Jen Si-šan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jen Si-šan
阎锡山
Narození8. srpna 1883
Dingxiang County
Úmrtí22. července 1960 (ve věku 76 let) nebo 23. května 1960 (ve věku 76 let)
Tchaj-pej
Místo pohřbeníYangmingshan National Park
Alma materAkademie japonské císařské armády
Povolánívojenský velitel, politik
Znám jakoneomezený vládce provincie Šan-si
OceněníŘád modré oblohy a bílého slunce
Politická stranaKuomintang
FunkcePředseda vlády Čínské republiky (1949–1950)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jen Si-šan (Yan Xishan) (zjednodušené znaky:阎锡山, tradiční znaky: 閻錫山, pchin-jin: Yán Xíshān) (8. listopadu 1883 — 22. července 1960) byl čínský vojenský generál, který byl členem vlády Čínské republiky. V letech 1911 až 1949 byl neomezený vládce provincie Šan-si.[1]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jen Si-šan se narodil ve vesnici Che-pien nedaleko provinčního města Tchaj-jüan, kde se mu dostalo i klasické vzdělání ve vesnické škole. Jeho otec byl bankéřem. Bankéři a obchodníci byli i ostatní členové jeho rodiny už po několik generací, proto i on byl veden k tomuto povolání a zaučoval se v otcově bance. Ta ale v důsledku hospodářské krize zkrachovala a tak byl donucen opustit domov. Přihlásil se na bezplatnou školu, kterou podporovala vláda v Tchaj-jüanu. Jeho studia dále pokračovala na vojenské škole v Japonsku s podporou vládního stipendia, kterou dokončil v roce 1909. V této době už začal směřovat do politiky.[2] V roce 1905 se připojil k revoluční odbojové Čínské alianci, která byla založena v Tokiu a jejímž politickým vůdcem byl Sunjatsen. Tato aliance byla první formou budoucí politické strany Kuomintang a kladla si za cíl osvobodit Čínu, což znamenalo zbavit se dynastie Čching a nastolit v Číně republiku.[3] Poté, co se v roce 1909 vrátil domů, stal se plukovníkem nové armády v Šan-si.

Kariéra v rané republice[editovat | editovat zdroj]

Konflikt s Yuan Shikai

V roce 1911 Yan doufal, že spojí své síly s dalším významným revolucionářem ze Šan-si, Wu Luzhenem, aby podkopali kontrolu Jüan Šikaie nad severní Čínou, ale plány byly přerušeny poté, co byl Wu zavražděn.[4] Yan byl svými druhy zvolen vojenským guvernérem, ale nedokázal zabránit následné invazi vojsk Jüan Šikaie, která v roce 1913 obsadila většinu území Šan-si. Během Jüanovy invaze Yan přežil jen díky tomu, že se stáhl na sever a spojil se se spřátelenou povstaleckou skupinou v sousední provincii Šen-si. Tím, že se Yan vyhnul rozhodující vojenské konfrontaci s Yuanem, si zachoval vlastní mocenskou základnu. Ačkoli se přátelil se Sun Yat-senem, Yan ho v roce 1913 v "druhé revoluci" nepodpořil a místo toho se vmísil do Jüanovy přízně, který mu umožnil vrátit se jako vojenský guvernér Šan-si a velet armádě, kterou tehdy obsadili Jüanovi vlastní přisluhovači. [5] V roce 1917, krátce po smrti Yuan Shikaie, Yan upevnil svou kontrolu nad Shanxi a vládl zde bez jakýchkoli námitek. 6] Po Yuanově smrti v roce 1916 se Čína propadla do období warlordismu. Odhodlání Šan-si vzdorovat mandžuské nadvládě vedlo Jüana k přesvědčení, že pouze zrušení dynastie Čching může Číně přinést mír a ukončit občanskou válku. Neschopnost Jüanu vzdorovat vojenské nadvládě v severní Číně byla faktorem, který přispěl k Sun Yat-senovu rozhodnutí neusilovat osobně o prezidentství Čínské republiky, která vznikla po zániku dynastie Qing. Prokázaná marnost odporu proti Jüanově vojenské nadvládě musela způsobit, že se Sunovi zdálo důležitější zapojit Jüana do procesu řízení republiky a dohodnout se se svým (potenciálním) nepřítelem.

Úsilí o modernizaci Shanxi

V roce 1911 bylo Šan-si jednou z nejchudších provincií Číny. Yan věřil, že pokud nemodernizuje a neoživí ekonomiku a infrastrukturu Šan-si, nebude schopen zabránit tomu, aby Šan-si ovládli konkurenční vojevůdci.[8] Vojenská porážka v roce 1919 způsobená konkurenčním vojevůdcem přesvědčila Yana, že Šan-si není dostatečně rozvinuté, aby mohlo soutěžit o hegemonii s ostatními vojevůdci, a vyhnul se násilné celostátní politice té doby tím, že v Šan-si prosadil politiku neutrality, aby svou provincii osvobodil od občanských válek. Místo účasti v probíhajících občanských válkách se Yan věnoval téměř výhradně modernizaci Šan-si a rozvoji jeho zdrojů. Úspěchy jeho reforem stačily k tomu, aby byl cizinci nazýván "vzorovým guvernérem" a Šan-si "vzorovou provincií".

V roce 1918 vypukla v severním Šan-si epidemie dýmějového moru, která trvala dva měsíce a zabila 2664 lidí. Yan se s epidemií vypořádal tak, že svým úředníkům vydal pokyny o moderní teorii zárodků a zvládání moru. Yan poučil lidi, že mor způsobují drobné zárodky, které se vdechují do plic, že nemoc je nevyléčitelná a že jediným způsobem, jak zabránit šíření nemoci, je fyzická izolace nakažených. Nařídil svým úředníkům, aby od sebe drželi nakažené členy rodiny, sousedy nebo dokonce celé nakažené komunity, a to v případě potřeby i pod pohrůžkou policejní síly. Yanova propagace teorie zárodků a jeho prosazování fyzické izolace ke snížení účinku epidemií nebyly místním obyvatelstvem zcela přijaty a v některých oblastech se místní lidé těmto opatřením bránili.

Yanovo odhodlání modernizovat Šan-si bylo částečně inspirováno jeho kontakty se zahraničními lékaři a personálem, kteří přijeli do Šan-si v roce 1918, aby mu pomohli potlačit epidemii. Byl ohromen horlivostí, talentem a moderním pohledem personálu a následně příznivě srovnával cizince se svými vlastními konzervativními a obecně apatickými úředníky. Rozhovory s dalšími slavnými reformátory, včetně Johna Deweyho, Hu Shiha a Yanova blízkého přítele H. H. Kunga, posílily jeho odhodlání westernizovat Shanxi

Yan se pokusil modernizovat stav medicíny v Číně tím, že v roce 1921 založil Výzkumnou společnost pro rozvoj čínské medicíny se sídlem v Tchaj-jüanu. Škola, která byla v té době v Číně velmi neobvyklá, měla čtyřletý učební plán a zahrnovala kurzy čínské i západní medicíny. Její kurzy se vyučovaly v angličtině, němčině a japonštině. Hlavními dovednostmi, které si měli lékaři vyškolení ve škole osvojit, byly standardizovaný systém diagnostiky, hygienické vědy včetně bakteriologie, chirurgické dovednosti včetně porodnictví a používání diagnostických nástrojů. Yan doufal, že jeho podpora školy nakonec povede ke zvýšení příjmů z domácího i mezinárodního obchodu s čínskými léky, ke zlepšení veřejného zdraví a ke zlepšení veřejného vzdělávání. Yanův zájem o to, aby taková škola působila v Šan-si, se zrodil po tříměsíčním pobytu v západní nemocnici v Japonsku, kde na něj poprvé zapůsobilo, když viděl moderní lékařské vybavení včetně rentgenů a mikroskopů.

Yan po celou dobu své vlády pokračoval v propagaci tradice čínské medicíny, která se opírala o poznatky západní lékařské vědy, ale většina výuky a publikací, které lékařská škola vydávala, se omezovala na oblast kolem Tchaj-jüanu. Do roku 1949 se ve městě nacházely tři ze sedmi státem spravovaných nemocnic. V roce 1934 provincie vypracovala desetiletý plán, který předpokládal zaměstnání hygienika v každé vesnici, ale příchod druhé světové války a následná občanská válka znemožnily tyto plány uskutečnit.

Období severních militaristů (1916–1928)[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Jüan Š’-kchaje v roce 1916 došlo k oslabení centrální vlády v Pekingu. Následující době, která byla ukončena až Severním pochodem probíhajícím v letech 1927–1928, se přezdívá éra severních militaristů. Do této doby pracoval jako guvernér, ale v roce 1917 se stal neomezeným vládcem provincie Šan-si.[1] V roce 1919, kdy jeho armáda zaznamenala porážku v provincii Chu-nan, si uvědomil, že nemůže konkurovat ostatním militaristům vojenskou silou. Na základě toho se rozhodl více než na válčení s ostatními generály zaměřit se na modernizaci a rozvoj své provincie. Reformy, které aplikoval, mu zajistily uznání a Šan-si zase pověst “modelové provincie”.[4] Aby zajistil prosperitu jím ovládanému území, spolčoval se s ostatními militaristy tak, aby skončil vždy na vítězné straně. V roce 1920 se připojil ke společenství organizovaném Wu Pchej-fu proti an-chuejské klice, ačkoliv byl předtím jejím spojencem. Tento způsob balancování mezi ostatními militaristy mu zajistil poměrně mírumilovné období pro provincii Šan-si. Při severním pochodu v roce 1927 se jeho jednotky připojily k jednotkám Národní revoluční armády (NRA), čímž se stal velitelem revolučních vojsk na severu. O rok později jeho jednotky už okupovaly Peking a dopomohly tak Čankajškovi a NRA dosáhnout vítězství a ukončení doby vlády severních militaristů. Toto spojenectví s Kuomintangem ale netrvalo dlouho, protože ještě v tomtéž roce se připojil k Feng jü-siangovi a společně vedli neúspěšnou válku proti Čankajškovi. V roce 1930 utekl do Mandžuska.[5]

Druhá čínsko-japonská válka[editovat | editovat zdroj]

Jeho vyhoštění nemělo dlouhé trvání. Už v roce 1931, po Mandžuském incidentu, se vrátil se svolením Čankajška zpět do Šan-si. V té době započal desetiletý rozvojový plán ekonomických reforem. Středobodem tohoto plánu byla výstavba železnice, která měla vést v rámci provincie Šan-si z Ta-tchungu do Pchu-čou. Její úspěšná výstavba probíhala v letech 1933–1935.[6] V období do počátku druhé čínsko-japonské války byla situace v Šan-si nestálá. Obával se, že ho Čankajšek bude ochoten obětovat Japoncům v rámci jeho smířlivé politiky a navíc se musel zabývat konflikty s Komunistickou stranou Číny. Ta v roce 1936 překročila Žlutou řeku a vstoupila do jeho provincie, kterou využila pro své zásobování. Poté, co se komunistická vojska nakonec stáhla, vybudoval opevnění podél Žluté řeky pro ochranu provincie a popravil stovky lidí podezřelých ze spolupráce s komunisty.[7]

V témže roce dosáhl velkého úspěchu a popularity, když jeho jednotky odrazily útok armády knížete Demčigdonrova z vnitřního Mongolska, která byla podporována a vyzbrojena Japonci. Navíc tím dokázal, že japonské jednotky jsou porazitelné.[8] Od roku 1937, kdy se naplno rozhořel konflikt druhé čínsko-japonské války, se aktivně účastnil bojů proti Japoncům. Jedna z nejznámějších bitev proběhla v horském průsmyku Pching-sing-kuan v roce 1937, kde Japonci utržili drtivou porážku. Jeho úspěchy během tohoto období ocenil i Mao Ce-tung, nehledě na to jaké spory mezi sebou měli.[9]

Odchod na Tchaj-wan a úmrtí[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 Japonsko kapitulovalo a tím byla ukončena jak druhá světová válka, tak i druhá čínsko-japonská válka. Když byla hrozba vnějšího nepřítele zažehnána, znovu se rozhořel spor mezi komunistickou stranu, vedenou Mao Ce-tungem, a nacionalistickou stranou, vedenou Čankajškem. V této občanské válce sehrál důležitou roli, protože byl na straně nacionalistů a stále měl pod kontrolou provincii Šan-si. V roce 1948 se podařilo komunistickým vojskům dobýt hlavní město provincie Šan-si, Tchaj-jüan a tak musel uprchnout na jih Číny.[10] Nakonec po prohrané občanské válce v roce 1949 odjel s ostatními uprchlíky na Tchaj-wan, kde až do své smrti zastával několik politických funkcí. Zemřel v roce 1960 ve svých 77 letech.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b BAKEŠOVÁ, IVANA, 1939-. Čína ve XX. století. 1. vyd. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého 3 sv. s. ISBN 8024402513, ISBN 9788024402512. OCLC 51191313 S. 23–24. 
  2. ↑ GILLIN, Donald G. Portrait of a Warlord: Yen Hsi-shan in Shansi Province, 1911–1930. The Journal of Asian Studies. Association for Asian Studies, 1960, 19(3), 289-306. str. 291-292
  3. ↑ 阎锡山. Yan xi shan hui yi lu. Bei jing: Ren min chu ban she ISBN 9787010112824, ISBN 7010112827. OCLC 910117699 
  4. ↑ GILLIN, Donald G. Portrait of a Warlord: Yen Hsi-shan in Shansi Province, 1911–1930. The Journal of Asian Studies. Association for Asian Studies, 1960, 19(3), 289-306. str. 292
  5. ↑ GILLIN, Donald G. Portrait of a Warlord: Yen Hsi-shan in Shansi Province, 1911–1930. The Journal of Asian Studies. Association for Asian Studies, 1960, 19(3), 289-306. str. 293
  6. ↑ International dictionary of historic places. Chicago: Fitzroy Dearborn Publishers 5 volumes s. ISBN 1884964052, ISBN 9781884964053. OCLC 31045650 S. 216. 
  7. ↑ DREYER, EDWARD L. China at war, 1901-1949. London: Longman x, 422 pages s. ISBN 0582051258, ISBN 9780582051256. OCLC 31045731 S. 201. 
  8. ↑ DREYER, EDWARD L. China at war, 1901-1949. London: Longman x, 422 pages s. ISBN 0582051258, ISBN 9780582051256. OCLC 31045731 S. 202. 
  9. ↑ KNODELL, Kevin. The Warlord and His Gun Factory: Xan Xishan built his revolution one weapon at a time. War is Boring [online]. 26.7.2016 [cit. 2019-05-22]. Dostupné z: https://warisboring.com/the-warlord-and-his-gun-factory/
  10. ↑ DREYER, EDWARD L. China at war, 1901-1949. London: Longman x, 422 pages s. ISBN 0582051258, ISBN 9780582051256. OCLC 31045731 S. 345. 
  11. ↑ PAINE, S. C. M., 1957-. The wars for Asia, 1911-1949. New York: Cambridge University Press 1 online resource (xvi, 487 pages) s. ISBN 9781139549714, ISBN 1139549715. OCLC 810924683 S. 289. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jen_Si-šan&oldid=23868205“