Karel Klostermann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Klostermann

Karel Faustin Klostermann [klostrman], též pseudonymy Faustin[1], Doubravský[2], (15. února 1848 – 16. července 1923), byl českoněmecký spisovatel s regionálním zaměřením na oblast Šumavy. Představitel realismu a tzv. venkovské prózy, jehož sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí[3].

Obsah

[editovat] Život

[editovat] Dětství

Karel Klostermann se narodil 15. února[4][5][6][2] 1848 v hornorakouské obci Haag am Hausruck. Některé literárně-historické publikace i jiné zdroje však jako datum Klostermannova narození uvádí 13. únor.[1][7][8] Narodil se v rodině lékaře Josefa Klostermanna († 12. listopadu 1875) a Charlotty Hauerové († 23. září 1903), původem ze sklářské rodiny Abélé, a byl pokřtěn jako Karel Faustin. Zde je možné hledat původ pseudonymu, pod nímž publikoval část své tvorby. Karel byl nejstarším z deseti sourozenců, kteří se dožili dospělosti (pěti chlapců a pěti dívek), dva starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před Karlovým narozením.

V Haagu se Klostermannovým příliš nedařilo, a tak se koncem května 1849 přestěhovali do Sušice, kde Karlův otec nastoupil jako praktický lékař. Tou dobou byla na světě už i Růžena, Karlova sestra, která mu byla po celý život velkou oporou. Po příchodu do Sušice najímají Klostermannovi chůvu Sabinu,[9] která Karlovi byla druhou matkou, a to až do pozdního věku.[10] Začátkem roku 1854 je Josef Klostermann povolán knížetem Gustavem Lambergem, pánem v Žichovicích pod Rábím, za panského lékaře. Dětství trávil Klostermann bez dozoru, otec mu dopřával volnost „nemaje zbytečné úzkostlivosti o zdraví dítěte“.[11] Pobýval u pasáčků, u nichž patrně pojal v celoživotní lásku zvířata všeho druhu.[12] Svá mladá léta strávil tedy Klostermann především v Žichovicích a Štěkni.[1] V letech 1855–1857 navštěvoval školu ve Stříbrných Horách (do té doby ho doma vzdělávala jeho matka).[13] Na zdejšího učitele Petra Šafránka vzpomíná v autobiografii Červánky mého mládí.[13]

[editovat] Studia

Gymnaziální studia konal nejprve rok v Písku (1857–1858), následně v Klatovech (1858–1861, češtinu ho zde vyučoval A. V. Šmilovský) a ukončil je opět v Písku (1861–1865).[1] Klostermannův otec si přál, aby ho syn ve vysokoškolských studiích následoval, což Karel skutečně učinil. Svá studia medicíny ve Vídni (1865–1869) však nedokončil a v r. 1870 se stal na dva roky soukromým vychovatelem v Žamberku.[1]

[editovat] Dospělost

Odtud putoval r. 1872 zpět do Vídně, kde nastoupil do redakce pročeského časopisu Wanderer.[1] Toto místo mu zajistil univerzitní profesor Eduard Albert, rodák ze Žamberka a taktéž student vídeňské medicíny (promoval 1867). Klostermann patřil společně s T. G. Masarykem či F. L. Riegrem mezi Albertovy přátele, kteří se od 90. let scházeli v Albertově žamberské vile.

Hned v dalším roce (1873) bylo ovšem vydávání časopisu Wanderer z finančních důvodů zastaveno a Klostermann přijímá jako provizorium místo suplenta na německé reálce v Plzni, kde vyučuje němčinu a francouzštinu až do r. 1908 (od r. 1878 už jako profesor).[1]

Po dvou letech svého působení ve školství (1875) se oženil. Roku 1898 ovdověl a téhož roku se oženil podruhé. Jeho ženou se stala zámožná vdova po továrníkovi[1], což ho finančně zajistilo až do konce života.

Zemřel na rozedmu plic 16. července 1923 ve Štěkni u Strakonic.

Klostermann měl ohromující jazykové nadání. Za svých studií ve Vídni a během svého pobytu v Žamberku se zdokonaloval ve francouzštině, italštině, ruštině, španělštině, srbochorvatštině, angličtině, rumunštině a polštině.[1]

Klostermannovo působení na národnostním rozhraní nebylo za postupujících nacionálních třenic bez obtíží. Protože sám pocházel z německo-českého prostředí, vnímal Šumavu jako společný domov obou národů a její budoucnost viděl v součinnosti Čechů a Němců. Svou angažovanost ve prospěch Čechů vysvětloval jako potřebu pomáhat menšímu národu, který se chce povznést, a to ve spolupráci s jinými národy, nikoliv na jejich úkor.[14] Podpora českého obrození u Klostermanna nikdy nevedla k protiněmeckému smýšlení. V korespondenci doby jeho studia ve Vídni jsou patrné rozepře, které „pročeský“ Karel Klostermann vedl se svým německy cítícím otcem.[1]

[editovat] Dílo

Klostermann ve svých začátcích vycházel z dokumentárně pojatého fejetonu a cestopisné črty, v nichž s citem mísil spisovný jazyk a místní nářečí. Své německy psané črty a cykly fejetonů uveřejňoval např. ve staročeském časopise Politik (cyklus črt Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde, 1885–1886, česky Veselé i smutné obrázky ze Šumavy). Do tohoto německy psaného listu vycházejícího v Čechách Klostermann přispíval dlouhá léta (od r. 1872[2]).

Zralý vypravěč (naplno se začal literatuře věnovat až jako čtyřicátník) znalý Šumavy byl zajímavým pro českou kulturní politiku osmdesátých let, která stála o hlubší kulturní zapojení Šumavy do Čech. Klostermann tak začal spolupracovat s českými časopisy, v nichž pak na pokračování vycházely jeho romány a povídky (nejedna z nich přitom byla přepracováním autorovy německy psané črty).[14] Přestože nepřestával přispívat do německy psaných listů, věnoval se po r. 1890 převážně českým čtenářům.[14]

Klostermannovi se v jeho románech a povídkách podařilo mistrně vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi člověkem a přírodou. Velikou pozornost přitom věnoval proměnám, kterými Šumava a její obyvatele prošli, ať už šlo o rozpad tradiční rodiny, příchod podnikatelského živlu spojeného na jedné straně s velkým majetkem, na druhé s krizí tradičních řemesel, nebo o ničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870.

„ Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…[15] “

Kritika devadesátých let 19. století, v čele s F. X. Šaldou a J. Vodákem, však Klostermannovo dílo příliš neuznávala. Označovala ho za plochého, příliš popisného.[2]

Jako souborné vydání vycházely na začátku 20. století Spisy Karla Klostermanna. Zatímco Ottův slovník naučný zmiňuje v této souvislosti 35 svazků vycházejících od roku 1894[16][17], Lexikon české literatury představuje Spisy Karla Klostermanna jako soubor 38 svazků z let 1904–1928 a autoři publikace Karel Klostermann: Personální bibliografie dokonce jako soubor 40 svazků, které vycházely 1904–1941. Druhé vydání Spisů z let 1919–1934 nebylo dokončeno (pouze 23 svazků), třetí vydání (1940–1941) se skládá ze svazků dvaceti.[1] Druhým souborným vydáním byly Vybrané spisy (1956–1959, 6 svazků).[1]

V roce Klostermannovy smrti (1923) je publikován první výbor z jeho díla (Klostermann mládeži). V následujících šedesáti letech pak vychází dalších 7 výborů, např. Paní Meluzina (1946), Drobné povídky (1959) či Lístky ze šumavské epopeje (1983).[1]

Karel Klostermann se okrajově věnoval také překladatelské činnosti. Přeložil knihu Manžel (1896) spisovatelky italského romantismu Bruno Speraniové a je podepsán i pod překladem historického dramatu Maurice Maeterlincka Monna Vanna (1905).[1]

Klostermann také sepsal do výročních zpráv (1875, 1878) plzeňské reálky, kde vyučoval, dva odborné články o francouzštině. Mezi odborné texty je řazena i jeho předmluva ke knize Leopolda Zeithammera s názvem Land und Leute des Böhmerwaldes (1880).

Literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví pod číslem 342.[2]

[editovat] Seznam knižně vydaných děl

[editovat] Česky psaná

  • Ze světa lesních samot (1894[1][18]) – román, r. 1933 zfilmoval Josef Miroslav Krňanský[19]
  • V ráji šumavském (1893) – román
  • Za štěstím (1895) – román, ze života vídeňských Čechů
  • V srdci šumavských hvozdů (bez datace, 1896) – prózy
  • Skláři (1896[2] nebo 1897[1]) – nejprve 1893 vydáni časopisecky pod názvem Majitel hutí[2], z tohoto důvodu některé publikace zasazují Skláře už do tohoto roku (1893[19][20])
  • Hostinný dům (1896[2] nebo 1898[1] nebo 1900) – román
  • Domek v Polední ulici (1898) – prózy
  • Kam spějí děti (1901) – román
  • Bílý samum (1903) – prózy
  • Světák z Podlesí (1905) – román
  • Ve světlech a stínech Bábelu (1907) – prózy
  • Ze šumavského Podlesí (1908) – prózy
  • Pošumavské rhapsodie (1908) – prózy
  • Urvané listy (1908) – prózy
  • Mlhy na Blatech (1909) – tuto románovou kroniku r. 1943 zfilmoval František Čáp[19]
  • Z dobrého srdce (1909) – prózy
  • Odyssea soudního sluhy (1910) – próza
  • Snímky lidí a věcí (1910) – prózy
  • Robinson na Otavě (1911) – prózy pro mládež
  • Jiříčkův zimní výlet (1911) – próza pro mládež
  • Suplent 1–4 (1913–1914[2]) – román o životě profesorů a žáků pražského gymnázia, dobové svědectví o bídných poměrech ve starém rakouském školství
  • Žichovičtí půlpáni (1914) – próza
  • Vypovězen (1914) – próza
  • Mrtví se nevracejí (1915) – prózy
  • Ecce homo! (1915) – román
  • Pozdní láska 1,2 (1919) – román
  • Zmizelá osada (bez datace, 1921[1] nebo 1922[2]) – prózy
  • Dokonalý kavalír (bez datace, 1921) – prózy
  • Kulturní naléhavost (bez datace, 1921) – úvaha
  • Naléhavé kapitoly (1922) – próza
  • Na útěku (bez datace, 1923) – próza

Posmrtně

  • Pan Zbyněk Bukvice na Čakanově 1–4 (1924) – román
  • Na horké půdě (1925) – prózy, překlad z něm. originálu
  • Šumavské povídky (1925)
  • Ze Šumavy – prózy
  • Prázdniny na Šumavě a jiné kresby (1926) – sebral Max Regal
  • Červánky mého mládí 1, 2 (1926) – vzpomínky
  • Z mého revíru (1928) – prózy
  • Dalčické panstvo (1928) – román

[editovat] Německy psaná

  • Böhmerwaldskizzen (Šumavské črty, 1890, vlastním nákladem) – prózy, česky 1925 pod titulem Ze Šumavy
  • Aus Waldwildnissen: Ein Böhmerwaldroman (1897)
  • Eine Perle des Böhmerwaldes (1910)
  • Die Glasmeister (1922)

[editovat] Posmrtné pocty

Socha Karla Klostermanna v Javorníku

[editovat] Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r FORST, Vladimír; OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 2. 1. vyd. Svazek 2. Praha : Academia, 1993. 1377 s. ISBN 80-200-0469-6. s. 729–730.
  2. ↑ a b c d e f g h i j MIKUŠKOVIČOVÁ, Jiřina; SAKOVÁ, Jitka. Karel Klostermann: Personální bibliografie. České Budějovice : Krajská knihovna, 1976. 71 s.
  3. ↑ Doslov Vítězslava Tichého ke KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. 11. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., 1955. 246 s. s. 243–246.
  4. ↑ REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha : Jos. R. Vilímek, 1926. 176 s. s. 11.
  5. ↑ NOVÁK, Jan Václav; NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 5. vyd. Brno : Atlantis, 1995. 1804 s. ISBN 80-7108-105-1. s. 788.
  6. ↑ SKLENÁŘ, Václav. Klostermannové. In Moderní trendy v přípravě učitelů fyziky 2. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2005. Dostupné online. ISBN 80-7043-418-X. S. 71–82.
  7. ↑ MENCLOVÁ, Věra; SVOZIL, Bohumil; VAŇEK, Václav, a kol. Slovník českých spisovatelů. 1. vyd. Praha : Libri, 2000. 743 s. ISBN 80-7277-007-1. s. 334.
  8. ↑ Informační tabule č. 1 na Klostermannově stezce nedaleko Srní.
  9. ↑ http://www.klostermann.cz/?sekce=zivot-spisovatele-karla-klostermanna
  10. ↑ REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha : Jos. R. Vilímek, 1926. 176 s.
  11. ↑ REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha : Jos. R. Vilímek, 1926. 176 s. s. 14–15.
  12. ↑ REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha : Jos. R. Vilímek, 1926. 176 s. s. 16.
  13. ↑ a b Web obce Nalžovské Hory – odkaz Historie –> Osobnosti
  14. ↑ a b c LEHÁR, Jan, a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. vyd. Praha : Nakladatelství lidové noviny, 2004. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. s. 359-362.
  15. ↑ KLOSTERMANN, Karel. Vzlet : měsíčník věnovaný uměleckému a osvětovému ruchu českému. (Citováno dle POKORNÝ, Milan. Rodové linie matky a otce Karla Klostermanna. In NIKL, Ivan. Karel Klostermann - spisovatel Šumavy : sborník literárních příspěvků z česko-německého sympozia, Sušice 17.-19. září 1998. Klatovy : Okresní muzeum Klatovy, 2000. ISBN 80-86104-36-2. S. 57. )
  16. ↑ http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/416016-klostermann-karel-faustin
  17. ↑ Ottův slovník naučný (cit. dle MIKUŠKOVIČOVÁ, Jiřina; SAKOVÁ, Jitka. Karel Klostermann: Personální bibliografie. České Budějovice : Krajská knihovna, 1976. 71 s. )
  18. ↑ PRŠÍNOVÁ, Tamara; STRAKOVÁ, Libuše, a kol. Karel Klostermann (1848-1923) : Soupis díla. 1. vyd. České Budějovice : Jihočeská vědecká knihovna, 2008. 241 s. ISBN 978-80-86559-88-9. s. 214–217.
  19. ↑ a b c MACHALA, Lubomír; PETRŮ, Eduard, a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 1994. 552 s. ISBN 80-85839-04-0. s. 157.
  20. ↑ OTRUBA, Mojmír; HOMOLOVÁ, Květa, a kol. Čeští spisovatelé 19. století. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1971. 225 s. s. 102.
  21. ↑ Klostermannova rozhledna na webu rozlednyunas.cz
  22. ↑ Oficiální stránky ZŠ a MŠ K. Klostermanna v Železné Rudě
  23. ↑ Sortiment speciálních piv Pivovaru Strakonice
  24. ↑ Detail známky na stránkách České pošty
  25. ↑ http://image001.mylivepage.com/chunk1/827905/599/dub%20kkh.jpg

[editovat] Odkazy

[editovat] Literatura

  • REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha : Jos. R. Vilímek, 1926. 176 s.
  • PRŠÍNOVÁ, Tamara; STRAKOVÁ, Libuše, a kol. Karel Klostermann (1848-1923) : Soupis díla. 1. vyd. České Budějovice : Jihočeská vědecká knihovna, 2008. 241 s. ISBN 978-80-86559-88-9.
  • Karel Klostermann – spisovatel Šumavy : sborník literárních příspěvků z česko-německého sympozia, Sušice 17.–19. září 1998. Příprava vydání Ivan Nikl. Klatovy : Okresní muzeum Klatovy, 2000. 77 s. ISBN 80-86104-36-2. ((cs)-(de))

[editovat] Externí odkazy

logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Karel Klostermann
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Karel Klostermann
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Klostermann“
V jiných jazycích