Resilience (sociologie)
Resilience v sociologii označuje schopnost sociálního systému vstřebat rušivé podněty nebo jim čelit, popřípadě odolávat stresům tak, aby systém zůstal ve stejném stavu, zachoval si svojí strukturu a funkce. Popisuje míru, do které je systém schopný sebeorganizace, učení a přizpůsobení.[1]
Zvýšení míry resilience se projevuje tak, že je systém schopný lépe snášet náročné situace s menší újmou. Resilience je tedy v sociálně ekologických systémech schopnost lidí přecházet změny a vlivy v budoucnosti na kvalitativně vyšší úrovni.
V sociologickém kontextu představuje slovo opačné k resilienci pojem zranitelnost.[2]
Resilience v sociologii má tři základní rysy:[3]
- množství změn, které systém může podstoupit, a při tom si zachovat kontrolu nad svými funkcemi a strukturou,
- míra, do které je systém schopný sebeorganizace,
- schopnost vybudovat a zlepšit vhodné podmínky pro učení a adaptaci.
Formování pojmu resilience[editovat | editovat zdroj]
Sociální vědy zdůrazňují význam pojmu resilience a jeho politické a ideologické role, kterou hraje ve společenském kontextu. Původně se termín objevil v oboru dětské psychologie při zkoumání neočekávaného vývoje dětí vyrůstajících ve špatných podmínkách. Neočekávané množství dětí zůstalo i přes znevýhodňující a diskriminující prostředí ve stabilním a příčetném stavu oproti očekávanému rozvoji deviantních, delikventních nebo pasivních osobností. Resilience tedy představuje zvláštní schopnost, která pomáhá odolat těžkým situacím a překonat je.[2]
Sociální resilience[editovat | editovat zdroj]
V případě zvyšování sociální resilience se často jedná o “program na rozvoj resilience” určený pro jednotlivce, skupiny a komunity.
Maguire a Hagan[4] poukazují na fakt, že se například vlády často snaží zvýšit resilienci skupin a komunit kvůli stále většímu nedostatku veřejných systémů krizového managementu. Autoři definují sociální resilienci jako “předpoklad sociálních subjektů (např. skupin nebo komunit) překonat náročné situace nebo se s nimi úspěšně vypořádat. K dosažení tohoto cíle jsou, dle Maguire a Hagan, potřeba tři dílčí části: odolnost, zotavení a kreativita. Odolnost, dle autorů, souvisí se snahami komunit ustát zátěžové situace a jejich důsledky. Zotavení se váže ke schopnosti komunit překonat zátěžové situace. Kreativita je nutná ke zrychlení a optimalizaci zotavení na všech úrovních komunity a k navrácení jejího stavu před zátěžovou situací.
Rodinná resilience[editovat | editovat zdroj]
Rodinná resilience nemá v sociologii ustálenou definici. Podle interpretace sociologů McCubbina a McCubbinové tento pojem zahrnuje „charakteristické vlastnosti, které pomáhají rodinám odolávat narušení tváří v tvář změnám, a adaptovat se v krizových situacích.“ [5] National Network for Family Resilience ji definuje jako „dovednost rodiny upevňovat svou schopnost úspěšně čelit výzvám života.“[6]
Tuto dovednost je v rodině, jakožto funkční sociální jednotce, možné rozvíjet. K dosažení tohoto cíle využíváme čtyř strategií:[7]
- zaměření na riziko – principem je ovlivnění pravděpodobnosti, že bude rodina vystavena riziku a krizovým situacím,
- zaměření na zdroje – čerpá ze silných stránek rodiny a její schopnosti snížit dopad negativních faktorů,
- zaměření na proces – zabezpečuje plnění funkcí rodiny i přes působení stresu,
- zaměření na kritický bod – překonání rizika směřuje k posílení resilience rodiny.
Projevy resilience ve městech[editovat | editovat zdroj]
Příkladem využití konceptu sociální resilience jsou "resilientní" města. Tato města se vyznačují sedmi vlastnostmi, které umožňují snadněji překonat stresy a šoky, reagovat na ně a přizpůsobit se jim:[8]
- sebereflexe – využití zkušeností z minulosti k lepšímu vyhodnocení budoucích rozhodnutí,
- vynalézavost – využívání alternativních způsobů k práci se zdroji,
- odolnost – dobře koncipované, konstruované a spravované systémy,
- připravenost – rezervní kapacita cíleně vytvořená k přizpůsobení se vnějším vlivům,
- flexibilita – vůle a schopnost přijímat alternativní strategie v případě měnících se podmínek,
- inkluze (zahrnutí) – dávání přednosti široké diskuzi pro zvýšení pocitu zapojení při rozhodování,
- integrace – shromáždění velké škály odlišných systémů a institucí.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ HOLLING, Crawford Stanley. Resilience and stability of ecological systems. Annual Review of Ecology and Systematics. 1973, roč. 4, s. 1–23.
- ↑ a b Dombrowsky, Wolf R., Resilience from a sociological viewpoint (práce prezentovaná na International Workshop “Resilience – A new Paradigm for Civil Security in Open Societies”), Freiburg, 8.7.2010. Dostupné 1.12.2015 na: https://www.sicherheitundgesellschaft.uni-freiburg.de/dates/archiv/workshopsymposium/dombrowsky
- ↑ Resilience Alliance. Resilience [online]. [cit. 2015-11-24]. Dostupné online.
- ↑ MAGUIRE, Brigit; HAGAN, Patrick. Disasters and communities: understanding social resilience. The Australian Journal of Emergency Management. 2007, roč. 22, čís. 2, s. 16–20.
- ↑ McCubbin, H. I. and Patterson, J. M., (1983). The family stress process: The Double ABCX model of adjustment and adaptation, In H. I. McCubbin, M. Sussman, & J.M. Patterson (eds.), Social stress and the family: Advances in family stress theory and research. (pp. 7-38). New York: Haworth Press.
- ↑ National Network for Family Resiliency, Children, Youth and Families Network, CSREES-USDA (1995). Family resiliency: Building strengths to meet life’s challenges. Iowa State University Extension: Ames, Iowa.
- ↑ Carolyn S. Henry,Amanda Sheffield Morris,Amanda W. Harrist (2015) Family Resilience: Moving into the Third Wave
- ↑ 100 Resilient Cities. Urban resilience [online]. [cit. 2015-11-10]. Dostupné online.