Resilience (psychologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Resilience je psychický proces zvládání nepříjemných podmínek (krizí) člověkem. Jedná se o psychickou odolnost, houževnatost jedince "navzdory osudu", navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům. Každý jedinec má jinou míru resilience, tedy míru schopnosti řešit nepříznivé životní situace. V minulosti byla v psychologii charakterizována jako osobnostní rys, ale dnes se obecně považuje za proces.

Podle Michaela Ungara je resilience založená na dvou faktorech: schopnosti jedince získat zdroje pro uspokojení svých potřeb (směřování ke zdraví - navigation) a možnosti rodiny, obce či kultury tyto zdroje poskytnout (negotiation).

Jednoduší definici poskytuje S. Lutharová (a kol.), která vymezuje resilienci jako dynamický proces, kterým jedinec dosahuje pozitivní adaptace při vystavení nepřízni. Resilience je celoživotní proces. Děti nepotřebují žádné speciální vlastnosti, aby si resilienci vytvořily. Její vytvoření neznamená, že člověk nebude mít do konce života problémy a krize. Resilience fluktuuje a mění se.

Kritika termínu resilience[editovat | editovat zdroj]

Termín resilience má v psychologii významnou kritiku. Mezi hlavní kritiky patří například Boyden a Mann (2005), který považují termín resilience, pocházející původně z přírodních věd (míra schopnosti tělesa pružně se deformovat), za problematický pro přenesení do psychologie.

Dalšími kritiky jsou například Kaplan (1999), Tarter a Vanyukov (1999), kteří považují termín za redundantní, statický a sterilní.

Literatura[editovat | editovat zdroj]