Umrlčí prkno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Umrlčí prkna u cesty, foto František Krátký, asi 1892
Karel Liebscher – Umrlčí prkna u veřejné cesty na Šumavě (před rokem 1906)
Modlitba u šumavských umrlčích prken, foto Josef Seidel, asi 1930
Replika pětice umrlčích prken u výklenkové kaple svatého Martina poblíž již zaniklé osady Zadní Paště na Šumavě, (2013)

Umrlčí prkno (německy: Totenbrett; častěji ale v množném čísle jako umrlčí prkna; německy: Totenbretter nebo Leichenbretter, Reebretter či Rechbretter; anglicky (opisem): Boards for the Dead) byla zvláštní dřevěná funerální památka charakteristická svým výskytem v odlehlých místech s vysokou nadmořskou výškou především v německé oblasti západní Šumavy, přilehlém okraji Českého lesa a v sousedním Bavorském lese.[1] [p 1] Původně bylo umrlčí prkno určeno k dočasnému uložení zemřelého během tuhé zimy až do doby, kdy jej bude možno řádně pohřbít. Po pohřbu bylo vyzdobeno lidovými symboly smrti a vztyčeno na nějakém výrazném místě v přírodě. Později tento zvyk přešel do symbolické formy, kdy „pohřební prkno“ symbolizovalo vzdálený hrob a stalo se tak pietním místem připomínky zesnulého.

Stručně[editovat | editovat zdroj]

Zvyk stavění a používání umrlčích prken spojený s kultem mrtvých přinesli na Šumavu němečtí kolonisté, ale byl znám od nejstarších dob i jinde ve střední Evropě a dokonce i v židovském prostředí. V případě úmrtí člena rodiny vybral hospodář ze zásoby narovnaných prken u stodoly jednu vyschlou fošnu a označil ji třemi křížky. Umytý a upravený nebožtík zavinutý do rubáše nebo oblečený do svátečního byl položen na prkno s hlavou směřující k východu a s rukama ovinutýma růžencem. U jeho nohou byla rozsvícena svíce (věčné světlo nesmělo vyhasnout) a v noci u něj byla držena služba (stráž). V domě zemřelého se scházeli příbuzní, sousedé i přátelé aby se pomodlil za jeho duši. Nebožtík spočíval na umrlčím prkně až do pohřbu. Ten se konal obvykle třetího dne po úmrtí, ale pokud povětrnostní podmínky (vichřice, spousty sněhu a mrazy) pohřbení nedovolovaly, byl odnesen na nezbytnou dobu na chladné místo a tam až do pohřbu spočíval. V den pohřbu byl nebožtík vynášen z domu smutku doprovázený smutečním průvodem ke kostelu, kde se konala zádušní mše svatá. V kostele ležel zesnulý nohama k oltáři, po obřadu byl přemístěn do rakve a pohřben. Smuteční průvod od domu ke kostelu byl za doprovodu kapely (pokud zemřel muž) a před kostelem pak zpíval ženský sbor. Pozůstalí po pohřbu odnášeli umrlčí prkna k řezbářům nebo truhlářům, kteří prkna opracovali, opatřili dřevořezbou, vypálením nebo malbou a vybavili je i malou stříškou. Nechyběly ani životopisné údaje (jméno, věk, datum smrti), řádky připomínající zemřelého či upomínka na nevyhnutelnost smrti. Umrlčí prkna takto upravená se umisťovala ke kaplím, božím mukám, křížkům při cestách, k velkým stromům nebo k oblíbeným místům zemřelého. Zde získávala význam pomníčků a podněcovala kolemjdoucí ke vzpomínce a k modlitbě za zemřelého.[3][p 2]

V srdci Šumavy panuje starý zvyk, odkládat umrlčí prkna, na kterých leželi nebožtíci, podél cesty. A tam pak leží, dokud se nerozpadnou. Jakési memento mori kolemjdoucím. Lidé si většinou pamatují, kdo na nich ležel. Mlčky se pokřižují a jdou dál. Nikoho nenapadne, aby prkna odnesl, nebo je dokonce k nějakému účelu použil. Byl by to zlý, rouhačský čin.

Karel Klostermann, Črty ze Šumavy (1890), [3]

Podrobně[editovat | editovat zdroj]

Přechovávání zesnulých[editovat | editovat zdroj]

Zimy na české a bavorské straně Šumavy bývaly dlouhé, mrazivé a vesměs bohaté na sněhovou pokrývku, chalupy byly zapadané vysokým sněhem a cesty zaváté.[2] Půda na hřbitovech byla promrzlá „na kost“[2] a do velké hloubky, což prakticky znemožňovalo výkopové práce a tím pádem i běžné pohřbívání zesnulých do hrobů. Tyto důvody vedly stálé obyvatele Šumavy k tomu, že v tuhých zimních měsících zacházeli se svými zemřelými členy rodin poněkud zvláštním způsobem. Pokud se u rodinného příslušníka „odchod na onen svět“ logicky očekával, byla předem připravena dřevěná rakev, do níž byl nebožtík dočasně uložen. Rakev s tělem pak byla umístěna v nevytápěných prostorách statku (v chladné komoře,[1] na půdě či ve sklepení, u zámožnějších v domácí kapli[2]). V případě náhlého a neočekávaného skonu byl zesnulý zabalen do plátna[1] a provizorně uložen na opracované (ohoblované a hladce oříznuté)[2] smrkové (nebo dubové,[2] jedlové či lipové)[1] prkno,[4] [p 3] které se umisťovalo do stejných (chladných) prostor jako rakev. [p 4] [p 5] V těchto místech spočívalo tělo na umrlčím prkně a čekalo několik dnů, týdnů[1] či až do jarních měsíců až mrazy polevily, sešel sníh a kdy mohl vyjít smuteční průvod[2] a nebožtíka bylo možno obřadně pohřbít do posvěcené hřbitovní půdy.[1][5] Toto počínání šlo sice poněkud proti křesťanským zvyklostem, ale zesnulý zůstával po své smrti dále s živými a jak počasí a sníh dovolily, přicházeli sousedé, aby se modlili za zemřelého bezprostředně u jeho těla.[1] [p 6] [p 7]

Výzdoba umrlčích prken[editovat | editovat zdroj]

Umrlčí prkna zdobili truhláři, malíři nebo řezbáři[2] (někde se jejich dekorováním zabývaly i „specializované“ dílny).[2] Prkna byla obvykle pestře pomalovávána, což se dělo při rozsvícené hromničce,[2] a byla ozdobena lidovými symboly smrti (např. tři vyřezávané křížky).[2] Bohatí sedláci i chalupníci prkna nechávali buď pomalovat, nebo do prken nechali vyřezávat znamení křížů,[2] případně obrazy zlomených svící.[1] Ti zámožnější požadovali zobrazení andělů, božího oka, tváře Krista apod.[2] Chudším stačilo obyčejně na prkno namalovat jen lebku se zkříženými hnáty.[1] Někdy byli lidoví umělci požádáni, aby na prkno namalovali například obraz Panny Marie, patrona zemřelého anebo aby na prkno přidali nějaký zdobný vyřezávaný reliéf.[1] Poté, co byl nebožtík řádně pohřben, bylo umrlčí prkno opatřeno ještě jménem zesnulého (zesnulé), daty narození a úmrtí, dále i nějakým odkazem či náboženskou průpovědí ve verších (nebo krátkou modlitbou)[4] a prosbou o otčenáš za duši nebožtíkovu.[5][2] Ve střední části ohoblovaných umrlčích prken se umisťovala dřevěná tabulka (destička) s napsaným nebo vyřezaným jménem nebožtíka a s jeho životními daty, dožitým věkem spolu s informací, čím se živil (jaká byla jeho profese).[1] Text pokračoval buď smutečními nebo vtipnými verši, které měly připomenout nebo jinak charakterizovat[2] zemřelého.[1] Nápis na každém umrlčím prkně začínal obvykle slovy, že „auf diesem Brett hat gelegen der ehrengeachtete" nebo „...die tugendsame N.N.“ atd. (tj. že „na tomto prkně ležel ctihodný" či „počestná N.N.“ atd.). Následně bylo umrlčí prkno na svém horním konci zahroceno, opatřeno většinou úzkou dřevěnou „stříškou“, dolním koncem pak bylo zaraženo do země, takže hrotem mířilo symbolicky k nebi.[2]

Umisťování umrlčích prken[editovat | editovat zdroj]

Po ozdobení se umrlčí prkna vztyčovala na výrazných místech[1] (u cest do kostelů,[1] podél polních cest,[1] ke plotům a silnicím,[1] pod velké staré stromy, ke křížkům, k rozcestím, ke kapličkám, k božím mukám či křížkům v polích).[6] Bylo to většinou v blízkosti statku nebo při cestě vedoucí kolem pozemků rodiny.[5] Při umísťování se také preferovala místa, kam nebožtík rád chodíval či se prkna dávala za okna chalup pozůstalých.[1] U bohatších sedláků se prkna umístila do rodové kapličky nebo do její těsné blízkosti.[1] U odlehlých chalup nahrazovala umrlčí prkna hrob, který se nacházel na jinak vzdáleném hřbitově.[1] K těmto prknům se kolemjdoucí chodili pomodlit, zavzpomínat, položit květy apod.[1] Na místě, kam bylo prkno instalováno bylo většinou ponecháno až do svého rozpadu.[4] [p 8] Jak šel čas, vznikaly na Šumavě podél cest celé řady takto vztyčených umrlčích prken (jakési „umrlčí palisády“)[2], z jejichž nápisů se dal pak vyčíst běh života a osudy jednotlivých členů rodiny během celého půlstoletí.[2] Umrlčí prkna sloužila také kolem procházejícím poutníkům k orientaci,[5] neboť na nich byla také uváděna jména nejbližších dvorců, míst či vesnic.[5][2] V neposlední řadě pak jejich zjevná symbolika smrti nutila návštěvníky Šumavy k zamyšlení nad pomíjivostí života.[4]

Umisťování umrlčích prken v terénu bylo kdysi typickým a zvláštním zvykem sedláků z Královského hvozdu na české i bavorské části Šumavy.[5] Umrlčí prkna bylo možno vidět v údolí Úhlavy a v přilehlých územích (v někdejších rychtách Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž a Zhůří), dále se pak vyskytovaly od náhorní pláně při Furthu přes celý Bavorský les až dolů k Dunaji (i v železnorudské kotlině). Tato umrlčí prkna byla k vidění až do roku 1938 v německých částech Šumavy.[4] V okolí Železné rudy, směrem od Nýrska kolem Ostrého, Hamrů, obce Lamu, obce Javoru a dále do Bavorska.[4] [p 9]

Vznik a zánik zvyku[editovat | editovat zdroj]

V Bavorsku se datuje pohřbívání mrtvých v rakvích na dobu kolem 17. / 18. století. V předcházejícím období byl zemřelý položen na prkno v obývacím pokoji a poté byl i s prknem přenesen do hrobu. Prkna byla buď pohřbena spolu se zemřelým (zabaleným do plátna), případně byla spálena nebo uchována pro opětovné použití v případě dalšího úmrtí. V Bavorském lese a v regionu Horní Falc vedl tento zvyk až ke tvorbě prken speciálně určených jen pro nebožtíky. V průběhu času se měnil i nápis připomínající zesnulého. Zpočátku na dřevo vyřezané, vypálené nebo namalované tři křížky byly později doplňovány podrobnějšími texty a básněmi chválícími zemřelého. Více či méně komplikované kresby a barevné obrázky se staly běžnými až od poloviny 19. století. Umrlčí prkna byla pravděpodobně původně instalována ve vodorovné poloze. (Tato forma umístění je dodnes ještě patrná v Horní Falci.) Teprve později byla umrlčí prkna stavěna svisle. (K této změně docházelo postupně a to nejprve v oblastech jižních odkud se tato „novinka“ postupem času šířila směrem na sever.) Stále sofistikovanější umělecké zpracování umrlčích desek v 19. století znamenalo odklon od všeobecně rozšířené víry, že duše mrtvého nemůže být vykoupena, dokud se jeho umrlčí prkno nerozpadne. Tato víra vedla v praktických důsledcích k tomu, že starší umrlčí prkna byla vyráběna z měkkého dřeva (smrkové, lipové) a byla instalována do terénu prosta jakékoliv ochrany proti povětrnosti.

Na Šumavě byl zvyk stavby umrlčích prken doložen od 19. století, ale je nejspíše ještě starší.[1] Udržel se do konce druhé světové války.[1] S odsunem německého obyvatelstva z české části Šumavy a s příchodem komunistické totality[2] tento svérázný zvyk umrlčích prken postupně zcela zmizel.[6] [p 10] Už po první světové válce se ale zemřelí na umrlčí prkna fyzicky nepokládali.[1] Prkna sloužila spíše jako symbolické památníky na zemřelé.[1] Počátkem 50. let 20. století byly tyto a jiné náboženské symboly (boží muka, svaté obrázky malované na skle, plechu a pověšené na stromech, dřevěné kříže, apod.) z šumavské krajiny rychle a masově demontovány.[1] V silně katolickém Bavorsku se tento zvláštní zvyk vzpomínky na zesnulé držel i v 50. a 60. letech 20. století.[8] Prkna instalovaná v době po druhé světové válce byla ale jiná, jednalo se jen o jakási symbolická „pohřební prkna“, jež měla připomenout kolemjdoucím, že pro mnohé blízké zůstal zesnulý dále přítomen na tomto světě.[8]

Kromě „skutečných“ umrlčích prken (s délkou až 200 cm a šířkou 40 cm - zejména na jihovýchodě Horního Bavorska (Chiemgau, Rupertiwinkel)) se vyvinul i zvyk vytvářet kratší, užší „připomínková prkna“ (délka těchto prken většinou nepřekračovala 150 cm a byla užší – jen asi 30 cm), která byla umisťována podél cest. Průpovídky ani vzpomínkové texty zapsané na těchto prknech nepřipomínaly žádní určité osoby, ale obecně nabádaly ke vzpomínkám na zemřelé.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

  • Umrlčí prkna
  • Umrlčí prkna u kapličky na severním okraji Železné Rudy u silnice na Špičák, okres Klatovy (2006)
    Umrlčí prkna u kapličky na severním okraji Železné Rudy u silnice na Špičák, okres Klatovy (2006)
  • Horní Kochánov - umrlčí prkna z roku 1932 u samoty Sova, detail (2011)
    Horní Kochánov - umrlčí prkna z roku 1932 u samoty Sova, detail (2011)
  • Horní Kochánov - umrlčí prkna z roku 1932 u samoty Sova, celkový pohled (2016)
    Horní Kochánov - umrlčí prkna z roku 1932 u samoty Sova, celkový pohled (2016)
  • Informační tabule „Sakrální stavby“ u kostela svatého Štěpána ve Kvildě (2020)
    Informační tabule „Sakrální stavby“ u kostela svatého Štěpána ve Kvildě (2020)
  • Řada umrlčích prken na Kalvarienberg v bavorském městě Regen (2006)
    Řada umrlčích prken na Kalvarienberg v bavorském městě Regen (2006)
  • 4 umrlčí prkna a vzpomínkový kříž v městě Bodenmais (Boží mysl) (2012)
    4 umrlčí prkna a vzpomínkový kříž v městě Bodenmais (Boží mysl) (2012)
  • Restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1850, Wenigmünchen, Bavorsko
    Restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1850, Wenigmünchen, Bavorsko
  • Detailní pohled na nápis (restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1850)
    Detailní pohled na nápis (restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1850)
  • Restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1840, Wenigmünchen
    Restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1840, Wenigmünchen
  • Detailní pohled na nápis (restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1840)
    Detailní pohled na nápis (restaurované umrlčí prkno, kolem roku 1840)
  • 6 umrlčích prken a kříž u cesty na cestě mezi Brennes a Mooshütte, Bavorský les (2012)
    6 umrlčích prken a kříž u cesty na cestě mezi Brennes a Mooshütte, Bavorský les (2012)
  • Vzpomínkové prkno na mrtvé u Grafrath. (1990)
    Vzpomínkové prkno na mrtvé u Grafrath. (1990)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ V jiných místech České republiky se tento ojedinělý obyčej nikdy nevyskytoval.[2]
  2. ↑ Sbírka originálních umrlčích prken je v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách, repliky umrlčích prken jsou na Šumavě u kapličky na Kozích Hřbetech, na rozcestí u Kochánova nebo v bavorském skanzenu v Tittlingu.[3]
  3. ↑ Prkno bylo předem označeno třemi vyřezávanými nebo namalovanými křížky.[1]
  4. ↑ Na odlehlých chalupách toto bylo z praktických důvodů běžné. Pokud nebylo k dispozici chladné místo přímo v objektu, byl případně nebožtík zahrabán (i s prknem nebo rakví) do sněhu.[1]
  5. ↑ Zacházení se zesnulým mělo svá pravidla.[2] Poté, co mu příbuzní zatlačili oči, oblékli jeho tělo do svátečního oděvu a podvázali mu bradu šátkem (aby jeho ústa zůstala i po smrti zavřena), uložili jej tak, aby hlava s obličejem směřovala ke dveřím.[2] Umrlčí prkno bylo položeno mezi dvě židle a zesnulý na něm umístěný měl ruce svázané růžencem.[2]
  6. ↑ Zvyk vyrábět a zachovávat umrlčí prkna nebyl spojen jen s úmrtím v tuhé zimě, ale tato prkna byla zhotovována i pro zesnulé v jiných ročních obdobích (např. vprostřed léta), ale v těchto případech nebožtík pobyl na prkně jen velice krátkou (omezenou) dobu (tj. od úmrtí do pohřbení).[1]
  7. ↑ U některých stodol měli prozíraví hospodáři dokonce vyrovnaná „anonymní“ umrlčí prkna jaksi „do zásoby“.[2]
  8. ↑ Umrlčím prknům, na nichž spočívali nebožtíci, přisuzovali lidé zvláštní vlastnosti, což zacházelo mnohdy tak daleko, že je nepoškozovali a ani si je netroufali vytáhnout ze země.[2]
  9. ↑ Zvyk umrlčích prken v 19. století byl rozšířen na celém území Bavorska a v oblasti alemannic. Je také dokumentován[7] pro oblast Dolního Porýní.[7]
  10. ↑ Těsně po odsunu Němců na něj bylo dokonce pohlíženo jako na jistý symbol – relikt – německé kultury, který je třeba přinejmenším nepodporovat ale ještě lépe jej eliminovat.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Totenbrett na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac Hudičák, Petr, Mrázková, Zdena a Špinar, Jindřich. Šumava: krajina pod sněhem. Druhé, doplněné vydání. Český Krumlov: Českokrumlovský rozvojový fond, spol. s r.o., 2017. 257 stran. Strany 225 až 228. Seidelova Šumava. ISBN 978-80-905916-8-4.
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y APOSTOLAKI, Pavla. Kde najdete umrlčí prkna [online]. Lidé a země (za obzorem čeká svět), 2017-04-17 [cit. 2020-01-31]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Text „Umrlčí prkna“ na tabulce na stěně expozice muzea ve Kvildě stručně shrnující staré šumavské zvyky spojené s kultem mrtvých
  4. ↑ a b c d e f Roučka, Zdeněk. Šumavou ze svobody do opony: vzpomínky na Železnorudsko 1930-1970. 1. vydání Plzeň: ZR & T, 2013. 252 stran; strana 4, komentář k fotografii nazvané: „Umrlčí prkna (Totenbretter) a boží muka s mlýnským kamenem poblíž Brčálníku (Frischwinkel) (u Železné Rudy) v roce 1935“ ISBN 978-80-904128-2-8.
  5. ↑ a b c d e f Veřejně přístupný trojjazyčně (česky, německy, anglicky) psaný informační panel s titulkem „Sakrální stavby“ (německy: Kirchliche Stätten, anglicky: Sacral Buildings) umístěný v těsné blízkosti kostela svatého Štěpána ve Kvildě (poblíž náměstí a turistického informačního centra).
  6. ↑ a b HORPENIAK, Vladimír. Střední Šumava. Vydání 1. Praha: Paseka, 2007. 71 stran, (132) stran obrazových příloh, Zmizelé Čechy. Doprovodný text k fotografii číslo 264 („Hojsova Stráž (Eisenstrass) – umrlčí prkna u božích muk“, foto datováno na 30. léta 20. století) ISBN 978-80-7185-839-3.
  7. ↑ a b Melanie Baehr: Friedhofskultur am Niederrhein - konkretisiert am Beispiel der Stadt Krefeld. (Hřbitovní kultura na Dolním Rýnu - upřesněno na příkladu města Krefeld) Diplomová práce, Universität Duisburg-Essen 2006. (německy)
  8. ↑ a b Roučka, Zdeněk. Šumavou ze svobody do opony: vzpomínky na Železnorudsko 1930-1970. 1. vydání Plzeň: ZR & T, 2013. 252 stran; strana 228, komentář k fotografii nazvané: „Kostelíky Bavorského lesa a pověstná umrlčí prkna“ ISBN 978-80-904128-2-8.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Umrlčí prkna patří k šumavské tradici. Česko-bavorské výhledy, 1992. (česky)
  • Reinhard Haller: Totenbretter. Brauchdenkmäler in Niederbayern und der Oberpfalz. Neue Funde zu einem alten Thema. (Umrlčí prkna. Obyčej památníků v Dolním Bavorsku a Horní Falci. Nové nálezy na staré téma.) Morsak Verlag, Grafenau 1990, ISBN 3-87553-362-3. (německy)
  • Walter Hartinger: Das Totenbrett. Überlegungen zur Nomenklatur und Genese eines Brauchs. (Umrlčí prkno. Úvahy o nomenklatuře a genezi zvyků) In: Jahrbuch für Volkskunde. (Ročenka folkloristiky) 6, 1982, S. 126–148. (německy)
  • Walter Hartinger: Totenbretter im Bayerischen Wald und Böhmerwald. Überlegungen zu ihrer Entstehung und Funktion. (Umrlčí prkna v Bavorském lese a Šumavě. Úvahy o jejich původu a funkci) In Ostbairische Grenzmarken. (Východobavorské hranice) 32, 1990, ISSN 0078-6845, S. 123–138. (německy)
  • Walter Hartinger: Religion und Brauch. (Náboženství a zvyk) Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 1992, ISBN 3-5341090-0-7. (německy)
  • Günther Kampfhammer: Brauch. (Zvyk) In: Hejo Busly, Toni Drexler, Carl A. Hoffmann, Paul-E. Salzmann, Klaus Wollemann (Hrsg.): Der Landkreis Fürstenfeldbruck. Natur – Geschichte – Kultur. (Okres Fürstenfeldbruck. Příroda - historie - kultura) Landratsamt, Fürstenfeldbruck 1992, ISBN 3-9803189-0-7. (německy)
  • Hans Roth: Zeugnisse des Totengedenkens in der Landschaft. (Svědectví vzpomínek na mrtvé v krajině) In: Sigrid Metken (Hrsg.): Die letzte Reise. Sterben, Tod und Trauersitten in Oberbayern. (Poslední cesta. Umírání, smrt a smutek v Horním Bavorsku) Hugendubel, München 1984, ISBN 3-88034-247-4 (Ausstellungskatalog, München, Stadtmuseum, 4. Juli bis 9. September 1984). (německy)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Umrlčí_prkno&oldid=23108192“