13. brigáda (Austrálie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
13. brigáda
Příslušníci australského 50. pěšího praporu v Zonnebeke, září 1917.
Příslušníci australského 50. pěšího praporu v Zonnebeke, září 1917.
ZeměAustrálieAustrálie Austrálie
Vznik1912
Typrezervy
Velikost100 (aktivní služba)
1350 (rezervy)
30 (civilisté)[1]
PosádkaPerth, Západní Austrálie, AustrálieAustrálie Austrálie
Velitelébrig. gen. Thomas Glasgow (1916–1918)
brig. gen. Sydney Herring (1918–1919)
brig. gen. Eric McKenzie (1940–1945)
Nadřazené jednotky2. divize
Účast
VálkyPrvní světová válka
západní fronta
Druhá světová válka

13. brigáda je jednotkou rezervní armády, která je součástí Australské armády. Původně byla zformována ve Victorii v roce 1912 v rámci milicí a od té doby byla několikrát rozpuštěna a znovu zformována. V první světové válce byla jako součást First Australian Imperial Force nasazena na západní frontě. V druhé světové válce bránila australskou půdu a později byla nasazena v tažení na Nové Británii. Naposledy byla brigáda zformována v roce 1988 a jednotka existuje dodnes. Její velitelství se nachází v Perthu v Západní Austrálii a jednotlivé jednotky jsou rozmístěny napříč tímto australským státem – Joondalup, Geraldton, Kalgoorlie, Albany, Katanning a Rockingham. 13. brigáda v současné době spadá pod 2. divizi a jejím hlavním úkolem je obrana území Západní Austrálii.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky 13. brigády sahají do roku 1912, kdy byla jednotka poprvé zformována v rámci milicí a byla přiřazena k 3. vojenskému obvodu. V té době byly brigádní jednotky rozprostřeny po státu Victoria (například v South Yarra, Prahran, St Kilda, South Melbourne, Albert Park a Port Melbourne).[2]

Bitva u Messines – zranění vojáci z 49. praporu, červen 1917.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Nucená evakuace spojeneckých jednotek od Gallipoli v prosinci 1915 vedla australskou vládu k rozhodnutí rozšířit Australian Imperial Force vytvořením dalších třech divizí (ke dvěma již existujícím).[3][4] Příslušníci praporů prvních čtyř brigád bojujících u Gallipoli byli rozděleni, aby se stali zkušeným jádrem nově vznikajících praporů. Zároveň během těchto změn byla 3. pěší brigáda rozdělena a z její části vznikla 13. pěší brigáda, která byla součástí 4. australské divize. Brigáda v té době byla tvořena čtyřmi prapory pěchoty – 49., 50.,51. a 52. praporem.[4]

13. brigáda byla zformována v Egyptě pod velením brigádního generála Thomase Glasgowa.[5] V Egyptě také došlo k jejímu výcviku a 30. března 1916 příslušníci brigády odpluli z Alexandrie do Francie na palubách třech transportních lodí (Arcadian, Invernia a Japanese Prince).[6] Vylodili se v Marseille a poté byli posláni vlakem na sever. Do bojů se brigáda poprvé zapojila v polovině května, kdy se přesunula do sektoru nedaleko Petillonu.[7] V následujících dvou a půl letech se vojáci účastnili mnoha zákopových bojů ve Francii a v Belgii.

První větší akcí byla bitva o Mouquet Farm v srpnu 1916, následovali boje u Messines a Passchendaele během roku 1917 a také v okolí Dernacourtu, na řece Ancre, kde brigáda zajišťovala obranu oblasti na počátku roku 1918.[5] Brigáda se také zapojila do bitvy o Villers-Bretonneux dne 25. dubna 1918, během druhé bitvy na Somme. Brigáda během těchto bojů utrpěla těžké ztráty, které dosáhly takových rozměrů, že v polovině května byl 52. prapor rozpuštěn a jeho příslušníci přiděleni ke zbylým třem praporům. V červnu 1918 byl Glasgow povýšen a převzal velení 1. divize.[5] Velení 13. brigády po něm převzal brigádní generál Sydney Herring, který ve velení zůstal až do konce války.[8]

Po zastavení německé ofenzívy se brigáda v srpnu 1918 zapojila do spojeneckých ofenzivních akcí, známých jako stodenní ofenzíva, v okolí Amiens. V bojových operacích pokračovali až do druhé poloviny září. Na počátku října byla většina australských sborů z první linie stažena za účelem odpočinku.[9] Po válce se brigáda vrátila domů a byla rozpuštěna.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Na základě opětovného přeorganizování milicí byla 13. brigáda opět zformována jako jednotka 5. vojenského obvodu. V té době sestávala z 11., 16., 28. a 44. pěšího praporu a 10. lehkého jízdního pluku.[10][11] Zpočátku byli síly Citizens Force tvořeny směsí dobrovolníků a odvedenců, ovšem ve 20. letech 20. století byli příslušníci povinné služby koncentrovány v lidnatých centrech, což vedlo k tomu, že některé místní jednotky, například 16. prapor umístěný na zlatonosných polích, měly minimální počet mužů. Na konci roku 1929 byl tento model zcela opuštěn vládou Jamese Scullina a nahrazen plánem dobrovolných milicí.[12] Důsledkem toho došlo v roce 1930 k dočasnému sloučení 11. a 16. praporu. Opět zmíněné prapory byly odděleny v roce 1936, kdy pod hrozbou války docházelo k rozšiřování australských vojenských sil.[13]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Tažení na Nové Británii – australští vojáci z 16. praporu, březen 1945.

Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 byla brigáda zmobilizována a do roku 1942 byla hlavní jednotkou bránící území Západní Austrálie. Jejím hlavní úkolem bylo bránit pobřeží před případnou japonskou invazí. Během této doby byl od brigády také odpojen 44. prapor a po zbytek války pak brigádu tvořily pěší prapory 11., 16. a 28. V roce 1943 hrozba invaze poklesla a brigáda byla převelena do Severního teritoria a přiřazena k Northern Territory Force.[14] Zde brigáda zůstala až do roku 1944, kdy byla převelena k 5. divizi[15] a poslána na Novou Británii, kde se zúčastnila tažení proti japonským silám a na ostrově zůstala až do konce války. Zde probíhající boje měly omezený rozsah a snahou australských sil bylo spíše japonskou posádku izolovat než zničit. Od roku 1940 do poloviny 1945 byla brigáda pod velením brigádního generála Erica McKenzieho.[16] Toho v květnu 1945 nahradil brigádní generál Robert Winning.[17] Po návratu do Austrálie byla brigáda v roce 1946 rozpuštěna.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Znovu byla brigáda zformována v roce 1948[18] opětovně s velitelstvím v Západní Austrálii a přiřazena byla k Western Command.[19] V té době brigádu tvořily dva prapory – 11./44. a 16./28.. V roce 1960 došlo opětovně k rozsáhlé reorganizaci milicí a výsledkem bylo rozpuštění brigády.[20]

Naposledy byla brigáda zformována v roce 1988 a je nyní zodpovědná za jednotky rezervní armády v Západní Austrálii.[16] Brigáda je přiřazena k 2. divizi a její velitelství se nachází v Perthu. Jednotlivé jednotky jsou rozmístěny napříč Západní Austrálií (například Joondalup, Rockingham, Geraldton, Kalgoorlie, Albany a Katanning). Příslušníci brigády se zúčastnili misí na Šalomounových ostrovech, ve Východním Timoru a v Afghánistánu, a její příslušníci byli také nasazeni při pomoci civilnímu obyvatelstvu přímo v Austrálii.[21]

Dnešní struktura[editovat | editovat zdroj]

Všechny jednotky spadající pod 13. brigádu jsou součástí rezervní armády.[21]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 13th Brigade (Australia) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The Australian Army. Modernisation from Beersheba and Beyond (PDF). Commonwealth of Australia. p. 5. Dostupné online
  2. ↑ AUSTRALIA; COMMONWEALTH MILITARY FORCES; AUSTRALIA. The military forces list of the Commonwealth of Australia.. The military forces list of the Commonwealth of Australia.. 1904. OCLC: 221429471. Dostupné online [cit. 2019-03-07]. (English) 
  3. ↑ GREY, Jeffrey. A Military History of Australia. 3. vyd. Melbourne, Victoria: Cambridge University Press, 2008. 334 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-69791-0, ISBN 0521875234. OCLC 165083543 S. 100. 
  4. ↑ a b BEAN, Charles. The Australian Imperial Force in France, 1916. Official History of Australian in the War of 1914–1918. Volume III. 12. vyd. Canberra: [s.n.], 1941. Dostupné online. OCLC 220623454 S. 42. (anglicky) 
  5. ↑ a b c HARRY, Ralph. Glasgow, Sir Thomas William (1876–1955). Canberra: National Centre of Biography, Australian National University Dostupné online. 
  6. ↑ EDGAR, Peter. To Villers-Bretonneux with Brigadier-General William Glasgow DSO and the 13th Australian Infantry Brigade. Loftus: Australian Military History Publications, 2006. 284 s. ISBN 1-876439-46-7, ISBN 978-1-876439-46-0. OCLC 82148065 S. 62–63. 
  7. ↑ Edgar, 2006. S. 64
  8. ↑ KATZMANN, Anna. Herring, Sydney Charles Edgar (1881–1951). Canberra: National Centre of Biography, Australian National University Dostupné online. 
  9. ↑ Grey, 2008. S. 109
  10. ↑ Australian Infantry Unit Colour Patches 1921-1949. www.diggerhistory.info [online]. [cit. 2020-02-21]. Dostupné online. 
  11. ↑ HALL, Richard John. The Australian Light Horse. Blackburn, Victoria: Joynt & Co., 1968. OCLC 59504 S. 77. 
  12. ↑ Shaw, Peter (2010). "The Evolution of the Infantry State Regiment System in the Army Reserve". Sabretache. Garran, Australian Capital Territory: Military Historical Society of Australia. LI (4 (December)): 5–12. s. 9. ISSN 0048-8933
  13. ↑ KEOGH, Eustance. South West Pacific 1941–45. Melbourne, Victoria: Grayflower Publications, 1965. OCLC 7185705 S. 46–50. 
  14. ↑ MCKENZIE SMITH, Graham. The Unit Guide: The Australian Army 1939–1945, Volume 2. Warriewood: Big Sky Publishing, 2018. ISBN 978-1-925675-14-6, ISBN 1-925675-14-9. OCLC 1035634439 S. 2039–2040. (anglicky) 
  15. ↑ 11th Battalion (City of Perth Regiment). Second World War, 1939–1945 units. Australian War Memorial. Dostupné online (anglicky)
  16. ↑ a b "Unit History – 13th Brigade". Department of Defence. Dostupné online
  17. ↑ CONNOR, John. Winning, Robert Emmett (1906–1971). Canberra: National Centre of Biography, Australian National University Dostupné online. 
  18. ↑ Grey, 2008. S. 200
  19. ↑ PALAZZO, Albert. The Australian Army: A History of Its Organisation 1901–2001. Melbourne, Victoria: Oxford University Press, 2001. 454 s. Dostupné online. ISBN 0-19-551506-4, ISBN 9780195515060. OCLC 64581457 S. 238. 
  20. ↑ Shaw, 2010. S. 10
  21. ↑ a b 13th Brigade - Australian Army. web.archive.org [online]. 2014-02-12 [cit. 2020-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-12. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=13._brigáda_(Austrálie)&oldid=21584525“