Přeskočit na obsah

Antón Lamazares

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antón Lamazares
Antón Lamazares (2005)
Antón Lamazares (2005)
Rodné jménoAntón Lamazares Silva
Narození2. ledna 1954 (70 let)
Lalín
Povolánímalíř
OceněníCena Laxeiro (2009)
Medalla Castelao (2010)
Webwww.antonlamazares.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antón Lamazares (Španělsko, 1954) je španělský malíř z generace 80 let, stejně jako José María Sicilia, Miquel Barceló nebo Víctor Mira. Ve svých dílech Lamazares pracuje se dřevem a s lepenkou a vytváří osobitý jazyk na základě experimentování s laky, ale i jinými látkami. Jeho styl se postupně vyvíjí od počátečního hravého expresionismu směrem k informalismu a abstrakci, s jistým sklonem k minimalismu v poslední etapě, kdy přijímá dialog mezi duší a pamětí, a také mezi smyslovostí a duševnem, snem a poezií. Jeho díla si získala mezinárodní věhlas, byla vystavována v mnoha městech různých světadílů a jsou součástí sbírek velkých uměleckých institucí, jako jsou Museo Nacional de Arte Contemporáneo Reina Sofia, Centro Galego de Arte Contemporánea nebo Museo de Arte Contemporáneo de Madrid. Zastoupena jsou také v řadě soukromých sbírek a sbírek nadací.

Život

První roky – malířství a poezie

(Galicie, 1954-1977)

Díla ze sérií Sueño e colorao a Titania e Brao

Lamazares se narodil 2. ledna 1954 v Maceiře, což je obec v katastrálním území Lalín (Pontevedra, Galicie). Dětství strávené na venkově zanechalo hlubokou stopu v jeho obrazotvornosti a v jeho tvůrčím procesu. Velkou část svého vzdělání získal na internátě ve františkánském klášteře v Herbónu v letech 1963 až 1969. Během té doby se horlivě čte, zejména díla antických klasiků. Na konci šedesátých let začíná psát poezii a spřátelí se se spisovatelem Álvarem Cunqueirem i s malíři Laxeirem a Manuelem Pesquierou, kteří se stanou jeho prvními výtvarnými vzory. Jeho tvůrčí zájem se postupně přesouvá k malířství a rozhodne se být samoukem. V tomto ohledu byla klíčová dlouhá cesta, kterou v roce 1972 po různých evropských zemích, kde na místě studoval malbu jím nejvíce obdivovaných mistrů: Van Gogha, Paula Kleeho, Rembrandta či Joana Miróa, a posléze i Antoni Tàpiese, Manolo Millarese, Alberto Giacomettiho a Francis Bacona nebo oceánské a středověké umění.

Po návratu zůstává v Barceloně, kde pracuje jako stavební dělník a zkoumá tamější střediska výtvarného umění, zvlášť kolekce románského umění v Museu Marés a v Katalánském národním muzeu umění. Potom se vrací do Madridu, kde se znovu setkává se svým učitelem Laxeirem a kde se seznámí s básníkem Carlosem Ozorou, jehož přátelství je pro malíře velmi důležité, neboť dialog mezi malbou a poezií se stane stálicí v jeho tvorbě.

Roku 1973, v 19 letech, jeho obrazy začínají být vystavovány na kolektivních a individuálních výstavách. Roku 1973 narukoval k námořnictvu v El Ferrolu. 27. září téhož roku, po procesech v Burgosu, je šokován zprávou o posledních popravách frankistické diktatury. Jeden z popravených je jeho přítel Humberto Baena, pětadvacetiletý rodák z Pontevedry. Lamazarese popadne hluboká deprese a je hospitalizován v psychiatrické léčebně. Během té doby píše básnickou sbírku Adibal.

Od expresionismu k arte povera a bifrontální malbě

(Madrid-New York, 1978-1989)

Mauro, z Gracias vagabundas, v Jordánské národní galerii

V roce 1978 se natrvalo přestěhuje do Madridu, kde naváže pevné přátelství s malířem Alfonsem Frailem, s galeristkou Juanou Mordó[1], kritikem umění a básníkem Santiagem Amónem a neurologem Albertem Porterou, který se stal tmelící osobností široké skupiny umělců – spisovatelů, filmařů, hudebníků a malířů, kteří se scházejí o víkendech na jeho statku v Mataborricos, kde Lamazares uskuteční venkovní výstavu v roce 1979.

Osmdesátá léta znamenají intenzivní práci a také širokou projekci: Lamazaresovo dílo si vydobylo vlastní prostor na španělské i zahraniční scéně, když umělci ještě nebylo 30 let. Na svých obrazech promítá figury hravého a snového ducha expresionistického rázu s výraznou barevností a mocnou originalitou. Vystavuje v galerii Juany Mordó v Madridu, Elizabeth Franckové v Belgii a v Sala Gaspar v Barceloně.[2] Hned poté se přestěhuje do New Yorku, kde zůstane dva roky na Fulbrightově stipendiu, a jeho malby se vyvíjí směrem k čistějšímu a tělesnějšímu pojetí, jak ukazuje výstava v newyorské galerii Bruno Fachetti.[3] Žije střídavě v New Yorku a Salamance a v roce 1988 cestuje po Malé Asii – navštěvuje chrám v Didimě na počest Hölderlinova Hyperiona – a do Istanbulu, kde mu učarují byzantské kostely. Jejich obraznost je poznat na dílech prezentovaných v Galerii Miguel Marcos,[4] jež byla vytvořena tak, že různé kusy dřeva byly položeny vedle sebe. V roce 1990 připraví další sérii děl, koncipovanou tak, aby mohla být pozorována z obou stran. Umělec ji proto pojmenoval bifrontální malby.

Sochařská a velkoformátová malba

(Paříž-Madrid, 1990-2003)

Antón Lamazares ve své dílně

Během let 1990 a 1991 je stipendistou Cité des Arts v Paříži a v 1991 otevře velkou dílnu v Madridu, kde pracuje na sériích Gracias vagabundas a Desazón de vagabundos.[5] Na pozvání Centra Galego de Arte Contemporánea pobývá od května do listopadu roku 1996 v Galícii a maluje sérii Gracias do lugar: Eidos de Rosalía, Eidos de Bama.[6] Od června do listopadu 1997 maluje v plenéru na lokalitě Santa Baia de Matalobos Bés de Santa Baia. Roku 1998 maluje v Madridu sérii Titania e Brao, poctu kastilskému létu, a potom se věnuje dílu Pol en Adelán.[7] Pracuje také na dílech grafického designu, jako např. rytiny, které doprovázejí pět textů od Gustava Martína Garza v umělcově knize El Canto de la Cabeza nebo litografie, které doprovázejí Itinerarium od Egeriy, které velmi kladně přijal Le Monde Diplomatique a jmenoval ji knihu roku ve Francii. V roce 2001 uspořádá velkou výstavu na Estación Marina v A Coruni, pod názvem Un saco de pan duro.[8]

Jeho tvorba je vybrána pro mezinárodní výstavu v rámci programu Ministerstva zahraničních věcí Španělské umění pro zahraničí, spolu s tvorbou jiných španělských umělců jako jsou Saura, Chirino, Hernández Pijuan, Millares, Serrano, Oteiza nebo Tàpies. Lamazares cestuje do Florencie a Assisi, aby se přiblížil některým renesančním dílům i universu svatého Františka, kterému věnuje svou novou sérii Follente Bemil.[9]

Od abstrakce k poetickému minimalismu

(Berlin, od 2004)'

Výstava Domus Omnia v Santiagu de Compostela

Stěhuje se do Berlina, kde žije dodnes. Po otcově smrti začíná sérii E fai frío no lume (V ohni je zima). Uspořádá velké výstavy ve Slovinsku a také v Maďarsku, v Muzeu-kostele Kiscelli v Budapešti.[10]

Lamazaresova výstava v New Yorku, 2009

Potom se věnuje sérii Domus Omnia[11] a spolupodílí se svými rytinami na dalších dvou uměleckých knihách s básněmi od Orozy: Deseo sin trámite, kde vytvořil jednu serigrafii, a Un sentimiento ingrávido recorre el ambiente,[12] pro kterou udělal pět litografií. V roce 2008 vystavuje Horizonte sin dueño v Jordánské národní galerii (Amán) a výbor svých grafik v Institutu Cervantes v Damašku (Sýrie), kde mu básník Taher Rizad věnuje básnickou sbírku Cantos de Lamazares. V roce 2009 vystavuje v New Yorku – na Queen Sofía Spanish Institute –[13] a také v Orense (Španělsko) v Centro Cultural de la Diputación. Zúčastňuje se i putovní výstavy věnované básníkovi Vicentemu Aleixandremu a obdrží Cenu Laxerio za svou uměleckou dráhu a mezinárodní ohlas. V roce 2010 vystavuje své dílo v Univerzitním kostele v Santiagu de Compostela a také v Tui. Na tamější mezinárodním filmovém festivalu Play-Doc je uveden celovečerní film Horizonte sin dueño[14] od Nayry a Javiera Sanzových (Rinoceronte Films), který představuje svět malby, poezie a přírody očima Antóna Lamazarese.

Literatura

  • AMÓN, Santiago, "La pintura de Lamazares y la luz crepuscular", Lamazares 1978-1986, La Coruña, Durán, 1986.
  • CALVO SERRALLER, Francisco, "La musa en cueros", Madrid, Montenegro, 1986; "Casa de la pintura", Domus Omnia, Madrid, Álvaro Alcázar, 2007.
  • CASTRO, Fernando, "Fragmentos de un texto que no pude escribir", Antón Lamazares. Un saco de pan duro, La Coruña, Ayto. de La Coruña, 2001.
  • CASTRO, Luisa, "Alma en lunes o la noche de las estrellas que brillan poco", Antón Lamazares. Alma en lunes, Orense, Museo Municipal, 2002.
  • FUENTES FEO, Javier, "Inventar y divulgar nuevos secretos. En torno a la pintura de Antón Lamazares", Lamazares, Madrid, SEACEX, 2005.
  • GABILONDO, Ángel, "Del verde llover", Antón Lamazares. Gracias do lugar, Santiago de Compostela, CGAC, 1997; "Una conversación entre Ángel Gabilondo y Antón Lamazares" (entrevista), Lamazares, Madrid, SEACEX, 2005.
  • LOGROÑO, Miguel, "Todos los ojos del mundo", Reconocimientos. Colección Miguel Logroño, Santander, Museo de Bellas Artes, 2007.
  • MARTÍN GARZO, Gustavo, "Jonás y la calabacera", Antón Lamazares. Iles Quén, Madrid, La Caja Negra, 2000.
  • MIKUŽ, Jure, "La imagen original bajo las capas del palimpsesto de la conciencia", Lamazares, Madrid, SEACEX, 2005.
  • MOURE, Gloria, "Antón Lamazares", Artforum, Nueva York, mayo de 1987.
  • MURADO, Miguel-Anxo, "Hermana carne", Follente Bemil, Madrid, Metta, 2003.
  • RIVAS, Manuel, "La leyenda de Antón Lamazares", Antón Lamazares, Murcia, Palacio Almudí, 1995.
  • SANDOVAL, Michael, "Antón Lamazares. The Vagabond Shaman", Antón Lamazares, Nueva York, Queen Sofía Spanish Institute, 2009.

Reference

  1. ↑ Juana Mordó, una vida por el arte español [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština) 
  2. ↑ Antón Lamazares: "Cuando pinto trato de expresarme con cosas mínimas, y tocar el alma" [pdf]. (La Vanguardia). Dostupné online. (Španělština) 
  3. ↑ Chirino y Lamazares exponen en Nueva York [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština) 
  4. ↑ Fieles a su propia sangre [pdf]. (ABC). Dostupné online. (Španělština) 
  5. ↑ «Utilizo la pintura a bofetadas» [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština) 
  6. ↑ Lamazares presenta un montaje "poseído por el hábitat" de Galicia [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština) 
  7. ↑ Antón Lamazares: "A mi pintura hay que acercarse a gatas, con mirada de niño"; Territorios de la emoción [pdf]. (ABC). Dostupné online. (Španělština) 
  8. ↑ Apoteosis del exceso [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština) 
  9. ↑ Canto de la carne [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština)  La carne no es triste [pdf]. (ABC). Dostupné online. (Španělština)  El Kama-sutra de Lamazares [online]. [cit. 2010-07-26]. (El Cultural (El Mundo)). Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-18. (Španělština) 
  10. ↑ Los demonios interiores de Lamazares asaltan el museo Kiscelli de Budapest [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština)  The exhibition of the painter Antón Lamazares [online]. Museum Kiscelli. Dostupné online. (Angličtina) 
  11. ↑ Antón Lamazares expone en SCQ la serie «Domus Omnia» [online]. (La Voz de Galicia). Dostupné online. (Španělština) 
  12. ↑ Carlos Oroza reaparece con un libro ilustrado por Antón Lamazares [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština)  Un sentimiento ingrávido entre Lamazares y Oroza [online]. [cit. 2010-07-26]. (Faro de Vigo). Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-19. (Španělština) 
  13. ↑ Filmando a Lamazares [online]. (El País). Dostupné online. (Španělština)  Anton Lamazares at Queen Sofia [online]. [cit. 2010-07-26]. (Village Voice). Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-04. (Angličtina) 
  14. ↑ Un documental sobre el pintor Antón Lamazares levanta el telón de la sexta edición del festival de cine de Tui [online]. (La Voz de Galicia). Dostupné online. (Španělština) 

Externí odkazy

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antón Lamazares na španělské Wikipedii.

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antón_Lamazares&oldid=20797028“