Maico
| Maico | |
|---|---|
 Logo | |
 stroj Maicomobil | |
| Základní údaje | |
| Právní forma | akciová společnost |
| Datum založení | 1926 |
| Datum zániku | 1983 |
| Adresa sídla | Pfäffingen, Německo |
| Charakteristika firmy | |
| Oblast činnosti | automobilový průmysl |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Maico byla německá značka vyrábějící jízdní kola, motocykly a miniautomobily. Její stroje byly úspěšné zejména v motokrosu.
Začátky[editovat | editovat zdroj]
Společnost byla založena v roce 1926 jako továrna na jízdní kola Maisch & Compagnons. V roce 1934 zahájila výrobu mopedů vybavených dvoudobými motory Sachs zdvihového objemu 98 cm³ a v roce 1938 výrobu lehkých motocyklů s dvoudobými motory ILO objemu 123 cm³.[1]
.jpg)
s postranním vozíkem zboku
.jpg)
Poválečná výroba[editovat | editovat zdroj]
Poničené hospodářství, výrobní omezení a nedostatek surovin přiměl továrnu krátce po druhé světové válce k náhradní výrobě hraček a zplyňovačů dřeva. Později přidala jízdní kola, často s pomocným motorem. Měnová reforma v půli roku 1948 zvedla rychle všeobecnou poptávku a Maico se vrátila k předválečné výrobě. Byla jedou z prvních německých značek, které si výrobu motocyklů mohly dovolit a získala velký náskok. Problémy v dodávkách motorů ILO na podzim 1948 ji přiměly k vývoji vlastního jednoválcového dvoudobého motoru pro motocykl Maico M125. S větším zdvihovým objemem poháněl motocykly M150 a M151 i mohutně kapotované stroje Maicomobil MB 151 a MB 175 se značnou ochranou před nečistotami od silnici nebo motoru a poměrně velkým zavazadlovým prostorem, které se velmi dobře prodávaly.[2]
Tým jezdců Maico vyhrál roku 1952 Mezinárodní motocyklovou šestidenní a dramaticky zvýšil prodej značky.
V roce 1953 byl motor továrnou přepracován a vyráběl se dál beze změn téměř přes 20 let. Byl k dispozici v různých objemech na motocyklech M175, M200 Fanal, M200 Passat, M 175 S, M 200 S, M250/M277 Blizzard, strojích Maicomobil MB200 a skútrech Maicoletta 175, 250 a 277 i v mnoha sportovních motocyklech s moderním podvozkem, jenž se poprvé představil na modelech M 175 S a M 200 S. Vrcholným typem byl Taifun s dvouválcovým motorem objemu 350 nebo 400 cm³, který poskytoval až 22,5 k. Úspěšný byl i prodej v USA.
V roce 1956 značka ovládla německý motokrosový šampionát ve třídě do 175 cm³, prvních 10 míst obsadili jezdci na Maico GS 175, v enduro verzi prodávané jako MC 175.
.JPG)
.jpg)
Zhroucení motocyklového trhu[editovat | editovat zdroj]
Kvůli dramaticky se zmenšujícímu zájmu o cestovní motocykly musela být výroba Taifunu v roce 1957 zastavena. Jednoválcové modely M se vyráběly dál až do počátku 70. let, převážně díky terénní odvozenině typu M 250, kterou Maico nalezla mezeru na trhu a dlouho dodávala např. Bundeswehru nebo bavorské policii.
Minivozy[editovat | editovat zdroj]
Od roku 1954 všeobecný zájem o motocykly v Německu klesal a rostla poptávka po miniautomobilech. Se zvyšující se životní úrovní dávalo mnoho jezdců nebo o koupi motocyklu uvažujících přednost většímu komfortu dvoustopého minivozu. Maico se rozhodla ke svému současnému programu nabídnout i tuto vyšší úroveň pohodlí. V roce 1955 koupila z konkurzní podstaty práva a lisovací nástroje na malý dvoumístný model se značkou Champion.[3]
Maico byla třetí, která se vůz vzešlý z jednoduchého poválečného prototypu bez dveří a střechy, který konstruoval specialista na převodovky ZF Friedrichshafen a další vývoj převzal a do výroby uvedl závodní jezdec Hermann Holbein, znovu pokusila oživit. Obě předchozí společnosti zkrachovaly.
Vozy stavěné podle koncepce osvědčené vozem nižší střední třídy VW Brouk poháněly dvouválcové řadové vodou chlazené dvoudobé motory Heinkel zdvihového objemu 400 nebo 450 cm³ a výkonu 15, resp. 18 koní. Dosahovaly s nimi maximální rychlosti 80, anebo 90 km/h. První byl téměř beze změn převzatý dvoumístný Champion 400 H se stahovací střechou, kterých Maico postavila od září 1955 do června 1956 1374 s označením MC 400/H. Úspěšnější byl náhradník, čtyřmístný Maico MC 500/4, kterého se prodalo 6301. Pontonová karoserie využila optimálně šířku vozu a obsaditelnost měl jako Brouk. Kratší rozvor jen více omezoval zadní sedadlo, za nímž byl prostor jen na dvě užší aktovky. Pod přední kapotu před náhradní kolo se vešel menší kufr a taška. Na větší zavazadla byl nutný střešní nosič. Vůz stál 3665 DM, Brouk v základním provedení kolem 3780 DM. Roli hrály i provozní výdaje: daně a pojištění vozu dle zdvihového objemu, náklady na pohonné hmoty, pneumatiky, údržbu a opravy. Kombi Maico MC 500 G (Großraum-Fahrzeug - velkoprostorový vůz, cena 4500 DM, 21 vozidel), čtyřmístné Maico MC 400/4 (cena 3490, také DM 21 vozidel) a kabriolety Maico 500 Sport s výkonem 20 koní a maximální rychlostí 110 km/h karosárny Beutler (4950 DM za standardní verzi, 5400 DM za jedině vyráběnou luxusní verzi, pouze 4 vozidla) vznikly pouze v malých počtech. Objem prodeje zdaleka nepostačoval k pokrytí výrobních nákladů. V srpnu 1957 informoval Der Spiegel zároveň o závadách čtyřmístného vozu, ale později se opravil. Zveřejnění okamžitě snížilo prodej ještě výrazněji. Následný soudní spor skončil pro Maico neúspěšně a výrobu automobilů ukončila v roce 1958.
.jpg)
Vojenský motocykl M 250/B[editovat | editovat zdroj]
,_124_cm%C2%B3,_Bj._1970_(2007-06-16).jpg)
Na základě modelu Blizzardu byl vyvinut vojenský motocykl M 250/B, který nahradil stroje Triumph a DKW s horšími terénními vlastnostmi. Maico získala objednávku na asi 10 000 motocyklů pro Bundeswehr a Spolkovou pohraniční stráž, které musela dodat v letech 1959 až 1961. S výrobou ji pomohlo sdružení Zweirad-Union z Norimberka, která sestavilo asi třetinu vyrobených strojů. Motocykl M 250/B se v klesajícím počtu prodával až do roku 1970 po celém světě.
Konkurence z Dálného východu[editovat | editovat zdroj]
Od roku 1962 se Maico pod tlakem levnější japonské konkurence stále více zaměřovala na motokrosové motocykly. Specializací na vysoce kvalitní a drahé závodní stroje se blížila exkluzivitě motocyklů BMW. Vývoz prudce vzrostl a představoval přibližně 80 % produkce. Maico zavedla inovativní dlouhý zdvih odpružení, který okoukaly další týmy. V sedmdesátých letech získali jezdci na motocyklech Maico tři tituly mistra světa v motokrosu. Nový silniční stroj MD 125 vznikal od poloviny 60. let s problémy, se závodní verzí 125 RS ale v letech 1972-73 Börje Jansson vyhrál tři závody Mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě do 125 cm³.
V roce 1979 se Maico pokusila uvolnit extrémní závislost na motokrosových strojích. Dlouho ale neinvestovala do výrobního zařízení a měla výrazně vyšší výrobní náklady. Nově vyvinutý stroj MD 250 WK, jediný západoněmecký silniční motocykl podobné objemové třídy, byl nabízen za nekonkurenceschopnou cenu. V roce 1983 vyhlásila Maico bankrot.
V roce 2013 byla v malých množstvích zahájena výroba motokrosových, enduro a supermoto motocyklů se značkou Maico.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maico na německé Wikipedii.
- ↑ Maico | Katalog motocyklů a motokatalog. www.motorkari.cz [online]. [cit. 2023-11-05]. Dostupné online.
- ↑ Maico Mobil - automobil na dvou kolech I. www.skutrklub.cz [online]. [cit. 2023-11-05]. Dostupné online.
- ↑ Maico. auta5p.eu [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Maico na Wikimedia Commons
