Šestiočkovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxŠestiočkovití
alternativní popis obrázku chybí
šestiočka rudá (Dysdera erythrina)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Podkmen klepítkatci (Chelicerata)
Třída pavoukovci (Arachnida)
Řád pavouci (Araneae)
Podřád dvouplicní (Araneomorphae)
Nadčeleď Dysderoidea
Čeleď šestiočkovití (Dysderidae)
C. L. Koch, 1837
mapa rozšíření šestiočkovitých
mapa rozšíření šestiočkovitých
rody
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šestiočkovití (Dysderidae) je čeleď pavouků rozšířená především v Eurasii. Několik druhů se vyskytuje také v severní Africe a jižní Americe a jeden (Dysdera crocata, šestiočka velká) se z Evropy rozšířil do celého světa.

Šestiočky, jak už napovídá jejich český název, mají pouze šest očí uspořádaných do půlkruhu podobně jako u příbuzné čeledi segestrovitých (Segestriidae), od které se však liší mimo jiné postavením nohou, kdy dopředu směřují pouze první dva páry nohou, u segestrovitých jsou to první tři páry. Jedná se o haplogynní pavouky, tj. pohlavní otvor samiček není krytý sklerotizovanou destičkou (epigynou). Typickým zbarvením je rezavohnědá hlavohruď a světlý zadeček.

Čeleď obsahuje přes dvacet rodů a přibližně 530 druhů[1] , z nichž polovina patří do rodu Dysdera a třetina do rodu Harpactea. Několik zástupců těchto dvou rodů se vyskytuje i na území České republiky.[2]

Aktivní jsou převážně v noci, živí se různými druhy hmyzu. Někteří zástupci rodu Dysdera se specializují na lov suchozemských stejnonožců (stínek a svinek), k čemuž mají uzpůsobené chelicery a vyvinuli také různé taktiky k překonání obranných mechanismů stínek.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. WORLD SPIDER CATALOG, VERSION 16. Family: Dysderidae C. L. Koch, 1837 [online]. Natural History Museum Bern, 2015, [cit. 2015-06-20]. Dostupné online.  
  2. Nálezy zástupců čeledi Dysderidae na území ČR [online]. Česká arachnologická společnost, [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.  
  3. ŘEZÁČ, M. et al.. How oniscophagous spiders overcome woodlouse armour. Journal of Zoology. 2008, čís. 275, s. 64-71. Dostupné online [cit. 2015-06-20]. ISSN 0952-8369. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]