Ideální typ

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ideální typ (z lat. typus, to z řec. typos = ráz; z lat idealis = vzorný, to z řec idea = podoba[1])  je důležitý pojem, který do sociologie zavedl Max Weber. Pro popis a zkoumání společenské skutečnosti může být užitečné zvolit typického reprezentanta nějaké třídy jevů a idealizovat či jednostranně zdůraznit, čím se vyznačuje, případně odlišuje od jiných. Ideální typ je tedy gnoseologická fikce sociologa, která mu má umožnit zřetelný popis toho, co na dané třídě jevů pokládá za charakteristické, a zároveň ji lépe pochopit. Weber rozlišuje historické a sociologické ideální typy. Historický ideální typ patří do idiografických věd a vyznačuje se aplikací v času a prostoru. Popisuje jednorázovou událost a má moment generalizace. Na druhou stranu sociologický ideální typ spadá do nomotetických věd a vztahuje se na ideální, čisté podmínky. Líčí trvalé souvislosti a má moment individualizace. Nicméně sám Weber oboje pojetí často směšuje.

 

Příklady[editovat | editovat zdroj]

1. Nekonečnou rozmanitost lidských jednání a jejich motivů rozčlenil Weber do čtyř ideálně typických kategorií, které se sice v čisté podobě téměř nikdy nevyskytují, přece však představují užitečný princip třídění a porozumění:

  • účelově racionální jednání
  • hodnotově racionální jednání
  • afektivní jednání
  • tradiční, zvykové jednání.

2. Pro typologii legitimního panství (vlády), případně autority, stanovil Weber tři ideální typy:

  • charismatické – vladař se legitimuje svými osobními schopnostmi (zakladatelé, diktátoři)
  • tradiční – vladař se legitimuje svým původem, jako v dědičné monarchii
  • zákonné – vládce se legitimuje stanovenou procedurou, například parlamentních voleb a ústavního ustanovení vlády.

3. Zygmunt Bauman aplikuje Weberovy ideální typy na současnou společnost. Tyto čtyři lidí, kteří nezávazně „proplouvají životem“: nazývá je Zevloun, Tulák, Turista a Hráč.[2]

  • Zevloun – Pozorovatel, kterému dala vzniknout anonymita velkého města. Ve své mysli se stává režisérem. Režíruje příběhy těch, co vidí bez toho, aby jejich osudy měnil. Teleměsto, pak popisuje význam televize pro zevlouna. Právě televizní obrazovka nesmírně rozšířila rozsah jeho toulek. Za zevlouna v tu chvíli ale vymýšlí příběh někdo jiný a on se stává pouze divákem.
  • Tulák – Pohyb je pro něj důležitější než cíl. On neví, kam jej neustálé putování dovede, ale toto nevědění ho příliš netrápí. Pro tuláka je svět jako množina šancí, které sbírá. Jeho touha je každou objevit, pro žádnou ale nevynaložit moc velké úsilí.
  • Turista – Turista je moderní postavou, která má domov jako referenční bod. Bezpečně chodí světem za účelem nabytí nových zážitků a dojmů. Z nich jako umělec tvoří své dílo. Má svobodnou volbu, je nezávislý, vyžaduje věci a klade podmínky.
  • Hráč – Jeho život je hra. Jediným jeho vkladem je vlastní důvtip a ostatními okolnostmi jsou jen štěstí a riziko. Hráč si zvolí cíl a rozehraje hru s vědomím, že se může mýlit. Nebo vyhrát.

4. Další ideální typy používané v sociálních vědách.

  • Homo economicus – Člověk egoisticky maximalizující svůj užitek.[3]
  • Homo reciprocans – Člověk spolupracuje s cílem zlepšit společné životní prostředí).[4]
  • Homo politicus – Smyslem lidského života je hrát politickou roli (povinnosti, zaměstnání, povolání). Poprvé použil Aristotelés.[5]
  • Homo sociologicus – Člověk dělá to, co se od něj očekává (plní normy, dodržuje pravidla). Pojem Ralfa Dahrendorfa.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Petrusek (vyd.), Velký sociologický slovník, heslo Typ ideální, sv. 2, str. 1341
  • LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUŠ. Velký sociologický slovník: II. svazek P-Z. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996, s. 1341-1342. ISBN 8071843105
  • BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 40-56. POST, sv. 1. ISBN 8086429113

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUŠ. Velký sociologický slovník: II. svazek P-Z. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996, s. 1341-1342. ISBN 8071843105
  2. BAUMAN, Zygmunt. Úvahy o postmoderní době. Vyd. 2. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 40-56. POST, sv. 1. ISBN 8086429113
  3. Saylor.org ACADEMY. Saylor.org ACADEMY [online]. 2009. vyd. [cit. 2014-12-29]. Dostupné z: http://www.saylor.org/courses/econ101/
  4. DOHMEN, Thomas, Armin FALK, David HUFFMAN, Uwe SUNDE. (2009). "Homo Reciprocans: Survey Evidence on Behavioural Outcomes". The Economic Journal 119 (536): 592. doi:10.1111/j.1468-0297.2008.02242.x
  5. ARISTOTELÉS, Politika, Vyd. 1. Praha: Rezek, 2009, ISBN 80-86027-30-9
  6. DAHRENDORF, Ralf,. Mit einem Nachw. von Heinz. Homo Sociologicus ein Versuch zur Geschichte, Bedeutung und Kritik der Kategorie der sozialen Rolle. 17. Aufl. Wiesbaden: VS-Verl, 2010. ISBN 978-353-1173-771.
  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.