイー, Nebeská příšerka Aguí), novela s motivem šílenství,
- Hirošima nóto (1965,ヒロシマ・ノート, Poznámky z Hirošimy), protijaderná próza,
- Mannen gannen no futtobóru (1967, 万延元年のフットボール, Fotbal z prvního roku éry Mannen), román, za který autor získal Tanizakiho literární cenu, psychologické drama dvou bratří vracejících se po letech z města do svého rodiště zapadlého v lesích.
- Warera no kjóki o ikinobiru miči o ošiejo (1969, われらの狂気を生き延びる道を教えよ, Nauč nás, jak vyrůst ze svého šílenství),
- Mizukara waga namida o nuguitamau hi (1972, みずから我が涙をぬぐいたまう日, Den, kdy sám otře mé slzy),
- Dóžidai gému (1979, 同時代ゲーム, Současná hra), román líčící tajnou utopickou komunitu skrytou v horách ostrova Šikoku.
- Kózui wa waga tamašii ni ojobi (1973, 洪水はわが魂に及び, Záplava sahá až k mé duši), povídka, za kterou autor obdržel Nomovu literární cenu
- Šósecu no hóhó (1978, 小説の方法, Metody románu), eseje,
- Reincurí o kiku onnatači (1982,「雨の木」を聴く女たち, Ženy naslouchající dešťovému stromu), sbírka próz zamýšlejících se nad problémy moderní civilizace i nad postavením žen v ní.
- M/T to mori no fušigi no monogatari (1985, M/Tと森のフシギの物語, M/T a podivné příběh o lese),
- Nacukašií toši e no tegami (1987, 懐かしい年への手紙, Dopis letům, na něž rád vzpomínám), román,
- Sukuinuši ga nagurareru made (1993,「救い主」が殴られるまで, Dokud Spasitel nedostane ránu), první díl románové trilogie Moeagaru midori no ki (燃えあがる緑の木, Hořící zelený strom) odehrávající se ve vesnici odříznuté od světa v lesích.
- Jureugoku - Vaširéšon (1994, 揺れ動く - ヴァシレーション, Kolébání - Vascillation), druhý díl trilogie,
- Ōinaru hi ni (1995, 大いなる日に, Veliký den), závěrečný třetí díl trilogie.
- Čúgarei (1999, 宙返り, Přemet),
- Nihjaku nen no kodomo (2003, 二百年の子供, Dvousetleté dítě),
- Sajónara, wataši no hon jo (2005, さようなら、私の本よ!, Sbohem, mé knihy), eseje.
Česká vydání
- Mladík, který se opozdil. [s.l.]: Odeon, 1978. 394 s., přeložila Vlasta Winkelhöferová
- Chov. Praha: H & H, 1999. 309 s. ISBN 80-86022-40-4., přeložil Ivan Krouský, kromě povídky Chov jsou zde obsaženy také román Rvát výhonky a střílet mláďata a povídky Lidské ovce, Pýcha mrtvých a Když jsem byl opravdu mladý.
- Soukromá záležitost. V Praze: Plus, 2010. 198 s. ISBN 978-80-00-02586-5., přeložil Michael Weber
- Seventeen / Sexuální bytosti. [s.l.]: Plus, 2011. 249 s. ISBN 978-80-259-0039-0., přeložil Michael Weber
Ceny
- 1958 – Akutagawova cena
- 1967 – Tanizakiho cena
- 1973 – Nomova literární cena
- 1994 – Nobelova cena za literaturu
Odkazy
Literatura
- WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Slovník japonské literatury. Praha: Libri, 2008.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Kenzaburó Óe na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kenzaburó Óe
- http://www.answers.com/topic/hikari-oe
- https://web.archive.org/web/20150210175324/http://www.kirjasto.sci.fi/oe.htm
- Kenzaburó Óe v Československé bibliografické databázi