Věštkyně (opera)
| Věštkyně | |
|---|---|
| Žánr | komická televizní opera |
| Skladatel | Jiří Smutný |
| Libretista | Jaromír M. Průša |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | čeština |
| Literární předloha | Karel Čapek: Věštkyně |
| Premiéra | 8. ledna 1965, Praha, Československá televize |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Věštkyně je komická televizní opera českého skladatele Jiřího Smutného na libreto Jaromíra M. Průši podle stejnojmenné povídky Karla Čapka ze sbírky Povídky z jedné kapsy. Premiéru opery uvedlo 8. ledna 1965 pražské studio Československé televize.[1]
Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]
Skladatel Jiří Smutný se v Československé televizi uvedl již roku 1962 operou Dalskabáty, hříšná ves. Přes negativní recenze usiloval o další operu napsanou přímo pro televizi a nedal se, až „hudební dramaturg Smutného dotírání plně podlehl“, jak psal televizní časopis.[2] Nová opera měla za látku jednu z oblíbených povídek Karla Čapka – stejně jako vůbec první československá televizní opera, totiž Tři apokryfy Ludvíka Podéště – a bylo i mnohem kratší; oproti dvouapůlhodinovým Dalskabátům trvala pouhých 25 minut. Publicista a dramaturg Jaromír Průša (1925–2016) v libretu v podstatě jen s malými úpravami převzal dialog z Čapkovy povídky.[3] Dílo bylo poprvé uvedeno v předvečer 75. výročí narození Karla Čapka s operetní hvězdou Nelly Gaierovou v titulní roli.[1][4]
Kritika uznala skladatelův pokrok od Dalskabátů: podle muzikologa Tomislava Volka, recenzenta Hudebních rozhledů, „rozdíl je v dobrém smyslu veliký. Ve Věštkyni ukazuje Smutný, že už mnohem více umí; dokáže být úsporný a moderně stručný, se značnou dovedností a v rychlém sledu uplatní nejrůznější výrazové prostředky a vyhne se tak obstarožní upovídanosti, do které upadl v Dalskabátech.“ Avšak týž recenzent pokračoval konstatováním, že „jedno podstatné nelze obejít: nepůvodnost skladatelovy invence nelze zakrýt ani hromaděním odkoukaných fíglů od elektroniky až k barokní stylizaci. Rychlý sled a proměny efektiků upoutají, ale je to většinou laciné naleštěné zboží z dílny zručného eklektika.“[2] I Dušan Havlíček v časopise Kulturní tvorba psal: „Operní buffa J. Smutného je hudebním dílkem, které na první poslech nepůsobí výrazným dojmem. Chybí mu průraznější, originální kompoziční invence. Libreto […] zhudebnil Smutný s jistou rutinovaností a se smyslem pro zvukový účin celku, ale v detailu postrádá jiskřivý nápad, charakteristiku.“[5]
Tomislav Volek ocenil, že Věštkyně byla lépe přizpůsobena specifickému televiznímu médiu,[2] ale recenzent Lidové demokracie byl skeptičtější: „U Věštkyně spočívá její televiznost především v tom, že ani ne půlhodinové dílko by se dalo sotva uvádět samostatně na jevišti a vhodná kombinace by se asi hledala velmi těžko.“[6]
Dušan Havlíček vyčítal zčásti libretu a zčásti režijnímu zpracování, že se inscenace „přidržela běžného přepisu scénické operní hříčky do studiového prostoru a nepřeklenuje zejména poněkud zdlouhavé pasáže – obrazovka nutně vyžaduje bystřejší sled dialogu“.[5] Zdeněk Bláha v Rudém právu tvrdil, že režisér Ivo Paukert „vedl herce dost těžkopádně“.[4] Naopak příznivě zpracování povídky i inscenaci hodnotil recenzent Literárních novin: „Už skladatel v hudbě a pak režisér […] v celkovém pojetí naštěstí drobně znevažovali celou anekdotu do grotesky, v čemž jim dobře napomáhali i zpěváci, zvlášť vhodně N. Gajerová v titulní roli. Stalo se tak, že i nezvyklá podoba obzvlášť hovorového jazyka, jímž ostatně Čapek nad jiné vyniká, nezabránila jeho vkusnému vyznění.“[3] Recenzent Hudebních rozhledů mínil, že režie, výprava, herecké a pěvecké výkony i hudební nastudování byly „vesměs dobré úrovně“. Zdeněk Bláha poznamenal: „Budiž nehudebníkovi dovoleno říci, že se jeho uchu zdál hudební výraz neadekvátní předloze, jež hýří bystrým vtipem, ironií, jež se usmívá i vysmívá.“[4]
Tomislav Volek přes podstatné výhrady soudil, že Věštkyně „časem si zaslouží i reprízování“.[2] Skutečně také byla tato opera v televizi několikrát reprízována (1966[7], 1969[8]).
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (8. ledna 1965) |
|---|---|---|
| Věštkyně (Edith Myersová) | mezzosoprán | Nelly Gaierová |
| Paní Mac Learyová | soprán | Helena Tattermuschová |
| Pan Mac Leary | tenor | Jan Hlavsa |
| Soudce Kelley | bas | Hanuš Thein |
| Dirigent: Jiří Kareš | ||
| Režie: Ivo Paukert | ||
| Kamera: Adolf Navara | ||
| Scéna: Miroslav Pelc | ||
| Kostýmy: Lída Novotná | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
V Londýně vzbudila jistá paní Myersová podezření policejního komisaře Mac Learyho; není známo, z čeho žije, a přijímá dámské návštěvy od hokynářek po vévodkyně. Mac Leary se domnívá, že provozuje nepovolenou kartářskou živnost, a posílá svou za ní svou mladou manželku inkognito.
Paní Mac Learyová se vydává za slečnu a skutečně zdráhající se Paní Myersovou přesvědčí, aby jí vyložila karty. Věštkyně jí předpoví, že si ji brzy vezme mladý bohatý muž; že jí hrozí odpor ze strany staršího muže, ale ten bude překonán, a že ji čeká daleká cesta.
To panu Mac Learymu stačí, aby podal zprávu nahoru a paní Myersová je předvolána k soudci Kelleymu. Paní Mac Learyová svědčí o průběhu hádání. Paní Myersová se hájí nevýrazně. Slečna prý vypadala vdavekchtivě, a tak jí předpověděla bohatého ženicha, a aby toho bylo za zaplacené peníze více, přidala k tomu cestu a protivenství; víc za tím nebylo. Soudce je rozhořčen, zejména tím, jak neodborně věštkyně interpretovala jednotlivé karty, shledává ji vinnou z podvodu a jako cizinku ji dává vyhostit.
O rok později se soudce náhodně potká s komisařem Mac Learym a poptává se ho po paní choti. Mac Leary rozpačitě odpovídá, že ho žena opustila, ač se tomu snažil zabránit, a provdala se za nějakého australského milionáře.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Televize od 4. ledna do 10. ledna. Rudé právo. 1965-01-01, roč. 45, čís. 1, s. 2d. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0032-6569. (omezený přístup)
- ↑ a b c d VOLEK, Tomislav. Televize. Hudební rozhledy. 1965-01-28, roč. 18, čís. 3, s. 111. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0018-6996. (omezený přístup)
- ↑ a b SCH. O – Každý týden.... Literární noviny. 1865-01-16, roč. 14, čís. 3, s. 8. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0459-5203. (omezený přístup)
- ↑ a b c BLÁHA, Zdeněk. Týden u obrazovky. Rudé právo. 1865-01-11, roč. 45, čís. 10, s. 2. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0032-6569. (omezený přístup)
- ↑ a b HAVLÍČEK, Dušan. Staré otázky v novém roce. Kulturní tvorba. 1965-01-14, roč. 3, čís. 2, s. 14. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0454-5966. (omezený přístup)
- ↑ PP. Frifipi – aneb televizní úspěch. Lidová demokracie. 1965-01-13, roč. 21, čís. 12, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0323-1189. (omezený přístup)
- ↑ Po uzávěrce – Televize v lednu. Čtenář. 1966-01, roč. 18, čís. 1, s. 2. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0011-2321. (omezený přístup)
- ↑ Televize. Květy. 1969-01-25, roč. 19, čís. 3, s. 57. Dostupné online [cit. 2022-11-06]. ISSN 0023-5849. (omezený přístup)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 288.