Dačičtí z Heslova
| Dačičtí z Heslova | |
|---|---|
| Země |  České království |
| Tituly | svobodní páni, rytíři |
| Zakladatel | Ondřej Křivoláček |
| Rok založení | 1564 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dačičtí z Heslova (též Dacziczky z Heszlowa) jsou český dříve šlechtický rod, jehož nejznámějším příslušníkem byl Mikuláš Dačický z Heslova. Původ má ve starém rodě Tašických (Taszyccy z Lusławic) erbu Zlatého třmene (Strzemię), který se dále rozvinul v období Polsko-litevské unie.
Historie
Zakladatelem české větve rodu se stal bohatý měšťan Ondřej Křivoláček (1510–1571), který byl horníkem a kráječem suken a působil jako královský rychtář v Kutné Hoře. Byl dvakrát ženatý, poprvé (1532) s Annou, vdovou po kraječi suken Martinu Křivoláčkovi, po němž převzal obchod a příjmení, a podruhé (1538) s Dorotou z Práchňan (1519), dcerou podnikatele v hornictví, Mikuláše z Práchňan. Celkem zplodil patnáct dětí, z nichž přežily pouze dvě dcery a tři synové, Jan, Václav a Mikuláš. Právo nosit erb a predikát Dačický z Lorce udělil Ondřejovi císař Ferdinand I. Habsburský roku 1564. Přídomek z Heslova zřejmě odkazuje na šlechtický rod Hozlauerů z Hozlau, jehož některé členy zmiňuje Mikuláš Dačický ve svých Pamětech.
Ondřejovým otcem byl Matěj Dačický (Maciej Taszycki) z Krakowa, jenž se usadil v Kutné Hoře. Jeho rodiči byli Mikołaj Taszycki (?–1545) a Elżbieta Dembińska (1470–?).
S blízkými Dašicemi (natož s moravskými Dačicemi) nicméně nemají Dačičtí Ondřeje Křivoláčka nic společného. Obec u Pardubic tak byla nazývána již dříve – před rokem 1318 –, podle jistého Daška (domácky Tobiáš/Teodor/Dominik/Daniel/…) z Dašic, o jehož rodu se uvažuje, že vzešel ze slezských Odřivousů, moravských Benešoviců, případně z klanového „prarodu“ Vršovců.[zdroj?]
Mikuláš Dačický (1555–1626) vzdělání získal soukromě v kladrubském klášteře, které nebylo nijak veliké, ale projevilo se u něho velké literární nadání. Byl bystrým komentátorem událostí své doby a básníkem, kterého jeho současníci znali jako prostopášníka a bouřliváka, zanechal ovšem ve svých pamětech vzácné dílo národní literatury. Pokračoval v psaní rodinných pamětí, které započal již příbuzný jeho druhé manželky Bartoš z Práchňan, jež Mikuláš originálně rozšíříl a doplnil o popis událostí v letech 1574-1626.
Pokračovateli rodu byli Mikulášův bratr Jan Tobiáš (1534–1582) a linie jeho potomků. Matyáš (1570–1658) pokračoval v Kutné Hoře v řemesle krájení sukna. Roku 1571 Maxmilián II. Habsburský udělil rodině erb v současné podobě a přidal i predikát Dačický z Heslova. Václav (1618–1684) se stal kutnohorským purkmistrem, Bernard Ignác (1666–1742) byl kutnohorským konšelem a císařským rychtářem. Bernard Jan (1709–1787) byl císařským důstojníkem a roku 1773 byl povýšen do rytířského stavu a zároveň s tím získal do znaku klenot - zeď a ruce střílející šíp z luku.
Josef (1748–1815) byl guberniálním radou a krajským hejtmanem v Plzni a roku byl 1814 povýšen do stavu svobodných pánů. Jan Nepomuk (1795–1880) byl krajským hejtmanem v Nymburku a zabýval se také malířstvím.[1]
Na počátku 20. století získal baron Richard (1864–1934) statek a zámek Kluky u Čáslavi. Jeho synové Mikuláš (* 1909) a Hugo (* 1911) po nacistické okupaci Československa v září 1939 za sebe a také za bratra Bedřicha (* 1913) podepsali Národnostní prohlášení české a moravské šlechty.
Potomci rodu žijí v Čechách dodnes.
Erb
V červeném štítu stojí stříbrná zeď a na ní vidíme ruce napínající luk žluté barvy mezi dvěma křídly, tento klenot dostali roku 1773 současně s povýšením do rytířského stavu. Třetí klenot, lva s mečem, získali povýšením do panského stavu roku 1814.
Odkazy
Reference
- ↑ DROCÁR, Jan; LOUŽECKÝ, Pavel. Historická šlechta: Daczický z Heslowa. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online.
Literatura
- HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Dačičtí z Heslova, s. 38–39.
Související články
Externí odkazy
Dačický ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
