Jang Šen
| Jang Šen | |
|---|---|
 | |
| Posmrtné jméno | Wen-sien |
| Pseudonym | Šeng-an, Po-nan šan-žen, Po-nan šu-š’ |
| Jiná jména | Jang Jung-siou |
| Narození | 1488[1] Peking |
| Úmrtí | 1559[1] |
| Umělecká činnost | |
| Znám jako | básník, spisovatel |
| Ovlivněn | zprvu Li Tung-jangem a Che Ťing-mingem; později básníky období Šesti dynastií a pozdní Tchang. |
|
| |
| Národnost | chanská |
| Země | říše Ming |
| Bydliště | Sin-tu, S’-čchuan |
| Vzdělání | ťin-š’ (1511) |
| Povolání | politik |
| Vyznání | konfucianismus |
| Manžel/ka | Chuang O |
| Otec | Jang Tching-che |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jang Šen (čínsky pchin-jinem Yáng Shèn, znaky zjednodušené 杨慎, tradiční 楊慎, 1488–1559) byl čínský básník působící v říši Ming.
Jména
Jang Šen používal zdvořilostní jméno Jung-siou (čínsky pchin-jinem Yòngxiū, znaky 用修) a pseudonymy Šeng-an (čínsky pchin-jinem Shēngān, znaky 升庵), Po-nan šan-žen (čínsky pchin-jinem Bónán shānrén, znaky 博南山人) a Dian-nan šu-š’ (čínsky pchin-jinem diānnán shùshǐ, znaky 滇南戍史). Obdržel posmrtné jméno Wen-sien (čínsky pchin-jinem Wénxiàn, znaky zjednodušené 文宪, tradiční 文憲).
Život
Mládí, úřední kariéra
Jang Šen se narodil roku 1488 v Pekingu, kde jeho otec v počátcích úřední kariéry působil v akademii Chan-lin.[1] Rodina pocházela ze Sin-tu (v 21. století městský obvod v Čcheng-tu) v S’-čchuanu, jedné z provincií čínské říše Ming. Jeho otec, Jang Tching-che zaujímal ve vládě mingského státu vysoké místo velkého sekretáře, později prvního velkého sekretáře. Jang Šen studoval konfucianismus, sloužil úřednické zkoušky nižších stupňů a roku 1511 absolvoval jejich nejvyšší stupeň – palácové zkoušky – jako první v pořadí, což mu otevřelo cestu k odpovědným funkcím ve státní správě. Stal se členem akademie Chan-lin, kde se podílel na sestavení historie vlády tehdejšího císaře Čeng-te.[1]
První manželství Jang Šena trvalo jen krátce. Roku 1519 se oženil podruhé s jednadvacetiletou Chuang O,[2] dcerou učence Chuang Kchea (1449–1522).[3] Dívce se dostalo kvalitní vzdělání, a byla nadanou básnířkou, zvláště v žánru san-čchü. Většina jejích básní š’ byla ztracena, ale její písně čchü jsou vysoce ceněné.[2]
Velký spor o obřady, vyhnání do exilu
Tou dobou v Pekingu vznikl politický konflikt. Když císař Čeng-te roku 1521 zemřel bez potomků, úředníci vedení velkým sekretářem Jang Tching-cheem povolali na císařský trůn Čeng-teho bratrance a nejbližšího mužského příbuzného Ťia-ťinga. Nový císař se ale dostal s většinou úředníků v čele s Jang Tching-cheem do sporu o obřady, když úředníci žádali adopci Ťia-ťinga císařem Chung-č’ (otcem Čeng-tea a strýcem Ťia-ťinga), aby se tak stal mladším bratrem svého předchůdce Čeng-tea. Ťia-ťing adopci odmítal a požadoval posmrtné udělení císařské hodnosti svým rodičům.
Kvůli dlouhodobým sporům s panovníkem Jang Tching-che nakonec roku 1524 rezignoval. Jang Šen společně s mnohými dalšími úředníky v Zakázaném městě odmítal císařovy požadavky, opoziční úředníci dospěli až k masovým veřejným protestům. Ťia-ťing neposlušné úředníky potrestal, Jang Šen jako organizátor protestů byl mezi zatčenými, zbit, přísně vyloučen z úřednického stavu a zařazen mezi dědičné vojáky a vypovězen do Jün-nanu.[4]
Život a tvorba v Jün-nanu
Od roku 1524 tak Jang Šen žil na západě provincie Jün-nan. Prožil tam více než tři desetiletí, respektovaný místními vzdělanci a věnující se psaní. Finančně ho podporovala manželka Chuang O spravující rodinné statky v S’-čchuanu.[5] Manželé se setkávali jen zřídka, kontakty mezi sebou udržovali vesměs pouze písemně. Jejich dopisy se nezachovaly, ale básně, které si vyměňovali, získaly širokou známost.[6]
V exilu zprvu psal smutné básně o osudu vyhnance (po vzoru Čchu Jüana).[4] Vzhledem k vážnosti, které se těšil u místních úřadů, nemusel plnit své vojenské povinnosti a mohl se volně věnovat svým literárním zájmům. Kombinace sociální volnosti a divoké jünnanské přírody mu vdechla nový duch.[3] Bez oficiálních povinností, s prostředky na vybudování rozsáhlé knihovny, se mohl věnovat studiu a psaní na jakékoli téma. Věnoval se literatuře, umění,[2] etymologii a historické fonologii,[1] dějinám a kultuře Jün-nanu (pro jeho čínské čtenáře dosti exotické)[4] Pozdější kritici odhalili jeho občasné chyby, nicméně pro historii Jün-nanu zůstává Jang Šenovo dílo cenným pramenem.[2] Vynikl téměř ve všech literárních žánrech, byl citován „v každém koutě říše“. K jeho popularitě přispěly i sympatie literátů k muži žijícímu ve vzdáleném koutě říše ve vyhnanství za neochvějné trvání na svých názorech.[4] Ve studiu konfucianismu zdůrazňoval důležitost rozšíření poznání proti intuitivnímu prozření hájenému částí Wang Jang-mingovy školy. V této souvislosti ho popuzovali literáti, kteří nečetli knihy a nebezpečně se tak blížili čchanovým mnichům.[1]
Byl jedním z nejplodnějších spisovatelů mingské doby.[1] Publikoval velké množství prací, celkem přes stovku, včetně jím sestavených a editovaných antologií.[5] Popisoval v nich jünnanskou krajinu a její obyvatele, sestavoval cestovní zápisky (z putování do vyhnanství i cest po Jün-nanu),[7], popisné básně, projevil se jako mistr lyrických písní (cch’, žánrů který kvetl za Sungů ale ve 14. století upadl),[5] Vedle tří stovek písní cch’ napsal i Cch’ pchin, knihu mapující původ a historii žánru a vztah k hudbě. Současníkům byl znám především jako autor milostných básní které si na dálku vyměňoval s manželkou Chuang O, nadanou básnířkou.[3]
Jako pekingský student následoval básnické cíle Li Tung-janga a Che Ťing-minga,[2] vůdců sedmi dřívějších mingských mistrů. V exilu časem dospěl k přesvědčení, že jejich zásady jsou příliš svazující a vedou k pouhému kopírování vzorů minulosti,[8] a odvrhl jejich přesvědčení, že vrcholná tchangská poezie je nejlepší vůbec. Vzor si poté bral spíše z poezie období Šesti dynastií a pozdně tchangské. K sungským neokonfuciánským autorům a kritikům v čele s Ču Sim měl kritický postoj.[2]
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jang Šen na Wikimedia Commons
- ↑ a b c d e f g PETERSON, Willard. Confucian learning in late Ming thought. In: TWITCHETT, Denis; MOTE, Frederick W. The Cambridge history of China. Volume 8. The Ming Dynasty, 1368 - 1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 708–788, na s. 785. (anglicky)
- ↑ a b c d e f NIENHAUSER, William H, a kol. The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature. Bloomington: Indiana University Press, 1986. 1050 s. ISBN 0253329833, ISBN 9780253329837. S. 914. (anglicky)
- ↑ a b c Chang, s. 45.
- ↑ a b c d CHANG, Kang-i Sun. Literature of the early Ming to mid-Ming (1375–1572). In: CHANG, Kang-i Sun. The Cambridge history of Chinese literature: Volume II. From 1375. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. [Dále jen Chang]. ISBN 978-0-521-11677-0. S. 1–62, na s. 43. (anglicky)
- ↑ a b c Chang, s. 44.
- ↑ CHANG, Kang-i Sun; SAUSSY, Haun; KWONG, Charles Yim-tze. Women writers of traditional China: an anthology of poetry and criticism. Stanford: Stanford University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 0804732310. S. 172–174.
- ↑ WARD, Julian. Xu Xiake (1587-1641): the art of travel writing. Richmond, Surrey: Curzon, 2001. 231 s. ISBN 0700713190. S. 15. (anglicky)
- ↑ THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2015-12-12 [cit. 2016-12-14]. Kapitola Persons in Chinese History - The Earlier Seven Masters (qian qi zi 前七子). Dostupné online. (anglicky)
