Synchronicita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je však spojován také s objektivním nahromaděním jevů, které si žádají společnou interpretaci, v čase nebo prostoru, ač mezi nimi není přímá kauzální souvislost, a vymykají se novověké představě o náhodě, kupříkladu souběžný vzestup nacismu i komunismu na přelomu 20. a 30. let 20. století anebo kulturní revoluce v 60. letech, která zasáhla Čínu, Evropu, USA i katolickou církev.[1]

Původ

Pojem zavedli švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a švýcarský fyzik Wolfgang Pauli roku 1952,[2] protože si Paulli nedokázal vysvětlit hodnotu 137 obsaženou v konstantě jemné struktury.[3] Za předchůdce tohoto pojmu je považován například pojem zákon sérií (Seriengesetz), který zavedl Paul Kammerer v roce 1919,[4] v roce 1972 podobný pojem Arthur Koestler nazval koincidence (coincidence).[5] Stanislav Komárek vedle pojmu synchronicita používá také pojem syntopicita, protože ke koincidenci dochází nejen v čase, ale i v prostoru,[1] synmorficita pro některé mimetické jevy, kdy podobnosti navzájem nepříbuzných druhů organismů dokáží kauzalistické metody vysvětlit jen v malém počtu případů, přičemž tato vysvětlení jsou mnohdy spíše etiologickými mýty.[6] atd. Wolfgang Pauli se zabýval synchronicitou v souvislosti s kvantovou fyzikou a principem neurčitosti, kde klasické pojetí kauzality selhává.

Moderní evropské pojetí kauzality navazuje na Aristotelovo myšlení a středověké arabské myšlení. Naproti tomu důraz na synchronicitu převažoval v čínské kultuře a projevil se i například v evropském renesančním myšlení. Podle Stanislava Komárka,[1] který cituje Batesona („dva popisy jsou lepší než jeden“)[7] jsou oba způsoby myšlení „jaksi komplementární, na sebe kolmé či mimoběžné, a nelze říci, že jeden je správný a druhý mylný – jsou případy, které přímo volají po kauzalistním popisu a jiné zas po synchronicistním“, i když novověká přírodověda neuznává synchronicistní popis jako „vysvětlení“ jevů, avšak kauzalita je v podstatě jedním z typů synchronicity. Pojem „náhody“ (uměle rozdělující jevy na „nutné“ a „náhodné“) a statistika jako metody kauzalistní vědy jsou založeny na odstínění či popření (jiných) synchronicit.[1][8] Rovněž starořecké slovo symbolon (znamení) neznamenalo zástupný symbol, ale spíše koincidenci ve smyslu synchronicity.[9]

Ve svém výkladu o synchronicitě uvádí Jung vlastní zkušenost, kdy se během jednoho dne mnohokrát setkal s podobou ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala subjektivní význam. Mezi synchronistní fenomény patří například i sny, které pak najdou korespondenci s nastalou událostí, nebo takzvané déjà vu, pocit již zažitého. O tyto jevy se opírají psychické představy osudu, neboť vypadají jako nevysvětlitelné pouhou náhodou.

Jung se ve zkoumání synchronicity opřel o Rhineovy pokusy se zenerovými kartami. Výsledky ukázaly vyšší procento uhádnutí losované karty pokusnou osobou, než by mělo odpovídat statistickému rozložení pravděpodobnosti. Stejných výsledků se dosáhlo i v případě, kdy pokusná osoba byla velmi vzdálená a docházelo dokonce i k úspěšné prekognici, kdy do losování uběhl delší čas. To vedlo Junga k myšlence, že afektivní stav lidské psýchy odráží tytéž vzorce, jakými je utvářena realita. Navíc z pokusu odvodil myšlenku nezávislosti psychických dějů na prostoru a čase. Tato jeho koncepce synchronicity byla často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení. Jung nepřestával v této souvislosti zdůrazňovat fakt, že metodologie evropské vědy nemá přístup k chápání jednoty světa (unus mundus). Je příliš svázána se subjekt-objektovým rozdělením. Pokusy se Zenerovými kartami však byly postupem času označeny jako zdiskreditované z důvodu pochybné metodologie a případného podvádění.[10][11]

Analogii svého stanoviska našel Jung v čínské Knize proměn (I-ťing), jejíž německý překlad pořízený Richardem Wilhelmem opatřil předmluvou. Hexagram sestavený v určitou chvíli náhodným losem se s touto chvílí shoduje nejen v čase, ale také v kvalitě. Hexagram je podle Junga exponentem okamžiku, indikuje základní situaci, která převažovala v okamžiku jeho vzniku. Směrodatná je koincidence událostí. Fyzické i psychické události, které se vyskytly v jednom čase, jsou exponenty jedné a téže okamžité situace. Orákulum poskytuje pro náhodně vzniklé hexagramy odpovědi, které korespondují s psychologickým nastavením tazatele a jejichž smysluplnost je pravidlem. Do odpovědi je vtažena celá tazatelova osobnost.

Podobný synchronistický koncept promýšlel Jung s teoretickým fyzikem Wolfgangem Paulim. Podle tohoto konceptu se na kvantové úrovni spíše setkáváme se situacemi než experimentálně opakovatelnými kauzalitami. Myšlenka nečekané situace a koincidence mění dosavadní přísně konsekventní chápání fyzikálních jevů. Důležitá je zde i shoda v práci s elementy, jež tvoří látku skutečnosti (hexagramy složené z binárních částí, elementární částice a jejich stavy)

Příklad synchronicity

Na jedné přednášce o synchronicitě uvedl Jung příklad nepravděpodobné náhody, neboli smysluplné koincidence akauzální povahy. Šlo o pacientku, která trpěla „hořem z rozumu“, extrémní formou racionalismu. Jung o tomto případu říká (citace):

„Po několika neplodných pokusech o zmírnění jejího racionalismu poněkud humánnějším uvažováním – jsem se musel omezit na naději, že se jí snad přihodí něco nečekaného a iracionálního, něco, co by mohlo rozbít intelektuální retortu, do níž se uzavřela.“ A pak se to stalo: Nejdřív měla působivý sen, v němž jí někdo daroval drahocenný šperk – zlatého skarabea. Druhý den měl Jung se svou klientkou sezení, při kterém se přihodilo něco zvláštního: „Zatímco mi tento sen vyprávěla, zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil jsem dost velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do temné místnosti. To se mi zdálo zvláštní. Ihned jsem okno otevřel a přilétající hmyz jsem chytil ve vzduchu. Byla to Cetonia aurata, Scarabaeidae, obyčejný zlatohlávek, který se díky své zelenozlaté barvě přibližně podobá nejspíše skarabeovi. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: ‚Tady máte svého skarabea.‘ Tato událost prorazila do jejího racionalismu žádoucí díru a led jejího intelektuálního odporu se tím prolomil. Léčba mohla nyní úspěšně pokračovat.“ [12]

Kritika

Kritika je založena na tom, že běžná věda dokáže zdánlivou synchronicitu vysvětlit. Vysvětlení je založeno buď na pravděpodobnostním počtu, tedy že občasný současný výskyt jednotlivých synchronicitních situací může odpovídat náhodě, bez nutnosti jejich společné „skryté“ příčiny. Psychologie pak poskytuje vysvětlení, že člověk je náchylný všímat si různých jevů spíše, pokud jsou podobné, a může tak docházet ke Konfirmační zkreslení či jiných heuristik. Slovo synchronicita proto v psychologii popisuje spíše subjektivní pocit nevysvětlitelné koincidence situací než samotný jev.

Reference

  1. ↑ a b c d Stanislav Komárek: „Nemoc a synchronicita“, In: Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha, nakl. Mladá fronta, edice Kolumbus, 2005, str. 42 a násl.
  2. ↑ Carl G. Jung, Wolfgang Pauli: Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. In: Naturerklärung und Psyche. Studien C. G. Jung Inst. 4, Zürich, Rascher, 1952
  3. ↑ http://www.national-geographic.cz/detail/numerologie-nebo-fyzika-proc-vedce-fascinuje-cislo-137-3583/
  4. ↑ Paul Kammerer: Das Gesetz der Serie, Berlin a Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1919
  5. ↑ Arthur Koestler: The Roots of the Coincidence, London, Hutchinson, 1972
  6. ↑ Stanislav Komárek: „Proces imaginace“, In: Hlavou dolů. Druhá kniha esejů o přírodě a společnosti. Doudlebia a jiné fenomény., Vesmír, Praha 1999, str. 174, esej datován 1996
  7. ↑ Gregory Bateson: Mind and Nature. A necessary unity. Toronto, Bantam Books, 1988
  8. ↑ Stanislav Komárek: „Čas sušit sítě“, In: Sto esejů o přírodě a společnosti, Vesmír, Praha, 1995, esej datován 1994
  9. ↑ Stanislav Komárek: „Půvab náhodnosti“, In: Sto esejů o přírodě a společnosti, Vesmír, Praha, 1995, esej datován 1993
  10. ↑ Jonathan C. Smith. (2009). Pseudoscience and Extraordinary Claims of the Paranormal: A Critical Thinker's Toolkit. Wiley-Blackwell. ISBN 978-1405181228. "Today, researchers discount the first decade of Rhine's work with Zener cards. Stimulus leakage or cheating could account for all his findings. Slight indentations on the backs of cards revealed the symbols embossed on card faces. Subjects could see and hear the experimenter, and note subtle but revealing facial expressions or changes in breathing."
  11. ↑ Milbourne Christopher. (1970). ESP, Seers & Psychics. Thomas Y. Crowell Company. p. 28
  12. ↑ The Collected Works of C.G. Jung, paragraph 843, Princeton University Press Edition.

Literatura

  • BEGG, Deike. Synchronicita: náhody, k nimž nedochází náhodou. V Praze: Metafora, 2003. ISBN 80-86518-61-2.
  • BEGG, Deike. Synchronicita: moderní pojetí. Brno: Emitos, 2008. Studie. ISBN 978-80-87171-01-1.
  • FOSAR, Grazyna a Franz BLUDORF. Předurčené události. Liberec: Dialog, 2009. Tajemství. ISBN 978-80-7424-011-9.
  • FRANZ, Marie-Louise von. Věštění a synchronicita: psychologie smyslupné náhody. Vyd. 2., opr. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2004. Studie. ISBN 80-85880-33-4.
  • GILL, Mel. Meta Secret: všechno je možné. Praha: Ottovo nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7451-115-8.
  • HOPCKE, Robert H. Nic není náhoda: příběhy našich životů z hlediska neobyčejných shod okolností. Praha: Ikar, 1998. ISBN 80-7202-323-3.
  • JUNG, Carl Gustav. Výbor z díla. 2, Archetypy a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997. ISBN 80-85880-16-4, str.356-372.
  • KMUNÍČEK, Vilém. Pokus o filozofický systém. 2., upravené vydání. Bílovice nad Svitavou: Text!, 2015. ISBN 978-80-260-8752-6.
  • KOMÁREK, Stanislav. Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, 2005. Kolumbus. ISBN 80-204-1287-5.
  • MOISSET, Jean. Osudové náhody: synchronicita v našem životě. Překlad Vladimír Čadský. 1. vyd. Bratislava: Alexander Giertli - EUGENIKA, 2002. 177 s. ISBN 80-88913-87-X.
  • MOSS, Robert. Tři "pouhé" věci: okusit sílu snů, náhody a fantazie. Praha: Triton, 2010. CEDR - Cesty duchovního rozvoje. ISBN 978-80-7387-359-2.
  • MOSS, Robert. Věštby na každý den: hry se znaky, symboly a synchronicitou v každodenním životě. Praha: Maitrea, 2017. ISBN 978-80-7500-271-6.
  • PÁLEŠ, Emil. Angelologie dějin: synchronicita a periodicita v dějinách. Bratislava: Sophia, 2004- . sv. Základy duchovní vědy; 2, 3. .
  • RANDLES, Jenny a Peter A. HOUGH. Encyklopedie nevysvětleného. V Plzni: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-163-1.
  • RICHO, David. Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod. Praha: Triton, 2009. Nové světy. ISBN 978-80-7387-204-5.
  • WILCOCK, David. Klíč zvaný synchronicita: jak nám pomáhá skrytá inteligence. Praha: Dobrovský, 2014. ISBN 978-80-7306-584-3.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Synchronicita&oldid=16516709“