Retikulární vlákno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Srdeční amyloidóza (jádra-černě,kolagen,retikulární vlákna-žlutě, mucín -modře, fibrin- světle červeně, svalovina - červeně

Retikulární vlákna byly kdysi považována za nezralá vlákna kolagenní. Dnes jsou samostatnou kategorií s charakteristickými biochemickými, morfologickými, funkčními i patologickými rysy. Jde o vlákna extrémně tenká (průměr 0,2[1] / 0,5[2]) - 2μm), které v některých orgánech vytvářejí rozsáhle sítě.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Krystalová struktura kolagenu (triple helix; trojitá šroubovice)

Retikulární vlákna jsou často označována jako vlákna argyrofilní (řecky argyros – stříbro + philein). Důvodem je jejich nezobrazení na preparátech barvených hematoxylinem eosinem. Snadno se barví černě po impregnaci solemi stříbra. Tyto vlákna jsou také PAS pozitivní. Argyrofilie i PAS pozitivita jsou připisována vysokému obsahu glykoproteinů. Na rozdíl od vláken kolagenních, jejichž hlavní složkou je kolagen typu I, sestávají vlákna retikulární především z kolagenu typu III, spojeného s dalšími typy kolagenu glykoproteiny a proteoglykany.[1]

Retikulární vlákna můžeme najít v hladké svalovině, endoneuriu a stromatu krvetvorných orgánů (např. sleziny, lymfatických uzlin, červené kostní dřeni) a kolem buněk parenchymových orgánů vytvářejí sítě (např. v ledvinách, játrech, a endokrinních žlázách. Během embryogeneze, zánětlivých procesů a hojení ran obsahuje většina vazivových tkání velké množství retikulárních vláken. Ta jsou však postupně nahrazována patřičnými vlákny kolagenními.[2]

Retikulární buňky[editovat | editovat zdroj]

Retikulární buňky se vyskytují mezi retikulárními vlákny v různém stupni diferenciace. Některé zůstávají jen velmi málo diferencované (ve vazivu jsou usedlé jako kmenové buňky), a naopak jiné formy jsou synteticky aktivní (produkují retikulární vlákna a matrix, fungují tedy jako fibroblasty).

Retikulární buňka může být aktivována poškozenými a mrtvými buňkami, atypickými buňkami a antigeny k fagocytóze. Fagocytující retikulární buňku můžeme považovat za makrofág. Po kontaktu s antigenem může stimulovat imunokompetentní B lymfocyty k diferenciaci v plazmatické buňky.[3]

Patologie[editovat | editovat zdroj]

Ehlersův-Danlosův syndrom[editovat | editovat zdroj]

Ehlersův-Danlosův syndrom (IV. typu) je považován za nedostatek kolagenu typu III. Syndrom se projevuje rupturami tepen a střev. Obě postižené struktury normálně obsahují bohatou síť retikulárních vláken.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KONRÁDOVÁ, Václava; UHLÍK, Jiří; VAJNER, Luděk. Funkční histologie. 2. vyd. Jinočany : H & H, 2000.S.51
  2. a b c d JUNQUIERA, L. Carlos; CARNEIRO, José; KELLEY, Robert O.. Základy histologie. 1. vyd. Jinočany : H & H, 1997.S.96
  3. Richard Jelínek, et al. Histologie embryologie [online]. 3. lékařská fakulta UK. Dostupné online.  S.62