Tajný rada
Císařský tajný rada (německy kaiserlicher Geheimrat, starým pravopisem Geheimrath), později císařsko-královský tajný rada (většinou zapisovaný jako c. k. tajný rada) byl původně rádcem císaře, členem dvorského úřadu zvaného tajná rada, který založil Ferdinand I. Habsburský (římským králem v letech 1531–1564, císařem od roku 1556) v roce 1527. Od 20. let 17. století se však začal proměňovat v čestný úřad a měl tedy spíše reprezentativní funkci. Souviselo to se strmým nárůstem počtu nositelů tohoto úřadu. Zatímco v 16. století se počet tajných radů pohyboval v rozmezí pěti až 10 šlechticů, za Ferdinanda II. (císařem 1619–1367) už to bylo 20 jedinců (1628) a za vlády jeho vnuka Leopolda I. (císařem 1657–1705) dokonce kolem sto deseti osob (1700).[1] Za Josefa I. Habsburského (císařem 1705–1711) vzrostl jejich počet na 164.[2]
Už v roce 1669[3] byla vytvořena tajná konference, která nahradila tajnou radu jako poradní orgán panovníka především v zahraniční politice a kterou tvořilo maximálně deset skutečných tajných radů. Hodnost skutečných tajných radů dlouho označovala fakticky činné příslušníky císařových poradních orgánů, později se však i ona proměnila ve formální titul, protože někteří z těchto šlechticů dlouhodobě pobývali mimo Vídeň.[2]
Čestný titul tajného rady potvrzoval jeho nositeli, že patřil ke dvoru nejurozenějšího světského vládce Evropy, a při nejrůznějších dvorských slavnostech mu garantoval přednostní postavení. V hierarchii rozhodoval služební věk šlechtice. Teprve po tajných radech následovali císařští komorníci a jedinci, kteří nedosáhli ani na jeden z čestných úřadů. Naopak o stupínek výše byl titul skutečného tajného rady.[2] Z pestrého davu císařského dvora se vedle komorníků a tajných radů dále vydělovali rytíři Zlatého rouna.
Čestný titul existoval až do zániku Rakousko-uherské monarchie v roce 1918.
Tajní radové (výběr)
Letopočet udává rok jmenování
16. století
- Jáchym z Hradce (1526–1565)
- Jiří mladší Popel z Lobkowicz (1556–1590)
- Ladislav IV. Popel z Lobkowicz (1566–1621)
- Jáchym Novohradský z Kolovrat
- Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1668–1628)
17. století
- 1644 Oldřich František Libštejnský z Kolovrat
- 1660 František Eusebius z Pöttingu
- 1677 Ferdinand Bonaventura z Harrachu
- 1678 Karel Ferdinand z Valdštejna
- 1683 Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenbergu
- 1685 Dominik Ondřej z Kounic
- 1687 Jan Adam I. z Lichtenštejna[4]
- 1688 Antonín František Collalto
- 1700 Václav Antonín Chotek
- Kryštof Ferdinand Popel z Lobkowicz
- Arnošt Josef z Valdštejna
- Humprecht Jan Černín
- Jan Leopold z Trautsonu
- Jiří Adam II. Bořita z Martinic
- Ferdinand August z Lobkovic
- Maxmilián Valentin z Martinic
- Maxmilián Quido z Martinic
- Jan Bedřich z Trauttmansdorffu
- Václav Vojtěch ze Šternberka
- František Vilém Popel z Lobkowicz
- Oldřich Adam Popel z Lobkowicz
- František Karel Libštejnský z Kolovrat
- Bernard Ignác Jan z Martinic
- Michael Jan III. z Althannu
- Karel Maxmilián Thurn-Valsássina
- Filip Zikmund z Ditrichštejna
- Ignác Karel ze Šternberka
- Bohuslav Jiří Krakowský z Kolowrat
- František Josef z Oppersdorfu (nebo až začátkem 18. století)
- Jan František Krakowský z Kolowrat (1649–1723) (nebo až začátkem 18. století)
18. století
- 1712 nebo 1713 (?) Adam František ze Schwarzenbergu
- 1715 František Ferdinand Kinský[5]
- 1717 Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch
- 1718 František Josef z Valdštejna
- 1720 Maxmilián Oldřich z Kounic
- 1743 Václav Antonín Chotek
- 1753 Josef I. Adam ze Schwarzenbergu
- 1780 Prokop Lažanský z Bukové
- 1780 Ferdinand Trauttmansdorff (1749–1827)
- 1797 Maximilian Baillet von Latour
- František Josef Černín z Chudenic
- Filip Nerius Krakovský z Kolovrat
- Walter Xaver z Ditrichštejna
- Karel Egon I. z Fürstenbergu
- Štěpán Vilém, 1. kníže Kinský
- Dominik Ondřej II. z Kounic
- Josef Vilém Nostic
- František Xaver Věžník
- František Josef Heissler
19. století
- 1801 František Josef Kinský
- 1803 Prokop II. Lažanský z Bukové
- 1827 Alois Ugarte (mladší)
- 1862 Emanuel Dubský z Třebomyslic
- 1863 Jan Larisch-Mönnich (1821–1884)
- 1863 Richard Belcredi (1823–1902)[6]
- 1868 Ferdinand Trauttmansdorff (1825–1896)
- 1872 Leopold II. Mořic ze Šternberka
- 1883 Jiří Kristián Lobkowicz
- 1891 Karel Emanuel ze Žerotína
- Eugen Karel Czernin z Chudenic
- Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly
- August Longin Lobkowicz
- Karel Inzaghi
- Jaroslav Šternberk
- Adalbert Widmann (1804–1888)
20. století
- 1910 Ludvík Egbert Belcredi (1856–1914)[7]
- 1914 František Maria Harrach
Skuteční tajní radové (výběr)
17. století
- 1681 Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka
- 1694 František Josef Šlik (1656–1740)[8]
- Maximilián Norbert Krakowský z Kolowrat (1660–1721)
18. století
- 1703 Jan Václav z Gallasu
- 1716 Antonín Jan Nostic
- 1720 Vilém Albrecht II. Krakowský z Kolowrat
- 1742 (16. 9.) František Jindřich Šlik[9]
- Emanuel Václav Krakowský z Kolowrat
- Leopold Vilém Krakowský z Kolowrat
- Jan Adam I. z Lichtenštejna[10]
- Walter Xaver z Ditrichštejna[11]
- František Ferdinand Kinský[12]
19. století
- Josef Karel z Ditrichštejna (nebo už konec 18. století)
- František Xaver Krakowský z Kolowrat
- Rudolf Stadion
Odkazy
Reference
- ↑ BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. S. 197-198.
- ↑ a b c VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 479-480.
- ↑ HLEDÍKOVÁ, Zdenka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-709-1. S. 119.
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 339
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 388
- ↑ Almanach 2017, s. 55
- ↑ Almanach 2017, s. 55
- ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 215.
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 530
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 690
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 350
- ↑ VOKÁČOVÁ, s. 714
Literatura
- BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3.
- VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3.