Juxtaglomerulární buňka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Juxtaglomerulární buňka je buňka, která se nachází v aferentní, popř. eferentní arteriole v ledvinách.

Ledvinné tělísko
A – Ledvinné tělísko
B – Proximální stočený kanálek
C – Distální stočený kanálek
D – Juxtaglomerulární aparát
1. Basální lamina
2. Bowmanův váček – parietální vrstva
3. Bowmanův váček – viscerální vrstva
3a. Pedikl
3b. Podocyt
4. Bowmanův prostor (močový prostor)
5a. Mesangium – Intraglomerulární buňka
5b. Mesangium – Extraglomerulární buňka
6. Granulární buňky (Juxtaglomerulární buňky)
7. Macula densa
8. Myocyty (hladké svalstvo)
9. Arteriola afferent
10. Kapiláry glomerulu
11. Arteriola efferent
Lidské juxtaglomerulární buňky
Renin-angiotenzin II-aldosteronová kaskáda

Popis[editovat | editovat zdroj]

V místě, kde se arteriola afferens přimyká k ledvinnému tělísku, obsahuje její tunica media (nejsilnější vrstva ve stavbě cév, obsahuje buňky hladké svaloviny spirálně a cirkulárně uspořádané, kolagenní a elastická vlákna)[1] modifikované buňky hladkého svalstva nazývané juxtaglomerulární (JG buňky). Sekrece těchto buněk hraje úlohu v udržování krevního tlaku. Poblíž aferentní arterioly, obsahujícího JG buňky, se obvykle nalézá macula densa distálního stočeného kanálku a oba tyto útvary společně vytvářejí juxtaglomerulární aparát. Další součástí jsou světle se barvící buňky, jejichž funkce je dosud neobjasněna. Jsou označovány různě, jako extraglomerulární buňky mezangiální, buňky pólových polštářků nebo buňky síťové. V místě juxtaglomerulárních buněk mizí z aferentních arteriol membrána elastica interna.[2]

Histologie[editovat | editovat zdroj]

Juxtaglomerulární buňky mají oválná jádra a cytoplazmu naplněnou granuly, které se barví metodou PAS. V elektronovém mikroskopu mají JG buňky charakter elementů vylučujících proteiny a obsahují množství drsného endoplazmatického retikula, znamenitě vyvinutý Golgiho komplex a sekreční granula o průměru 10-40 nm.

Funkce[editovat | editovat zdroj]

JG buňky produkují hormon renin, měnící bílkovinu krevní plazmy, zvanou angiotensinogen na inaktivní dekapeptid angiotensin I. V důsledku působení konvertujícího enzymu, jenž je ve velké koncentraci přítomen v endotelových buňkách plic, ztrácí tato látka dvě aminokyseliny a mění se na aktivní oktapeptid angiotensin II.

Po závažnějším krvácení dochází ke zvýšení sekrece reninu. Vzniká angiotensin II, který zvyšuje krevní tlak jednak konstrikcí arteriol, jednak stimulací sekrece hormonu kůry nadledvin aldosteronu. Aldosteron působí na buňky ledvinných tubulů, především tubulu distálního, ve smyslu zvýšení absorpce sodíkových a chloridových iontů. To má za následek zvětšení objemu extracelulárních tekutin, vedoucímu ke zvýšení krevního tlaku. Snížení systémového tlaku z jiných příčin (např. úbytek sodíku, dehydratace) též aktivuje renin-angiotenzin II-aldosteronovou kaskádu, která přispívá k udržování tlaku krve.

Patologie[editovat | editovat zdroj]

Nádor z juxtaglomerulárních buněk[editovat | editovat zdroj]

Tento nádor se řadí mezi mezenchymální tumory nacházející se zejména u dospělých.[3] Jedná se o vzácný nádor, který byl poprvé popsán v roce 1967. Od té doby bylo zveřejněno méně než 100 případů.[4] Odhalení karyotypu ukázalo, že u těchto nádorů dochází ke ztrátě chromosomů 9 a 11. Tím, že dochází k hypersekreci reninu, je způsobena hypertenze a hyperkalemie. Hypertenze v kombinaci s důkazem o ledvinném nádoru naznačuje, že se jedná o nádor z juxtaglomerulárních buněk. Přítomnost reninových granul ve vzorcích odlišuje tento nádor z JG buněk od ledvinových hemangiopericytomů a jiných ledvinových nádorů. Juxtaglomerulární tumory jsou často popisovány jako benigní, ale jejich zhoubnost je nejistá, ve většině případech jsou nádory zapouzdřeny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Juxtaglomerular cell na anglické Wikipedii a Juxtaglomerular cell tumor na anglické Wikipedii.

  1. Anatomie-stavba cév [online]. . Dostupné online.  
  2. GARTNER, Leslie P.; HIATT, James L.. Color atlas of histology. 4. vyd. USA : Lippincott Williams & Wilkins, 2006. ISBN 0-7817-5216-7. (anglicky) 
  3. Nová klasifikace nádorů ledvin dle WHO 2004 − komentovaný přehled [online]. O. Hes, M. Hora, M. Michal. Dostupné online.  
  4. Loss of chromosomes 9 and 11 may be recurrent chromosome imbalances in juxtaglomerular cell tumors [online]. Mathieu Capovilla, Jérôme Couturier, Vincent Molinié, Delphine Amsellem-Ouazana, Pascal Priollet, Hervé Baumert, Patrick Bruneval, Annick Vieillefond. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JUNQUIERA, L. Carlos; CARNEIRO, José; KELLEY, Robert O.. Základy histologie. 1. vyd. Jinočany : H & H, 1997. ISBN 8085787377.  
  • GARTNER, Leslie P.; HIATT, James L.. Color atlas of histology. 4. vyd. USA : Lippincott Williams & Wilkins, 2006. ISBN 0-7817-5216-7. (anglicky)